Mt 8,5–13

Písně: 96, 551, 442, 446, 355
Introit: Iz 49,11–13
Čtení: 1K 12,12–27
Text: Mt 8,5–13
Ten setník totiž k Izraeli nepatří, aspoň ne úplně. Lukáš nám toto mimořádné setkání upřesňuje informací, že tento muž vystavěl v Kafarnaum synagogu a měl k židovství sympatie. Patrně byl proselytou, který věřil v živého Boha a dodržoval základní normy Zákona. Proto byl také mecenášem stavby židovské modlitebny. Ale zůstával důstojníkem, buď ve službách krále Heroda Antipy, či přímo římského státu. Je zvyklý poroučet a dávat rozkazy, které jeho podřízení bez odmluvy splní. A teď za Ježíšem jde s prosíkem: „Pane, můj sluha leží doma ochrnutý a hrozně trpí.“

Neprosí za sebe, ale za služebníka. Už to je krásný rys jeho povahy: obyčejný sluha mu stojí za cestu k Ježíši, protože vidí jeho utrpení a chce mu nějak pomoci. Nebylo by pro něj jistě nic nesnadného poručit svým vojákům, aby nějakého lékaře přivedli „z moci úřední.“ Jako vojenský velitel měl k tomu všechny možnosti. Ale on jde s prosbou za Ježíšem, kterého nazývá Pánem. Neříká mu, co má udělat. Jen mu vypráví o nemoci a bolestech člověka, s nímž má skutečný soucit.

A Ježíš je ochoten za ním zajít, aspoň se to tak zdá. „Já přijdu a uzdravím ho.“ Ale někteří zkušení znalci řeckého textu se domnívají, že tu zní spíše otázka: „To mám přijít a uzdravit ho?“ Vždyť Ježíše je Žid a pro každého Žida bylo zakázáno vstoupit do pohanského domu. Je docela možné, že spíše než vstřícnost zní v Ježíšově odpovědi určitá zdrženlivost či váhání. Ale ten setník, ať už vnímá z jeho slov ochotu či rozpaky, říká jasně: já si tvou návštěvu u nás vůbec nezasloužím. Nemám na to nejmenší nárok: „Nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu.“ I když jsem dal peníze na stavbu synagogy a mnoho lidí mě za to cení, nemůžu se tím před tebou nijak chlubit, nemám se čím vykázat, prostě jsem člověk, který si tvou přítomnost nezaslouží. Jinak bys jistě mohl svým dotykem tu nemoc zapudit, ale mně stačí jen tvé slovo. „Řekni jen slovo a můj sluha bude uzdraven.“ Vždyť když mě musejí poslouchat vojáci a moji otroci, protože jim velím, oč víc zmůže tvoje slovo, plné moci!

A právě tento postoj pohanského setníka, plný pokory a víry, Ježíše udivil. S něčím takovým se v Izraeli u nikoho nesetkal. Ta víra, že jeho slovo stačí, se objevuje tam, kde pro ni nejsou podmínky, zatímco ti, kteří mají duchovní příklad Abrahamův, Izákův a Jákobův, jsou zcela mimo. A tak už není dělící hranice mezi pohany a Židy, jak to až dosud platilo i pro Ježíše. Teď jsou jen ti, kteří v něho věří a ti, kteří jej v nevěře odmítnou. Už prorok Izajáš přece zvěstoval Boží slib: „Na všech svých horách učiním cestu, mé silnice budou vyvýšeny. Hle, jedni přijdou zdaleka, jiní od severu a jiní od moře.“ To se teď po setkání Ježíše s pohanským setníkem stává skutečností: „Mnozí od východu i západu přijdou a budou stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem v království nebeském.“ Ti, kteří nejsou hodni, kteří se v pokoře dovolávají slova Páně, ti k němu patří a tvoří – to je zvěst apoštola Pavla – jedno tělo Kristovo. Ti, kdo si mysleli ve své pýše, že mají nárok na Boží království, jsou naopak vyvrženi do tmy. Je to stálé varování, protože k pýše máme vždycky blízko. A nejen Židé, ale stejně tak i Církev.

Setník spoléhal ve víře na slovo Ježíšovo a zachránil tak svého služebníka; v evangeliu čteme jen o jeho hrozném utrpení, ne o víře. Ale pro víru toho, který se vydal k Ježíši, byl uzdraven. Při každém dětském křtu si smíme připomínat i tento příběh o zástupné víře, která spoléhá jen na slovo a svolává Ježíšovu milost na druhého člověka. A on říká každému z nás: „Jdi a tak, jak jsi uvěřil, tak se ti stane.“

Amen.