Mt 8,5–15

Písně: 68, 485, 433, 572, 399, 397, 136, 168, 510
Introit: Ž 86,7–11
Čtení: Ef 2,11–18
Text: Mt 8,5–15
Jen dvakrát slyšíme z evangelia, že se Ježíš podivil. Poprvé to bylo v Nazaretu, kde se setkal s nevěrou svých rodáků, podruhé v Kafarnaum, kde viděl víru pohanského důstojníka. V celém Izraeli tak velikou víru nenalezl u nikoho. Ani jeden z vyvoleného národa, který se na pohany díval spatra, se tomuto pohanu nevyrovnal velikostí víry v Ježíšovu moc. A proto už neplatí dělení na Židy a pohany, na ty, kteří mají nárok vstoupit do nebeského království a na ty druhé, kteří zůstanou venku, protože nepatří do společenství Izraele. Ježíš vidí hranici mezi lidmi jinak: ti, kdo v něho věří, jako setník, patří do velikého zástupu těch, kdo „od východu i západu přijdou a budou stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem v království nebeském.“ A pak říká slova, která by se nikdy neodvážil říci žádný, sebekritičtější rabín, slova jež jsou soudem nad pýchou zbožných, kteří mu neuvěřili: „Synové království budou vyvrženi ven do tmy.“ Vstupenka do nebe – řekněme to zcela srozumitelně – nejsou lidské zásluhy, zbožné skutky a příslušnost k Izraeli, ba ani ta laskavá humanita, kterou vidíme u setníka, když mu tak jde o jeho trpícího otroka. O tom se Ježíš nezmiňuje, jen o jeho víře. Na víře v Ježíše se rozhoduje všechno. To je jádro celého evangelia a náš příběh k němu ukazuje.
Setník je zvyklý dávat rozkazy a také sám podléhá rozkazům. Ví dobře, že nemluví do prázdna: rozkaz, který dá, bude uposlechnut. A jestli on má tuto moc nad svými podřízenými, oč víc Ježíš může přikázat nemoci, aby odstoupila. Je to jednoduchá logika vojáka: já jsem jenom člověk a musejí mě poslouchat, Ty jsi však Pán. Stačí jenom tvůj rozkaz, jenom tvé slovo a můj sluha bude zdráv. A že ty chceš ke mně přijít? Vždyť já jsem pohan a ty Žid, já přece na to nemám nárok, abys mě navštívil. „Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu, ale řekni jen slovo!“
Tuto větu v malé úpravě slyšíme při každé Večeři Páně. Stejně jako setník si uvědomujeme, že nemáme na nic nárok. Nejsme hodni, aby Pán Ježíš se k nám sklonil ve svém milosrdenství. Nezasloužíme si, aby byl s námi, protože jsme hříšní lidé. Víra začíná vždycky tímto pokorným vyznáním své nehodnosti. Nemůžeme spoléhat na své dobré srdce, spořádaný život a mravní kvality – to před Boží spravedlností neobstojí. Bez vědomí odkázanosti na milost Krista Pána, který pro nás nehodné zemřel, zůstáváme od sebe odděleni jako ti Židé a pohané, každý v pocitu své důležitosti. Ve víře v Pána Ježíše Krista to všechno mizí a stává se skutečností to, co píše apoštol Pavel: „A tak v něm smíme obojí, židé i pohané, v jednotě Ducha stanout před Otcem.“
Setník se stal skrze víru v moc Ježíšova slova účastníkem Božího království, kam by se sám nedostal. Jeho víra přinesla pomoc člověku, který ji tolik potřeboval ve svém utrpení. K této pokorné a veliké víře v Pána Ježíše nás zve evangelium, protože i v dnešní době se nám děje podle naší víry. Vždyť ten, který mluvil k setníkovi tenkrát, mluví jako živý a Vzkříšený Pán stejnými slovy k nám: „Jdi a jak jsi uvěřil, tak se ti staň!“
Amen.