Nahota

čtení: 2Kor 5,1–7
kázání: 2Kor 5,3
poslání: Ef 6,14 + Kol 3,12–16

Kniha Genesis ve svých prvních kapitolách říká, že záměrem nebylo
stvořit člověka a uvrhnout jej do bezprizornosti. Svět byl přátelský, nebylo čeho
se bát, byla tu smysluplná a divuplná zahrada, a taky nahota nic nevadila. Jako
by ani nebyla nahotou, vždyť „oba dva byli nazí, člověk i jeho žena, a nestyděli
se.“ (Gen 2:25 CEP). Nestyděli se nikoli proto, že by svou tělesnou nahotu
neviděli, že by byli hloupí jako nějaká zvířátka, ale proto, že nehřešili. Byli nazí.
A navíc se nestyděli – nejenom kvůli tělesné nahotě. Byli vnitřně oblečeni. Byli
celí. To až po tom takzvaném pádu se začali stydět, podle toho, co se píše, se
dokonce začali bát. Každopádně nebyla to nějaká pubertální stydlivost mezi
pohlavími, jak se to rádo vykládá, za tichého předpokladu, že stud a hřích se pojí
se sexuálním poznáním. Nebyla to taková nějaká stydlivost, alebrž spíše strach
prožívaný jako ztráta přirozeného kontaktu s Bohem. A ten strach se vrazil do
nahoty: „Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý,
ukryl jsem se.“ (Gen 3,10) Nahota je prvotně existenciální nahota, nahota duše,
vnitřní nahota, ztráta čehosi v nás, co umožňuje komunikovat s Bohem. A proto
to ukrývání se.
„Oběma se otevřely oči: Poznali, že jsou nazí,“ čteme, a Bůh se táže:
„Kdo ti pověděl, že jsi nahý?“ (Gen 3:11 CEP) Nu ano, kdo člověku pověděl, že
je nahý? Adam to prozradil Evě, Eva Adamovi? Jeden druhému, jak se tak na
sebe podívali? Anebo za tím byl ještě ten přechytralý had? Anebo to dalo
člověku poznat to takřečené jabko poznání, potažmo vševědoucnosti? Jeví se to
spíš jako řečnická otázka – nikdo to člověku neoznámil, alebrž prostě to prožil.
Je to hřích, co navodilo strach, stud, prožitek nesvatosti, nahoty. Něco
podstatného začalo chybět. A budiž pochválen stud, který odhaluje naši mizérii
a nahotu. Stud a skrupule jsou posledním útočištěm toho v nás, co si onen
neblahý stav uvědomuje. Ono útočiště pak je tím, co se taky nazývá duší.
Něco člověku chybí. Něčím se cítí být ohrožen a nemusí to být ohrožení
zvnějšku. Cosi nás ohrožuje zevnitř. Trpíme bytostným nedostatkem. Duše v nás
naříká, jak se píše v žalmu 42. Ano, připusťme, že duše existuje a že může
naříkat, že může žíznit. Je utrpení duše, je jakási roztržka, již člověk prožívá
skrze duši. A to tehdy a proto, že duše ztrácí kontakt s Bohem. „Duše má žízní
po Bohu,“ pokračuje žalm, „kdy k němu, živoucímu, přistoupím a s Bohem
osobně se uvidím?“ Je to hřích, co duši odvádí od pravdy a lásky, tedy i od
Boha; duše je to první v nás, co o tom má zaplaťpánbůh ještě jakés povědomí.
Duše hyne. Duše úpí. Duše trpí, protože byla odložena. Protože je bojkotována.
Protože je odříznuta od Boha. Trpí bytostnou nahotou. „Jak jsi zkormoucená,
duše má, a že si mi tak naříkáš? Na Boha čekej, já opět jej budu vyznávat, jeho
přítomnost zachraňuje.“ To je ještě ten 42. žalm.
Touha duše je být oblečen, překonat onu existenciální nahotu. Je to touha
po plnosti, po celistvosti, po svatosti. Ve vyprávění Genesis se tato touha, tato
snaha nějak se přiodít, projevuje trapnými fíkovými listy, jimiž se Adam s Evou
zakrývají. Leč ty listy jsou nedostatečné, neúčinné, bytostná nahota se skrýt
nedá, a proto se schovávají v lese, v křoví, uprostřed stromoví. Ale ani tohle
nikam nevede, je to jalové, neúčinné řešení vnitřního problému něčím vnějším,
ve vnějším světě.
Ano, člověk, lidstvo se furt něčím odívá. Roztodivnými obleky a
převleky. Peřím vlastním i cizím. Nasazuje si masky. A v tom oblečení je
spatřována určitá identita. Úbor nejednomu spoluobčanovi navozuje
společenskou prestiž. „Je to pravda odvěká, šaty dělaj člověka, kdo je nemá, ať
od lidí pranic nečeká,“ zpívá národní umělec a mudrc Jan Werich.
Koneckonců také byty, a domy a architektura a také auta a jiné
vydesignované produkty jsou takové obleky, něco v čem se dá pobýt. Kultura,
umění a zábava je svým způsobem jeden velký šatník. Šatník plný tvarů,
atributů a výdobytků civilizace. A taky naše instituce a zvyky a řády jsou
takovými obleky, starými vestami, v nichž jsme chránění před nepohodou. Stále
se něčím obalujeme. Do něčeho se obouváme a učíme se v tom chodit. Utíkáme
před svou bytostnou nahotou.
A pak je tu ještě jedna, možná ta nejzákladnější rovina oblékání. Je to
nejběžnější způsob jak vyzrát nad samotou a nahotou. Obléct se do vztahů. Ano,
je to ten největší komfort být s druhým člověkem; Antoine de Saint-Exupéry
pravil, že „existuje pouze jediný opravdový přepych – přepych lidských vztahů.“
Obklopit se přáteli, obléci se ženou čili oženit se, zabydlet se v nějaké partě. Ale
tato možnost bývá vydatně zneužívána. To když jeden bere druhé pouze jako
nástroj svého vlastního odívání. Schovávat se za toho druhého, využívat
známosti čistě účelově, předmětně a k vlastnímu prospěchu. Dnes se hodně
mluví o bublinách; to jsou svým způsobem právě taky takové kabáty, pláště,
kapoty, v nichž se uvelebujeme.
Jak vidno, nahota nabývá širšího významu, stává se nám symbolem,
metaforou něčeho obecnějšího. Rád bych ještě vyslovil tezi, podle níž nahota
v časovém rozvrhu je nuda. Ostatně „nahý“ se řekne latinsky „nudus“ a podobně
zní slovo nahý i v mnoha dalších jazycích, ale to je asi jen náhoda. Každopádně
tak jako oděv zakrývá nahotu, tak určité činnosti zahánějí nudu. Zejména je to
hra. Lidé chtějí nejen chléb, ale také hry! Hry anebo aspoň hračky. Naše sociální
sítě se staly tím, co nás obléká a chrání před samotou, nahotou, nudou. A někdy i
všelijaké zástoje a domnělé povinnosti a starosti anebo spory mezi lidmi jsou
takovými hrátkami, jimiž se zahání nuda.
Zvláštní kapitolu ze všeho toho oblečení představuje umění. V románu, ve
filmu, v hudební skladbě, v obraze, se sochou… se dá pobýt, být na chvíli
jakoby oblečen. Co se týče výtvarného umění, figuru, a to právě nahou figuru
bez drapérií může odívat krása. Nicméně naopak, leckterá současná umělecká
produkce, to je bohapustá nahota a nuda k uzoufání, a u soudného člověka
probouzí leda tak stud. A pak… taky církev, kostel, písně, kázání – i to jsou
svého druhu dočasné příbytky.
Máme naději, že ne všechna tahle právě přehlédnutá a nahrubo revidovaná
garderoba, že ne všechno lidské kulturní a jiné usilování jsou fíkové listy,
věříme, že něco z toho jsou obstojné kožené oděvy, vždyť v závěru té fatální
archetypální historie z knihy Genesis (3,21) je psáno: „Hospodin Bůh udělal
Adamovi a jeho ženě kožené oděvy a přioděl je“. Něco ze všeho toho lidského
snažení dochází snad požehnání a zaslíbení od Pánaboha. Notabene tím
koženým oděvem od Hospodina, jenž překrývá naši bytostnou nahotu, je
především jazyk, pravda a pravdivá řeč.
Ježíšův výrok „Byl jsem nahý, a oblékli jste mě“ lze, mám za to, chápat
jako výzvu k poskytnutí ošacení potřebným též v přeneseném, hlubším a
obecnějším smyslu. Jistě jsou bezdomovci a lidé, kteří nemají co na sebe, jsou
lidé, kteří (zvláště v tomto čase) mrznou, nicméně v naší zemi je palčivější
nahota duchovní a kulturní; naše populární kultura, jak jsem naznačil, má blíž
k těm fíkovým listům než ke koženému oděvu. Leč mějme na paměti: I když je
oděv kvalitní, vždycky jde o provizorium, o přechodné bydliště. O dočasné
řešení nahoty. Vždyť zde nemáme stálý domov, trvalý pobyt, trvalé bydliště…,
jak se píše v epištole Židům.
„Staví si domy, jako by měl žít věčně,“ praví Empedokles o svých
současnících. A jedním dechem říká také: „Hýří, jako by měli zítra zemřít.“ A
hle, jako by na Empedokla navázal Ježíš svou historkou o boháči, kterému se
hodně urodilo. Tento muž to hýření a stavění programově propojil. Začal stavět,
přestavovat, a přitom si řekl – přesněji řečeno pověděl svojí duši: „Duše, máš
mnoho statku složeného za mnohá léta, odpočívej, jez, pij, užij si to.“ Ale Bůh
mu řekl: „Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvoji duši…“ (Luk 12:16-21)
Paláce, baráky, domy a stodoly žádná velká jistota nejsou. (Někdy to
mohou být i pasti či takřečené zlaté klece.) Přicházejí situace, kdy se nahota
vrací, kdy jsme jí zaskočeni, nenadále obnaženi a ohroženi. Přicházejí chvíle,
kdy nám – obrazně řečeno – hračky spadnou do kanálu. Ježíš tu historku uvádí
jako podobenství, a to naznačuje, že jde o úrodu, sýpky a stodoly v hlubším,
nejen materiálním, ale i přeneseném smyslu. Nic nás neochrání před naší
bytostnou nahotou. Takový Job, když o všechno přijde, pronese známou větu:
„Nahý jsem vyšel z života matky své, nahý se také zase tam vrátím.“
(Job 1:21 BKR) Ani tento výrok nemůžeme brát doslovně. Jednak do své matky
se nikdo nevrací. Jednak jsme nazí v podstatě pořád. Jenom si to běžně
neuvědomujeme. Je to nahota či bezprizornost tváří v tvář smrti, je to nahota
v existenciálním smyslu.
A ani náš život, naše biografie, naše příběhy nejsou něčím, do čeho by se
dalo definitivně obléci. Rubáš nemá kapsy, jak se říká, a u Kazatele čteme, že
člověk „odchází nahý, jak přišel, a za svoje pachtění si nic neodnese, ani co by
se do ruky vešlo.“ (5,14)
Marně se člověk vetkává tisícerými nitkami do svého okolí, do své země,
do celého kosmu. Obléká se a zabydluje pomocí jakési provizorní duše.
Starověk hovořil o takzvané planetární výbavě duše. Tou je člověk propojen
s planetami. A planety podle astrologů vládnou lidskému osudu. Tyhle nauky
dodnes leckomu imponují, jelikož navozují dojem přehlednosti, srozumitelnosti,
kosmického domova, oblečení čili překonání nahoty v existenciálním smyslu.
Přesvědčení, že nejsme v kosmu sami.
Jsou však lidé, a byli takoví již starověcí gnostici, pro něž je kosmos
naopak jedno velké vězení, labyrint, nepřátelská zóna, cizina, z níž je třeba se
vysvobodit. Pro ně je nutno vysvléci se ze všeho, z těch obalů a obleků: z těla i
z duše. Odložit to jako staré hadry. Skrze poznání, gnosis, se vrátit k původní
jakési nahotě, potažmo k původnímu božství, k čirému duchu. A někteří
gnostici, jak známo, pojali nahotu vnějšně, doslovně, fyzicky. A další a další
adamité se v dějinách tu a tam znovu a znovu objevují.
Jenže: Ani do nahoty se člověk neobleče! V nahotě, pokud je opravdovou
nahotou, se žádným fíglem nelze zabydlet. Stud, prožitek nahoty a usilovná
snaha být oblečen zahání člověka ještě hlouběji a hlouběji do lesa, do tmy, do
úkrytu, do nory, do doupěte. To je jedna možnost. A pak je tu ještě druhá
možnost, a je to skvělá alternativa, a to taková, že ho ona existenciální nouze
přivede člověka k Nejvyššímu. Duše je neklidná, dokud nespočine v Bohu, říká
svatý Augustin. Skrývání se a útěk, to je ten neklid.
Můj kamarád, jmenoval se Radomil Uhlíř, pojmenoval jednu svou
skladbu: „Skrývám se, ale nikdo mě nehledá.“ Je tak taky nazvána kniha vydaná
po Radomilově smrti. A až teď, při psaní tohohle kázání, mi došel hlubší
význam onoho vtipného skeptického aforismu. Máme totiž naději, že přece jen
je tu Ten, který nás hledá, jakkoli se skrýváme. Bůh, který vyhledává člověka – i
v tom křoví, v jehož lůnu se po způsobu Adama tak rádi schovává, Bůh, který
obnaženého člověka venkoncem načapá.
Lapidárně je problém nahoty a jejího zakrývání, ona potřeba být oblečen
ber kde ber, vyjádřena v listu do Laodikeje:
„Nebo pravíš: Bohatý jsem, a zbohatl jsem, a žádného nepotřebuji, a
nevíš, že jsi bídný, mizerný, a chudý, a slepý, i nahý. Radím tobě, abys sobě
koupil ode mne zlata ohněm zprubovaného, abys byl bohatý, a v roucho bílé
abys oblečen byl, a neokazovala se hanba nahoty tvé. A očí svých pomaž
kollyrium, abys viděl.“ (Zj 3)
Jak vidno, nahota se týká celé lidské bytosti, souvisí se slepotou, s vnitřní
chudobou, která si sebe neuvědomuje, s domnělou bohatostí a tedy i s pýchou.
Je třeba pochopit, prozřít: Nejen císař ve svých nových, fiktivních šatech, ale i
my jsme nazí! Šupiny spadnou z očí. Nahota je procitnutí z domnělé
svrchovanosti, nepodmíněnosti, nezranitelnosti. Prožitek nesvobody, z níž se
nelze vysvléci.
Kroužili jsme po okolí, a až teď konečně cílíme k vlastnímu textu kázání.
Také tady, v té druhé epištole do Korintu, se objevují ony dva vzájemně se
doplňující obrazy, jež jsem již předestřel; jsou to: obraz příbytku, domu,
popřípadě stanu, a obraz obleku, šatu, oblečení. A tyto obrazy se vzájemně
proplétají a prolínají, splývají.
„Víme zajisté, že byl-li by tohoto našeho zemského přebývání stánek
zbořen, stavení od Boha máme, příbytek ne rukou udělaný, věčný v nebesích.“
A v následujícím verši se praví, že „v příbytek náš, kterýž jest s nebe,
oblečeni býti žádáme.“ (2Kor 5:2)
Toužíme být nikoli svlečeni, ale naopak přiodíni, „aby pohlcena byla
smrtelnost od života.“ Anebo, jinak přeloženo: „aby to, co je smrtelné, bylo
pohlceno životem“.
Jak už bylo naznačeno: nahota je naše smrtelnost. Je nám urgentně
zapotřebí nějakého ubezpečení, že naše nahota není fatální. Že nejsme smrti
zaprodáni. Že smrtelnost je pohlcována životem, že duše je obláčena Duchem, ,
že „první člověk, Adam – jak taky píše Pavel (1. Kor 15,45) – učiněn jest v duší
živou, poslední Adam v Ducha živoucího.“
Je nám třeba duchovního oblečení. Však také o Duchu se vzápětí hovoří:
„Ten pak, kdož nás tak k tomu způsobil, Bůhť jest, kterýž i dal nám závdavek
Ducha svého.“ Bůh nás k tomu připravil, přivedl či ponoukl… uzpůsobil nás a
nastavil, a to tak, že nám dal jako závdavek, jako zálohu či záruku, jako
trojského koně i jako lano zároveň, jako záblesk světla a jako zaslíbení – dar
Ducha svatého.
O duchovním oblečení mluví sám Ježíš, když svým učedníkům, již po
vzkříšení říká, aby počkali v Jeruzalémě, „dokudž nebudete oblečeni mocí s
výsosti.“ (Luk 24,49)
Ježíš nás taky povzbuzuje, abychom neměli starost o život, co budeme
jíst, ani o tělo, co budeme mít na sebe. Vždyť takové lilie, rostou, nepředou,
netkají; Jestliže Bůh tak obléká trávu, tím spíše prý obleče nás, malověrné.
Většinou se to chápe jako poučení a povzbuzení týkající se tohoto světa – ano,
jsou všelijaké nedostatky, všelijaké starosti i hmotná nouze (taky inflace a
zdražování a nezaměstnanost); míním však, že bychom ten Kristův výrok mohli
pojmout i jako oblékání a šacení ve smyslu existenciálním a duchovním. A ruku
na srdce: Není snad za všemi těmi existenčními obavami a přístrachy vposledu
strach z existenciální nahoty, z toho, že budeme svlečeni a o vše připraveni ve
smrti? Není za strachem o živobytí strach o smysl života či přímo o spásu?
Strach na sebe s oblibou bere nejrůznější masky a převleky. Obléká se
strach namísto toho, abychom byli oblečeni my. A tak tedy: Právě proto, že si
nemáme dělat starost o ty poslední věci, o oblečení naší bytostné nahoty, právě
proto si nemáme a nemusíme dělat starost ani o ty časné věci a o jakýkoli
nedostatek. Ten verš našeho kázání říká, že coby oblečení nebudeme nazí. Ale
vězme, že jsou i jiné rukopisy, které tam mají: „Kdybychom pak byli i svlečeni,
nebudeme shledáni nahými.“
Dodejme, že kromě obav o práci, o jídlo a oblečení a další věci v tomto
životě, existuje taky starost a křečovité úsilí o duchovní oblečení, jakési
duchovní vyfutrování. A když je té duchovní výbavy, jakkoli domněle,
dosahováno, přichází ke slovu duchovní sebejistota. Tento duchovní snobismus,
tyhle duchovní pojistky a airbagy jsou možná tím, co nejvíc brání tomu,
abychom byli duchovně opravdu oblečeni. Abychom chápali, že je to jedině
Bůh, kdo nás obléká a kdo nás definitivně obleče. Východiskem je nemyslet si,
že jsem bohatý a oblečený a jinak zaopatřený, nedomnívat se, že si sám sobě
nějak dopomůžu a že si vystačím; východiskem je vědomí vlastní nahoty.
Nahoty, již si nelze nijak usmířit, již si nelze ochočit, v níž si nelze hovět,
zabydlet se v ní. Je to nahota až na kost.
Nahá duše touží po živém Bohu. A jen Bůh může bytostnou naši nahotu
zakrýt a obléci nás svým Duchem. Vězte, že v Kristu lze vzít vážně naši nahotu,
přijmout ji, nepokoušet se ji zastírat, pustit si ji takzvaně na tělo, nestydět se za
svůj stud, a tedy pochopit, že se nemusíme již skrývat jako Adam někde
v houští, v porostu, v doupatech a hnízdech, uprostřed temného lesa, že
nemusíme mít strach, protože věříme v definitivní oblečení. „Nemějte starost,
čím byste se odívali!“ Máme přece v tomto ohledu zaslíbení a závdavek Ducha.
Závěrem co Duch vzkazuje církvím podle poslední knihy Písma (3,5):
„Kdo zvítězí, tenť bude odín rouchem bílým.“
AMN