Mt 7,24–27

Písně: 625, 176, 378, 689, (244, 169, 623) 510, 420, 702

Introit: Ž 84
Čtení: Mt 5,1–12.7,28–29
Text: Mt 7,24–27
Poslání: Tt 3,5–7

Milí bratři a sestry,

dle moudré pedagogické rady J. A. Komenského budeme postupovat od známého k neznámému a od jednoduchého ke složitému. Podobenství o stavitelích se k tomuto postupu hodí lépe, než co jiného, protože ho známe již od dětství. Pro svou názornost a srozumitelnost je oblíbeným námětem biblických vyprávění i ve vydáních Biblí pro malé děti. Déšť padal a voda stoupala – a co bylo s tím kterým domem nám již mnohokrát ukázala oblíbená dětská písnička.

To, co bychom mohli nazvat „myšlenkové pozadí“ je právě to jasné a srozumitelné, u čeho můžeme začít. Dům musí mít pevné základy, jinak v nepřízni počasí neobstojí. I obyčejný stan je potřeba alespoň kolíky přitlouci k zemi, aby měl nějakou pevnost, natožpak skutečný dům. Špatně přikolíkovaný stan, právě tak, jako špatně postavený dům, čeká pád.

Tolik to nejznámější a nejjednodušší. Můžeme pokročit o krok dál k tomu, co je méně známé a o maličko složitější. Máme před sebou podobenství. Nejde tedy o to, co slyšíme na první poslech, ale o smysl, který je skrytý za obraz. Jistě, že když Ježíš pronesl slova o dvou stavitelích, tak mu nešlo o to, aby vysvětloval základní principy stavitelství, jakožto profese která mu byla blízká z rodinného prostředí. Zamýšlel tím nějaký duchovnější smysl. To je nám jasné a konec konců Ježíš sám se s tím nijak netají. A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben… a ten, kdo je neplní, bude podoben něčemu jinému.

Možná v jiných podobenstvích to není tak zřetelné, ale v tomto případě to říká naprosto jasně a srozumitelně, že oni dva stavitelé jsou míněni jako ilustrace toho, co je v Ježíšově vyprávění skutečně důležité – v tom, co je základem pro dům duchovní.

Stavění domu je tedy obraz. Dá se to říci malou slovní hříčkou – nejde tu o stavbu domu, ale o vytváření domova. To už zní jinak. Je za tím slyšet ten niternější obsah: Co musíš udělat, abys měl dům – co musíš udělat, abys měl domov. Ty hmatatelné věci jdou najedou víc stranou. Aby měl člověk „domov“, tak se musí poohlédnout nejen po tom „materiálnu“. Už nám z toho vysvítá, že tu nejde o to, jak poskládat cihlu k cihle, ale jak žít, jak myslet, jak mluvit a jak jednat, aby to budovalo a ten domov se nám nerozpadl pod rukama. Ježíš vypráví podobenství o tom to, co je to důležité, když chceme, aby se vlastní život nerozpadl pod rukama. O tom, čím se liší život Ježíšova učedníka – ten kdo slyší Ježíšova slova a plní je – a život těch druhých, které Ježíšova slova nezajímají.

To, čím se liší, o tom bývá řeč často Jde o stavění. Jde o lidskou aktivitu. Ježíš očekává, že jeho slova budeme nejen poslouchat, ale také je plnit. Tímhle podobenstvím končí Kázání na hoře plné velmi konkrétních rad – jak neodplácet zlým za zlé (druhá tvář, dát i košili, jít dvě míle…), jak se modlit (v soukromí, Otčenáš…), jak nespoléhat na pozemský majetek (mol a rez, poklady v nebi), jak při konfliktech hledat chybu nejprve v sobě a až pak v druhých (trám v vlastním oku…). Pán Ježíš řekl svým posluchačům dlouhou řadu rad a pokynů, co mají dělat, aby jejich jednání bylo mnohem lepší, než jednání zákoníků a farizejů. Mají totiž být dokonalí, jako je dokonalý Bůh.

Jak jsem řekl, tohle se vykládá docela často. Jenže když tak vyzdvihneme, jak se má křesťan odlišovat, tak se snadno přehlédne že v tom podobenství se ty domy na první pohled neliší. Ty domy mohou mít kromě základů společné naprosto všechno. Velikost, tvar, počet místností i jejich vybavení. Tady se Ježíšovi učedníci od tohoto světa neliší a nebo přinejmenším lišit nemusí. A když se neliší, tak to sice může být v nepořádku – jak nás upozorňují mnohá jiná místa v Bibli, ale nutně to nemusí být průšvih.

To je velmi osvobozují informace! Mám ji z Lutherova výkladu tohoto podobenství, kde zdůrazňuje, že jestli je před Bohem něco opravdu důležité, tak to není to, jak ten náš „duchovní byteček“ vypadá. Je možné, že vypadá docela stejně, jako domov nevěřících. Možná vypadá lépe a možná také hůř. Jasně, že to stojí za zamýšlení, ale v tomhle se stále ještě neskrývá to úplně nejdůležitější. Tím nejdůležitějším je skála v základech a dokud tu bude tato skála stát, tak je všechno ostatní až druhořadé.

Zdaleka ne příkladný život některých křesťanů jistě může působit pohoršení. Může od křesťanství odrazovat nevěřící. Zvláště, když se dá do kontrastu s příkladným životem nějakého nekřesťana. Každý takový příklad samozřejmě věřící křesťany bolí a zraňuje. Dnešní podobenství nás ale upozorňuje, že toto zranění není smrtelné. Nemusíme se bát – vždyť je něco ještě důležitějšího, než konkrétní život křesťanů. Naše spása a spása tohoto světa nezávisí na tom, jestli ve srovnání s nevěřícími bude náš život příkladnější a vzornější, než život těch, kteří se nehlásí ke křesťanství. Rozdíl se skrývá kdesi v podloží. Jde o skálu a písek. Tady je to důležité, tady je to co odlišuje.

Ještě jednu společnou věc pak v podobenství slyšíme. Na tu dost často zapomíná. Je to ten příval, který na ně dolehl. Čas od času dokonce narazíte na myšlenku, že křesťané, to jsou ti, kterým by se měly vyhýbat starosti a nemoci, křesťané, to přeci jsou ti šťastlivci, kterým padají do rukou samé trumfy. Na jedné straně jsou hříšníci a nevěřící. Na ty Pán Bůh sesílá tresty. Na straně druhé jsou pak křesťané, dobří a spravedliví – a těm Pán Bůh žehná a chrání je. Takhle to nefunguje a nikdy nefungovalo. Na mnoha místech v Bibli se setkáváme s utrpením nevinných a především pak Pán Ježíš to ví lépe, než kdo jiný, co to znamená utrpení nevinného. Vždyť to je samo jádro křesťanské zvěsti, že Ježíš byl nevinný a přece trpěl. A jen málo co je vzdáleno Ježíšově zvěsti tak, jako představa, že jeho učedníci jsou ti, kterým se jakékoliv trápení obloukem vyhýbá. Tento svět není tak jednoduchý, aby se dělil na šťastné křesťany a nešťastné nevěřící.

Je pravda, že jsou mnozí nešťastní nevěřící a křesťanství jim má co nabídnout. Ale jsou tu i nešťastní křesťané. Jsou tu i křesťané, na které dolehly zkoušky, na které dolehla bída tohoto světa. Nemá smysl před tím zavírat oči – přes všechno naše sebeusilovnější hledání pravdy a jádra evangelia nejsme uchráněni bolesti zkoušek a pokušení. Déšť padá a voda stoupá a valí se i na naše domy. Příval bolesti ze smrti někoho blízkého dopadá i na nás. Déšť padá a voda stoupá. I křesťané umírají na rakovinu dávno před tím, než se naplní oněch sedmdesát či osmdesát let, které Bůh vyměřil lidskému pokolení. Déšť padá a voda stoupá. I křesťané umírají na silnicích při autonehodách a zdaleka ne vždy svojí vinnou. Déšť padá a voda stoupá. Věřící a nevěřící mají stejné domy na břehu moře bídy, neštěstí a žalu a bouře žene vlny všeho toho zlého na tyto domy bez rozdílu. Tady také není rozdíl. Někdo to dokonce vypadá, že je tomu naopak, a že právě na ty věrné a dobré křesťany to zlo dopadá častěji. Nikdo ale v tomto ohledu statistiku nevypracovával a po mém soudu je to tím, že u těch dobrých a spravedlivých to víc bije do očí. Co je ale zřetelné je to, že křesťanská víra nechrání před zlobou světa a tak tato zloba dopadá jako příval, vody a vichřice na věřící i nevěřící.

Rozdíl mezi oběma domy je tedy někde jinde. Je v té skále, na které dům buď stojí, nebo nestojí. Skála je opět obraz a my od toho, jak rozumíme vlastnostem skály můžeme pochopit i její obrazný smysl. Skála tu byla dříve, než stavitelé. Byla tu dříve, než kohokoliv z nás vůbec napadlo, že bychom mohli něco stavět. Ta skála je tu nezávisle na tom jestli ji chceme, nebo ne, jestli o ní víme, nebo ne a co především – je tu nezávisle na tom, jak vypadají naše domy či domy kohokoliv jiného. I kdyby na tomhle světě nebyl jediný člověk, který by byl ochoten na této skále svůj dům postavit, tak to na té skále, na její pevnosti a stálosti nic neumenší. Skála tu byla, je a bude a byla pevná, je pevná a pevnou také zůstane, ať už se ne ní či okolo ní děje cokoliv.

V tomto světě plném nejistot je cosi jistého. A ta jistota koření v tom, že to není z tohoto světa. Naše víra je bohužel mnohdy menší než hořčičné zrnko. Naše naděje umírá, i když zdaleka ještě není poslední. Naše láska se ráda zvrhává v sobeckou sebelásku. Naše křesťanské svědectví myšlenkami, slovy i skutky, tedy svědectví celým naším životem je velmi vachrlaté. Kdyby křesťanství záviselo na lidech, tak by zmizelo hádám několik let po Ježíšově smrti. Ono ale na lidech nezáleží a proto nezmizelo a nezmizí ani když zklame současná církev, když zklameme my. Což neznamená, že bychom měli zklamat, ale osvobozuje nás to od strachu, co bude, až my tu nebudeme. Až odejde naše generace. Bůh si může povolat kdykoliv nové zástupy svých svědků, protože ani naše nedostatečné svědectví nic neumenšilo na kvalitách skály, na které jsme postavily své životy.

A dokonce i kdyby se stokrát ukázalo, že jsme byli vedle jak ta jedle a že naše domy nestály na skále Božího Slova zjeveného skrze Ježíše Nazaretského, ale stály na písku lidských jistot, tak kdokoliv, kdo bude hledat pevný základ pro svůj život, má naději najít to, co nám uniklo, protože ta skála tu stála, stojí a bude stát až do skonání světa. Našlo by se toho dozajista víc, co odlišuje život křesťanů a nevěřících, ale tohle vidím jako zásadní – je to svoboda od sebe samého. Od nutnosti hledat a dokazovat si vlastní důležitost, ba nepostradatelnost pro blaho tohoto světa. Zvláště v dnešní době plné sobectví a sebestřednosti je to vzácná a nedocenitelná hodnota. Křesťanská víra osvobozuje od potřeby prosazovat sám sebe.

Tento svět už má do křesťanského světa daleko. Po velkých sporech byla před deseti lety z Evropské ústavy vypuštěna pasáž o křesťanských kořenech evropské civilizace.

Bratr farář Zbigniew Czendlik to formuloval slovy, že jsme křesťanství a jeho hodnoty vyhodili jako štěně z auta a teď se plnou rychlostí řítíme co nejdál od místa činu. Vyhazujeme všechno, co by nám mohlo připomínat minulost, abychom co nejrychleji zapomněli na to, co jsme provedli a uklidnili tak svoje svědomí. S klesajícím významem křesťanství ale stoupá potřeba najít nějaké zdůvodnění hodnoty lidského života. Ono není nic jednoduchého najít, co je tak cenného na lidech starých a nemocných, na těch, kteří neprodukují a nebudují lepší zítřky.

Dnešní podobenství říká, že odvrhneme-li křesťanství, pak je toto hledání slepá ulička. Ta skutečná hodnota lidského života se totiž skrývá kdesi mimo člověka. Je to ta skála, která tu byla dávno před námi a bude tu i po nás. Hodnota lidského života se skrývá v tom, že dřív, než jsme stihli cokoliv rozhodnout či udělat, tak se ke každému z nás sklonil Bůh a pro každého z nás prolil svoji krev Boží Syn. Ne, že my jsme vybudovali jakýsi dům, ale že písky nejistot tohoto světa prorůstá jistá a pevná skála.

Vrací nás to k té staré dětské písničce. Ta skála – to je Ježíš sám. Ta skála je zvěst, kterou v tomto světě Ježíš Nazaretský nejen hlásal slovy, ale kterou také naplňoval svým životem a pro kterou byl ochoten tento život položit. Zvěst o Boží lásce, o Božím odpuštění, o Božím království, které už je přede dveřmi a přijde co nevidět. Zvěst o tom, že přes všechnu bídu, co jí jen v tomto světě je, se nemusíme bát toho, co přijde. I kdyby nám přívaly rozbořily všechno, co jsme dokázali nashromáždit, i kdybychom zůstali bez majetku, bez přátel, bez rodin, i kdybychom zůstali stát s holýma rukama jako naprostí žebráci, nemusíme se bát budoucnosti – protože pod našima nohama je pevná a neochvějná skála Božího milosrdenství. Poslední slova dnes již připomínaného Martina Luthera byla: „Jsme jen žebráci“. Je to rozpoznání moudrého muže, který – přestože dosáhl velkých světských úspěchů a velké slávy – tak poznal, že víc, než mít cokoliv v tomto světě, je stát s prázdnýma rukama, ale zato oběma nohama na skále Kristova odpuštění. Protože do těch prázdných rukou pak můžeme přijmout to, co tento svět nemůže nabídnout: odpuštění hříchů a věčný život v Božím království.

Amen.