Mt 9,1-8 – Uzdravení ochrnutého

Co vlastně čekáme od Ježíše? Od Boha?

Můžeme třeba zkoumat své modlitby. Co před Bohem otevíráme, co si přejeme, po čem toužíme. A možná i to, co se v modlitbě bojíme nebo stydíme vyslovit.

Možná se nás na to někdy ptají jiní: Co na tom Ježíši máš? Co od něj čekáš? Co máš z toho, že chodíš do kostela?

Co chtěli ti lidé z dnešního příběhu? Ten příběh je známější z Markova nebo Lukášova evangelia, kde musí nosiči rozebrat střechu, aby se dostali k Ježíši. Schválně jsem vybral Matoušovo vyprávění víc soustředěné na jiné věci.

Třeba na víru těch nosičů, kteří hledali pomoc u Ježíše. A na toho ochrnutého. Paralytikos – tedy ten, kdo je v životě paralyzovaný. Není schopen ničeho kromě základních životních funkcí. Neudělá sám žádný pohyb. Jeho život je vlastně jenom přežíváním. Je břemenem pro své blízké.

Ti všichni mají jasno v tom, co chtějí od Ježíše. Aby byl uzdraven.Jenže to dopadne jinak. Ježíšova slova zapůsobí jako studená sprcha: „Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy.“

Jak nám to zní? Možná skoro jako výsměch. Připomenul bych dnešní první čtení, ve kterém se Jakub vysmívá křesťanské „pomoci“. Buďte s Bohem – ať vám není zima a nemáte hlad.

To hlavní, to, proč byl chromý přinesen se neodehrálo a slova o odpuštění hříchů mohou znít jako laciná útěcha.

Ale co je to to hlavní?

Právě sem staví Ježíš velký otazník. A právě proto jsem se na začátku ptal, co vlastně chceme od Ježíše.

Naše přání a touhy, malé i velké bolesti, se kterými přicházíme k Bohu se zde konkrétně zhmotňují v člověku, který je zcela ochrnutý a čeká pomoc. Vždyť co může být horšího v našich představách, než skončit bezmocný na vozíčku? I smrt se pak může zdát jako vysvobození a vykoupení.

Ale znovu se ptám: Co může být horšího? Horší může být život v zavržení. Život se stigmatem viny, život v nedostatku lásky. Život ve strachu a temnotě. Život daleko od Boha i od svých bližních. To všechno je v našem příběhu vyjádřeno zkratkou – hřích. Hřích jako nepřekročitelná hradba nebo jako nepřeklenutelná propast, která nás dělí od toho, který je zdrojem našeho života.

Tady se nám ovšem začnou poněkud rozplývat měřítka. Tímto pustým a prázdným životem mohou žít i ti nejzdravější lidé. A naopak. Životem plným a bohatým mohou žít ti, kteří nejsou s to udělat ani pohyb bez pomoci druhých.

Ježíše bychom mohli přirovnat k lékaři. „Co vám chybí?“ To bývá obvykle ta první věta, kterou nás náš lékař či lékařka vítá ve své ordinaci. A my máme možnost přednést mu své bolesti, svá trápení. Ale dobrý lékař nevezme tužku a nezačne hned psát recept podle toho, co mu řekl pacient. Následuje vyšetření. Podívá se do krku, změří teplotu, pošle na krev nebo na rentgen, aby zjistil, co je skutečnou příčinou našich potíží. A někdy se zjistí překvapivé souvislosti a netušené příčiny našich potíží.

A Ježíš? Vidí před sebou ochrnutého, ale jako správný lékař odhaluje skutečnou příčinu jeho bolesti. Odkrývá ten nejvážnější problém v jeho životě. Nikoliv tělesné zdraví, ale život bez Boha je největším utrpením.

To se těžko vysvětluje lidem okolo. Každý má své představy, co je pro něj v životě nejdůležitější. Co chce od Boha, od života. I od nás křesťanů lidé očekávají spíš něco konkrétního a hmatatelného. Jako je uzdravení. Jako je služba.

To je v pořádku. Ale to slovo, které slyšíme my, jde ještě dál. Ta nejhlubší bída, kterou můžeme zažít, která drtí náš život, spočívá v našem hříchu. Ten je zdrojem našeho skutečného utrpení. Toto tajemství nám Ježíš zvěstuje. Mohli bychom říct, že stanovuje diagnózu nemocnému světu. Nejdůležitější je odpuštění.

Odpouštějí se ti hříchy. Zní to možná trochu drsně, ale zde by mohl náš příběh končit. Ale není tomu tak. Do děje vstupují zákoníci. Vyčítají Ježíšovi jeho slova. „Ten člověk se rouhá.“

Ježíš odpouští. Oznamuje postiženému milost, která ho zastihla už teď a tady, bez jakékoliv podmínky. Zákoníci se ptají – jakým právem? Jak to můžeš říct? Jaké právo máme mluvit o Bohu, který se slitovává a nic za to nepožaduje? Vždyť Bůh je také spravedlivý – to znamená, že každá vina musí být potrestána. Vyvážena nějakou satisfakcí, dostiučiněním, dobrým skutkem či obětí.

Ale to mluvíme o spravedlnosti lidské, nikoliv Boží.

My totiž smíme spoléhat na spravedlnost, která je nám darována. Jen tak. Bez náhrady. Tak jedná Bůh. Proto si může Ježíš dovolit zvěstovat odpuštění hříchů na základě pouhé víry toho, který za ním přišel.

Ale možná že těm zákoníkům křivdím. Možná jsou to právě oni, kdo jsou nejvíc v obraze. Sám Ježíš na to upozorňuje, když vidí jejich nesouhlasný výraz. A ptá se: „Je snadnější říci `odpouštějí se ti hříchy´, nebo říci `vstaň a choď´?

Co je snazší? Jak bychom my odpověděli na takovou otázku? No přece odpuštění. Odpustit, to umíme. Zato uzdravit ochrnutého…

Jenže dát odpuštění tak, aby to nebyla pouhá slova? Víte, možná jsem já sám tomu příběhu nerozuměl, dokud jsem nezačal chodit do vězení. Kde odpuštění je téma. Je to přesně to, co člověk potřebuje, aby se vymotal z bludného kruhu svých chyb. Aby přestal být paralyzován tím, co se stalo a měl nějakou šanci do budoucnosti. Otevřel novou kapitolu svého života.

Ale stejně tak my se můžeme zamyslet nad tím, jak těžké je dát někomu druhou šanci. Někomu, kdo nás štve, kdo nám ublížil, někomu, pro koho žádnou naději nevidíme.

A ano, mohou to být jen slova, která si můžeme stěží ověřit. Proto je Ježíš potvrzuje. Zázrak uzdravení se děje tím nejobyčejnějším způsobem: „Vstaň, vezmi své lože a jdi domů!“ Žádné vymítání duchů, žádné fanfáry. Znovu se nám potvrzuje, že to podstatné se už událo v odpuštění a teď už jen tak mimochodem vezme ochrnutý svou postel a vydá se na cestu k domovu.

To uzdravení ovšem není nějaký trumf, který Ježíš vynesl v disputaci se zákoníky, jako nějakou překvapivou pointu. Uzdravení ukazuje směr, kterým odpuštění vede. Je to směr účinné pomoci druhému v jeho problémech, je to směr lásky, která napravuje. Odpuštění tak směřuje k uzdravení, k nové šanci a příležitosti. Je vedeno láskou k trpícímu člověku v jeho konkrétních potřebách.

Otázka, kterou si na tomto místě můžeme klást je otázka naší pozice a našich možností. I my můžeme zvěstovat odpuštění, ale sotva dokážeme zázračně uzdravit celoživotního invalidu. Možná nás letmo napadne: Jsou řešením třeba taková ta evangelizační shromáždění, kde se masově uzdravuje? Nikoliv. Právě tam se to podstatné – odpuštění – zaměňuje s následkem – s uzdravováním. Tam jde v první řadě o zázrak. A navíc – ani zde není pomoženo každému. Nemoc je pak potom vykládána nedostatek víry, jako setrvání v hříchu, jako stigma. Tedy naprosto přesný opak toho, co zvěstoval Ježíš ochrnutému.

Znovu se však ptám, co je naším úkolem?

Předně ve zvěstování. Taková moc byla dána lidem. Moc, možnost přinášet evangelium – radostnou zvěst, zvěst o bezvýhradném odpuštění, smíření, radosti. Vytlačovat příliš lidskou představu temného a hrozivého boha, který je připraven každé lidské přestoupení stíhat svými blesky, a naopak přinášet poselství o laskavém Otci, který chce být nablízku svým dětem.

A i když neumíme uzdravovat, můžeme tak jako Ježíš dotvrzovat moc této milosti. Jak? No přece naším vlastním milosrdenstvím, shovívavostí a láskou. Naší schopností a pohotovostí k odpuštění. V těchto situacích se naplňuje milost nám daná od Boha. Ukazuje se její reálný účinek stejně jako v našem příběhu. A to se může dít kdekoliv – v práci, ve škole, rodině a zejména v církvi.

Tam všude se může ukázat, zda je pro nás zvěst o milosti a odpuštění jenom snadno vyslovitelnou větou, nebo skutečnou mocí, kterou nás Bůh zbavil naší nehybnosti a my jsme teď díky němu schopni vstát a vykročit. amen