Mt 8,28–34
Kniha: Čtení: Jb 1,5–22 | Text: Mt 8,28–34
Datum: 1. 2. 2015
Autor: bratr farář Jaroslav F. Pechar
Písně: 480, 630, To něco stojí, 542, 550
Zvuková podoba kázání bohužel není k dispozici
Introit: Ž 133,1
Čtení: Jb 1,5–22
Text: Mt 8,28–34
Poslání: Mt 6,24
Milé děti, milí bratři a sestry,
letem světem zopakujeme ten příběh: po dobrodružné plavbě po Galilejském moři Ježíš a jeho učedníci přistáli na břehu. Čeká ho tam ale zvláštní přivítání. Dva posedlí. Všichni z okolí se jich báli. Pán Ježíš se jich ale vůbec nebojí. To spíš oni se bojí Pána Ježíše. Křičí na něj, co že za nimi chodí a proč. Zlí duchové poznali, že je Pán Ježíš silnější, než oni a že je jde vyhnat. Tak ho prosí, aby je nahnal do stáda vepřů. Pán Ježíš souhlasí a prasata se vzápětí vrhnou do moře. Pasáci prasat utíkali do města a vyprávěli to lidem. Ti lidé pak přišli za Pánem Ježíšem a prosili ho, aby šel pryč. V Bibli bychom se pak dál dočetli, že to opravdu udělal.
Příběh známe, můžeme se do něj podívat podrobněji.
Jeli jste někdy na lodi? Jak to vypadá, když člověk přijede ke břehu? Co ho tam čeká? (Mě jednou beran, to jsme hodně rychle naskákali do lodičky a zase jeli pryč) Ale jinak kamarádi, lidé, kteří vítají, dělníci v přístavu…
Když Pán Ježíš přirazil ke břehu, byli tam jen dva lidé, co bydleli v hrobech, a jinak nikdo. Do těchto končin kvůli těmhle dvěma nikdo nechodí, protože se jich všichni bojí. Tohle možná známe i z vlastní zkušenosti, že jsou místa, kam nechodíme, protože tam bydlí někdo, koho se bojíme. My jsme mívali ve dvoře ve vedlejším domě jednu sousedku. Jako děti jsme si tam nikdy nechodili hrát. Bydlela v přízemí a vždycky hrozně křičela, ať jí nerušíme a jdeme jinam.
Nebyla nijak nebezpečná, ale stejně jsme se jí báli. O těch dvou je napsáno v Bibli, že byli dokonce „velmi nebezpeční“. Nevíme jak – ale četli jsme, že se tamtudy lidé báli chodit. Křičet umí určitě, ale dost možná i druhé lidi mlátili, házeli po nich kamení…
Jsou dva. To mě zaujalo – mezi sebou se shodnou. I když jsou velmi nebezpeční, tak jen proti ostatním. Jinak drží pospolu, hlídají si ty své hroby a cesty kolem nich. Nevíme, jestli to byli chlapi, nebo ženské. Nebo klidně manželská dvojice. I to je stejně době možné. Jsou dva, naježení proti celému světu. „Tady je všechno naše!“ „Všichni pryč, zmizte, nic nám tu neměňte!“ Je to taková malinká skupinka. Jedem druhému dodávají odvahu a sílu. To, co by třeba sám jeden člověk neudělal, protože by se bál. Známe to z demonstrací, kde jeden člověk by si sám netroufl, ale jak je jich víc, tak jdou. A v té malinké skupince – třeba jen dvojici! – pak stojí proti všem okolo. Jako tihle dva, co jdou zahnat Pána Ježíše, úplně stejně, jako zaháněli ostatní.
Tentokrát jim to ale nevyšlo. Vyběhli, mysleli si, že příchozí zaženou – a najednou poznali, že všechno je nějak jinak. Najednou mají strach oni. Tedy vlastně – kdo tam má strach?! Kdo tam všechno vystupuje. Ježíš (s učedníky), dva lidé bydlící v hrobech – nu a pak je tu ta jejich posedlost. Jejich nemoc. Démoni, kteří z nich mluví. Je tu Ježíš, jsou tu dva lidé a je tu jejich nemoc. S touhle nemocí se Pán Ježíš přišel poprat. To je to skutečné zlo. To je ďábel, který vstoupil do života těch dvou nebožáků.
A tenhle ďábel dostal strach. Ví, že je tam navíc. Nemá tam co dělat a moc dobře to ví. Jen by nečekal, že to přijde tak rychle! Co je ti po nás, Synu Boží? Přišel jsi nás trápit dříve, než nastal čas? Démoni to moc dobře vědí, že přijde čas posledního soudu, kdy bude potrestáno všechno zlo. A tak se spíš tak nějak ujišťují, že ten den ještě nenastal. Ještě není úplný konec a začínají smlouvat.
Smlouvali jste o něco? Třeba aby trest nebyl moc přísný?
Démoni to nakonec usmlouvali. Někde kus odtud se pásla prasata. Určitě ne moc blízko – když Ti dva posedlí vyháněli každého, vyhnali by i pasáčky s jejich prasaty.
Den posledního soudu ještě nenastal a tak Pán Ježíš démonům vyhověl. Poslal je tam, kde nebudou škodit lidem.
Prasata naskákala do moře… Jaká to musela být hrůza pro ty dva nebožáky, když to ani stádo prasat nevydrželo! Neznáme trápení těch druhých a neumíme se do něj vžít. Indiáni říkali: „Nesuď mne, dokud jsi nechodil v mých mokasínách!“ Neprožil jsi to, co já, tak nemůžeš říkat, že chápeš, co prožívám. Z toho, co ta nebohá prasata potkalo, můžeme tak trochu odhadnout, jak strašné věci asi prožívali ti dva lidé.
My teď opustíme na chvíli Ježíše a ony dva uzdravené a podíváme se na pasáčky, co pásli prasata. Určitě nebyli moc blízko, to už jsme si říkali. To první, co viděli, bylo rozplašené stádo prasat, které naskákalo do moře. Až o chviličku později zjistili, že to souvisí s tím pánem, co vystoupil z lodi a s uzdravením dvou posedlých. Pak už nemeškali a utíkali do města. To jejich vyprávění asi musel být docela zmatek nad zmatek. Jak to vlastně viděli oni?! Pasáci utekli, přišli do města a vyprávěli všechno, i o těch posedlých. Všecko – to jsou prasata. Ti posedlí, to je až co přišlo potom.
Jejich očima viděno – a oči obyvatel města se na to dívají stejně – tady se dějí velké věci s velkými mocnostmi. Lidé tomu nerozumí a mají strach. Ono je sice o dva agresivní šílence méně, ale těm se dalo docela snadno vyhnout. Prostě člověk nechodil tam k nim a měl klid. Jenže teď je tu ale ten divný pán z lodi a dějí se věci, kterým se vyhnout nedá. A přišli přitom o prasata. Proto Pána Ježíše ve vší slušnosti prosí, aby raději odešel.
Bratr Rejchrt kdysi tuto část příběhu označil za nejsmutnější místo v Bibli – lidé viděli Ježíše, poznali jeho moc – a prosili ho, aby odešel. A Pán Ježíš se nevnucuje. Když ho nechtějí, odchází. Nasedl na loď a odplul nazpátek.
„Takť bezbožný svět, více sviní než svého spasení sobě váží.“ Tohle říkají kraličtí překladatelé. Pro nás z toho zůstává otázka – co je pro nás důležitější? Ježíšova moc v našich životech, nebo pozemské jistoty? V případě toho prvního to něco stojí. Ale otevírá to Bohu cestu k tomu, aby v našich životech dělal velké věci a dovedl nás do nebe. V tom druhém nám zůstane náš majetek – ale tím to také skončí.
Amen.