Mt 9,9–13

Písně: 164, 495, 246, 171, 553
Introit: 1J 1,5–9
Čtení: Da 9,1–18
Text: Mt 9,9–13
Muž, kterého si Ježíš povolal za svého učedníka, nám napsal o této události ve svém evangeliu. Je to navýsost prosté: Ježíš šel kolem, viděl ho v celnici sedět u peněz, které vybíral pro římské okupanty a zároveň do své kapsy. Místo aby si před ním odplivl, jako to dělali ostatní, řekl mu: „Pojď za mnou!“ A Matouš, který v evangeliu píše právě o sobě, to udělal. Vstal a šel za ním. Nedává nám nahlédnout do svých pocitů, když uslyšel ten hlas. Nevíme, jestli musel bojovat s pokušením zůstat sedět u peněz, které vydřel z lidí. To byl přece cíl jeho života, kvůli němuž každý celník musel počítat s pohrdáním a nenávistí zbožných Židů. Peníze takto získané byly prokleté a on sám byl kandidátem zatracení, protože se vědomě odtrhl od svého lidu a od svého Boha. V očích učitelů zákona byl na roveň lupičům, vrahům a nevěstkám. Když se na toto výnosné povolání dal, už neměl nikoho, jen ty peníze, které mu však zřejmě všechno nahradily. Jak je těžké na jedno zavolání se zvednout a jít za tím, kterého možná ani neznal. Ale on poslechl a tak se stal jeho učedníkem. Matouš o tom píše stručně, až úsečně, ale tady se stal zázrak, který Ježíš činí dodnes. On mění v lidském životě pořadí hodnot a osvobozuje od toho, co člověka spoutává. Možná, že to vždycky není tak rychlé jako u Matouše, že to stojí právě ten zápas, o kterém tu není zmínka, ale jít za ním znamená vidět jinak, klást jiné důrazy a mít jiný cíl života než dřív. Tehdejší rabíni měli také své učedníky, kteří chodívali za nimi na znamení úcty. Po dvou letech však výuka končila a končil i tento vztah učitele a žáka. Ale u Ježíše je to jinak: tam to není na dobu určitou, ale na celý život.
Na celý život se svázal s člověkem, který měl tu nejhorší pověst. Seděl u svých peněz a teď sedí s ním u jednoho stolu. A nejen on. „Když potom seděl u stolu v domě, hle, mnoho celníků a jiných hříšníků stolovalo s Ježíšem a jeho učedníky.“ Už to, že si Ježíš vybral za svého učedníka právě celníka, muselo slušné lidi popudit. Ale že těch celníků je tam teď tolik a že Ježíš s nimi sedí u stolu jako přítel – a v tehdejší době s někým jíst bylo znamením přátelství a náklonnosti – to už se nedalo vydržet: „Jak to, že váš mistr jí s celníky a hříšníky?“
Ti zbožní farizeové by si k tomu stolu nikdy nesedli. Pokládali to za lepší. Ze svého pohledu měli pravdu. Dodržovali zákon, konali to, co bylo správné, prostě se snažili žít spravedlivě. Ale neuvědomili si, že se jich zmocnila pýcha, ten nejtěžší hřích vůbec, pýcha spravedlivých lidí, kteří vědí, že s Bohem to mají všechno v pořádku. Jakoby nikdy nečetli Davidovu pokornou modlitbu: „Ne pro své spravedlivé činy ti předkládáme své prosby o smilování, ale pro tvé velké slitování.“ (Daniel 9,18). Tito lidé jakoby Boží slitování nepotřebovali, protože si byli jisti svou spravedlností. Stačili si sami, jako si stačí zdravý člověk. Nemocný potřebuje pomoc. A Ježíš přichází právě k těm nemocným. Tudy vede jeho cesta – kolem Matoušova celnického stolu ke stolování s ostatními hříšníky, jimž je přítelem a lékařem. On ví, jak tito lidé potřebují ve své ztracenosti a ubohosti milosrdenství. Pán Bůh chce ne náš náboženský výkon, oběť, odříkání, v němž rosteme sami ve vlastních očích. On chce milosrdenství k lidem, kteří jsou vedle nás, kteří se nám nezdají, pro něž máme jen odsudek jako ti farizeové. Byli ve srovnání s celníky spravedliví – aspoň ve vlastních očích. Ale Ježíš zve k sobě jen hříšníky, jen ty, kteří si nemohou na ničem zakládat, protože jim skutečně mnoho chybí.
Nečteme v našem oddílu evangelia, že by jim to Pán Ježíš připomínal, přesvědčoval je o jejich proviněních, vtloukal jim do hlavy pocit hříšnosti. On s nimi jen jedl a dal jim poznat své milosrdenství.
Teprve když stojíme ve světle, vidíme, jaký vrháme stín. Teprve, když nás obklíčí láska toho, jenž nás přijímá takové, jací jsme, můžeme poznat, že nejsme lepší než druzí, že nemáme nic, co se Bohu líbí. A držíme se té jistoty, že právě takové lidi Ježíš zve k sobě. A věříme tomu, co jsme slyšeli na začátku: „Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti“ (1J 1,9)
Amen.