Mt l7,1–9

Introit: 2K 4,6–10
Čtení: Zj 1,9–18
Text: Mt l7,1–9
1. verze kázání:
Když učedníci šli z hory, kde zahlédli slávu svého Pána, dostali rozkaz, aby o tom nikomu nevyprávěli. Pisatel Zjevení naopak je vybídnut k tomu, aby o podobném zážitku napsal dokonce sedmi maloasijským sborům. Obě místa v Písmu mají leccos shodného: především strach, v němž padají učedníci i autor poslední biblické knihy k zemi před tím, který září jako slunce. Ale také dotyk ruky, která je všechny pozvedá a ujištění, že není třeba se bát. Vždyť je to jeden a tentýž Pán, který se zjevuje v slávě Božího syna na hoře Proměnění i na ostrovu Patmos.

Svatopisec Zjevení však slyší z úst Vzkříšeného Pána slova, která pro učedníky na Hoře ještě neplatí: „Byl jsem mrtev a hle, živ jsem na věky věků!“ Ježíš, který v záblesku dává poznat učedníkům svou slávu – a jistě proto, aby posílil jejich víru– má smrt na kříži ještě před sebou. Proto ani ta úžasná chvíle, v níž zazáří sláva Božího Syna, není k tomu, aby se stala námětem pro povídání mezi lidmi. Je to příliš veliká, jakási předjímka vzkříšení, jež přesahuje všechny naše výrazové schopnosti. Učedníci mají až do velikonoční neděle o tom mlčet.

Jan však o této slávě Kristově má svědčit. Vždyť je právě den Páně, jak je tu nazvána neděle. Ježíš vstal z mrtvých, Ježíš je živ – tak nám do dosvědčuje každé společenství nedělních bohoslužeb. A Jan může i nám povědět, že Kristus k němu přichází, tak jako přichází – jak věříme – i k nám, že k němu mluví, že ho ujišťuje svou mocí a že ho pozvedá, když ta nezměrná Boží sláva jej srazí k zemi.

Jan je jako mrtvý, když uvidí slávu Božího syna a teprve jeho hlas a dotyk jeho ruky mu vrací sílu. Učedníci tuto slávu vidí: „byl proměněn před jejich očima: jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý.“ Ale to co je vidět – a oni vidí dokonce Mojžíše a Eliáše – je nesrazí do prachu. Možná, že se jim to i líbí, že jsou uchváceni mimořádností chvíle a chtějí ten zvláštní zážitek prodloužit – proto jsou ochotni stavět tři stany. Skutečná hrůza však je ze slyšení, nikoliv z vidění. Je slyšet hlas z oblaku a tehdy padají tváří k zemi a velmi se bojí.

Pán Ježíš je vyvedl na horu, aby viděli jeho slávu a měli ve chvílích tísně a pochybností posilu ve víře. Ale také je tam vyvedl proto, aby mohli vidět Mojžíše a Eliáše, jak s ním rozmlouvají. Lukáš uvádí přesněji, že s ním mluvili o jeho cestě, kterou měl ukončit v Jeruzalémě. Jejich Pán – a to měli dosvědčit všem, kteří se budou nazývat církev – nepohrdá Starým Zákonem, ale bere jej vážně. On nepřišel jej zrušit, ale naplnit. A všechno, co tam je, se nějak vztahuje k němu, k jeho spasitelskému dílu.

Ale to není ještě to nejdůležitější. Tím je právě hlas z oblaku, hlas, ujišťující: „To je můj milovaný syn, toho poslouchejte!“ Jsou to slova, která doslova čteme v 2. Petrově listu; učedníci si je dobře zapamatovali. Všechno, co žádá svatý Bůh, tlumočí jeho Syn; všechno, co si přeje od člověka, je vyjádřeno v Ježíšově poselství. I ten mimořádný Mojžíš, jehož tvář zářila Boží slávou, když se vracel ze Sinae k Izraelcům, i ten Eliáš, který vstoupil do nebe na ohnivém voze, dvě největší postavy Starého Zákona, učedníkům zmizí, ztratí se, ale jejich Pán zůstává s nimi.“ Oni pozvedli oči a neviděli už nikoho jiného než Ježíše samotného. Toho, který je pozvedá, když jsou na zemi a říká jím“ Vstaňte, nebojte se!“

A ten, který má klíč od hřbitova, od smrti i od jakéhokoliv pekla, ten zůstává s námi po všechny dny. V něm Bůh k nám přichází a když nám dává poznat svou slávu, není to jen na nebeské obloze a v přírodě, ale v plnosti v Kristu:“ dal nám poznat světlo své slávy na tváři Kristově“, jak je přesvědčen apoštol Pavel. Každá neděle je připomínkou toho, že On vstal z mrtvých a že je s námi. Celé evangelium, které slyšíme, je jedním jeho „Neboj se!“ My jsme stále ustrašeni, protože nepočítáme ve své víře s jeho mocí. Jeho „Neboj se!“ je potom víc než uklidněním, ale rozkazem. A ten bychom měli vzít vážně, protože ten hlas z oblaku říká í nám:“ To je můj milovaný Syn, kterého jsem vyvolil, toho poslouchejte!“

Amen.

2. verze kázání:
Něco z toho, co prožili ti tři učedníci a o čem nesměli mluvit, mohl Jan, autor Zjevení dokonce zapsat do knihy a poslat sedmi sborům v Malé Asii.

To proto, že Ježíš vstal z mrtvých a sláva Zmrtvýchvstalého, kterou zahlédli jakoby v předstihu Petr, Jakub a Jan, není už jen prchavým zážitkem na Hoře proměnění, ale trvalou skutečností. Pisatel poslední biblické knihy se setkává s tím, který sám o sobě mu říká:“ Byl jsem mrtev – a hle, živ jsem na věky věků.“ Tohle Ježíš svým učedníkům teď nepoví, protože smrt jej teprve čeká na kříži v Jeruzalémě. Ta sláva, která je vidět na jeho tváři, jež září jako slunce, je jen zábleskem pro posílení jejich víry. Je to zvláštní darovaná chvíle jen pro jejich srdce, ne pro uši senzacechtivých lidí. Protože cesta utrpení teprve začne, je třeba o tomto vidění slávy mlčet.

Ale autor Zjevení, vyhnanec na ostrově Patmos, mlčet nemusí. Není bez významu, že se octne ve vytržení ducha v den Páně. Tak je nazýván den Ježíšova vzkříšení, v němž se shromažďuje církev. Každá neděle je trvalou připomínkou a ujištěním, že náš Pán je živ a je s námi. V den Páně není třeba už mlčet o jeho slávě, ale naopak o ní svědčit, jak to dělá Jan. Ten, který k němu mluví, je tentýž Ježíš, který ukázal na chvíli učedníkům svou podstatu Božího Syna. I tady jeho vzhled je jako když slunce září v plné síle.

Učedníci se báli, když uslyšeli hlas z oblaku, takže padli na zemi. I Jan padne jako mrtvý k nohám toho, který nese v pravici sedm hvězd. V tehdejší době římští cézarové razili mince, na nichž – jako vyjádření své moci – drží sedm hvězd Malého vozu. Jejich jména dávno zmizela z lidské paměti. Ale ten, s nímž se setkává Jan, je živ na věky věků a stále říká i nám, jako to řekl Janovi: „Neboj se.“ Nemá svou slávu proto, aby nás ohromil a srazil dolů, ale aby nás pozvedl. I na Jana vložil svou ruku, tak jako na polekané učedníky: „Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: „Vstaňte, nebojte se.“

Sotva se dá určit, kde člověka Boží sláva víc zaskočí, zda na skalnatém ostrově Patmos, kde Jan prožívá neděli tak nezvyklým způsobem či na vysoké hoře, kde jsou učedníci ještě ve společnosti Mojžíše a Eliáše, kteří s jejich Pánem rozmlouvají. Lukáš poznamenává, že mluvili o jeho cestě, „kterou měl dokonat v Jeruzalémě“ (L 9,31) Zákon a proroci, celý Starý Zákon o Ježíši nemlčí, ale očekává na něj a vztahuje se k němu. A tomu, který má teď slávu Božího Syna, Mojžíš a Eliáš stojí za rozhovor, protože on nepřišel Zákon zrušit, ale naplnit. Pán se proměnil před učedníky nejen proto, aby je tímto novým viděním sama sebe povzbudil, ale také v nich utvrdil jistotu, že Zákon a proroci jsou na jeho straně.

Ale ani ta změněná podoba Páně, ani jeho rozhovor s tak významnou osobností, jako Mojžíš, jehož tvář také zářila, když se vracel z blízkosti Hospodinovy na Sinai, ani Ježíšovo rozmlouvání s Eliášem, který vstoupil na ohnivém vozu do Boží slávy, to vše není pro učedníky to poslední a nejdůležitější. Tím je hlas z oblaku. „Tento hlas, který vyšel z nebe, jsme my slyšeli, když jsme s ním byli na svaté hoře“ – tak na to vzpomíná jeden z nich (1 P 1,18). Nejde jen o to vzpomínat na zážitek, přemýšlet o vidění, ale zachovat se právě podle toho, co Pán Bůh řekl: „To je můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil, toho poslouchejte!“

Všemohoucí Bůh chce, abychom všechno to, co žádá od člověka, slyšeli ve slovech jeho Syna. Ani ten Mojžíš a Eliáš nemohou říci nic většího, než co říká náš Pán; ostatně i učedníkům ti dva zmizí z dohledu, ale Ježíš nikoliv. „Neviděli už nikoho jiného, než Ježíše samotného.“ V něm Bůh zjevuje všechnu svou slávu: proto apoštol Pavel může vyznat, že Bůh „dal poznat světlo své slávy na tváři Kristově.“(2 K 4,6) Ta sláva nemizí, jako na Hoře proměnění, ale zůstává, protože Pán, který má klíč i od hřbitova, ba i od toho pekla je s námi po všechny dny až do skonání světa, jak to slíbil. A když do všech našich obav a strachů tolikrát –vlastně každou neděli, prozářenou zvěstí vzkříšení– říká své“ Neboj se!“, obrací se ke každému z nás. Možná, že to není jen slovo na uklidněnou, ale naopak naléhavé přání, abychom mu konečně dali svou důvěru a spolehli se na jeho moc. To není vůbec snadné a jsou příkazy ještě těžší. Nechce se nám a snažíme se vytáčet a omlouvat vším možným. Ale ten hlas z oblaku zní stále: To je můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil, toho poslouchejte!

Amen.