neděle Judica

písně: 667, 643, Do Tvých…, , 636, 685
introit: Žd 2,17–18
1. čtení: Ž 43
kázání: J 8,45–59
poslání: Mt 7,1–2

Milí bratři, milé sestry, vážení hosté:

dnešní neděle, pátá postní se nazývá Judica. Júdicá, to je latinsky suď mě, tedy první slova Žalmu 43, tak jak jsme ho četli v kralickém překladu. Jsou to slova nevinného, který se obrací k Bohu, aby on byl tím soudcem, jenž ho očistí a dopomůže k právu. Církevní tradice spojila tento žalm s nespravedlivým a lživým obviňováním Ježíše Krista. O tom jsme právě četli.

Neděle Judica bývá chápána jako přelom v postním období. Zatímco v jeho první části se soustředíme na vlastní viny, na naše selhání, zde se pohled obrací k Ježíši, k jeho cestě na kříž.

Kdybychom ovšem vyšli jenom z přečteného oddílu, tak by nám Ježíšova slova mohla přijít až nepřiměřeně tvrdá a agresivní. Jen si to vezměte, jak byste se asi cítili, kdyby Vám někdo řekl Já mluvím pravdu, a proto mi nevěříte.

Ta slova ovšem přicházejí v nějakém kontextu. Prostřední část Janova evangelia by mohla mít podtitul Spor o to, kdo je to Ježíš. Ten spor počíná uzdravením v sobotu u rybníka Bethesda. Čteme, že od té chvíle někteří usilovali Ježíše zabít, protože nejen znesvěcoval sobotu, ale dokonce nazýval Boha vlastním Otcem.

Ježíš, aby unikl pronásledování, odchází do Galileje. Ale i tam, v kafarnaumské synagoze, se zvedne vlna odporu, když vysloví větu Já jsem ten chléb, který sestoupil z nebe. Některým účastníkům bohoslužeb se tohle opravdu nelíbí. Říkají: Což tohle není Ježíš, syn Josefův? Vždyť známe jeho otce i matku! Jak tedy může říkat: „Sestoupil jsem z nebe?”

Dále čteme: Potom chodil Ježíš po Galileji; nechtěl chodit po Judsku, protože mu Židé ukládali o život. Byly blízko … svátky stánků, a jeho bratři mu řekli: „Jdi odtud do Judska, aby tam tvoji učedníci viděli skutky, které činíš. Nikdo přece nezůstává se svými skutky v ústraní, chce-li být známý na veřejnosti. Činíš-li takové věci, ukaž se světu!” Ani jeho bratři v něj totiž nevěřili.

Ježíš byl jedněm nepohodlný, protože rušil jejich ideologická schémata, druhým vadil proto, že nemohli snést myšlenku, že z jejich vlastního prostředí vzešel někdo, kdo je tak obdarovaný, kdo se tak vymyká jejich sdílené představě o vlastní malosti, nedůležitosti.

Podtitul Spor o Ježíše nemá ovšem naznačovat spor dvou rovnocenných legitimních názorů. Naopak, jsme svědky aktivních projevů vůle cestou lži a lsti zneplatnit to, co Ježíš dělá a kým je. I za tou výzvou Jdi to Judska tušíme takový šibalský podtext Však oni ti to tam vytmavěj. Poznáš, zač je toho loket.

Ježíš skutečně na svátky stánků do Jeruzaléma jde. Tajně. Svátky stánků tak trochu odpovídají dožínkám. Ježíš učí v chrámu a na údiv, odkud to všechno bere, odpovídá: Mé učení, není mé, ale toho, kdo mě poslal. Kdo chce činit jeho vůli, pozná, zda je mé učení z Boha, nebo mluvím-li sám za sebe.

Ten odkaz na lidskou schopnost poznat, co je z Boha, či – civilně řečeno – co je ryzí a opravdové – ten je pro pochopení velikonočního příběhu zásadního významu. V davu, který bude křičet Ukřižuj, bude jistě mnoho těch, kteří v tu chvíli budou věřit, že jsou na správné straně. Do takové situace je ovšem dostali ti, kteří stojí v čele a formují veřejné mínění. Ne nadarmo je psáno, že ti, kteří učí, budou souzeni přísněji.

To jsou ti, kteří mají schopnost argumentovat, formulovat, odhalovat příčiny, ať už skutečné nebo domnělé, nalézat kauzalitu. Ježíšovi partneři v chrámových rozhovorech takovými byli. Evangelia svědčí mimo jiné o tom, jak právě hbitá mysl a pohotová slova mohou být použita k potlačení rozpoznání, co je ryzí a opravdové. Je to tentýž svod, který se tak masivně projevil a stále projevuje v evropských dějinách, kdy milosrdenství je vytlačeno konceptem vlastní dějinné důležitosti.

Tak jako zloděj křičívá Chyťte zloděje, tak i ten, kdo v sobě potlačí rozpoznání ryzího – někdy by se dokonce dalo říci svatého – jednání, označuje ty, kteří to ryzí považují za ryzí, za svedené.

Maně mi vyvstala v mysli fráze z dob mé mladosti – nechal se svést vějičkou západní propagandy. A podobně reagují zákoníci a farizeové, když v chrámu dojde mezi přítomnými k hádce, zda Ježíš je Mesiáš. Čteme, že Někteří z nich ho chtěli zadržet; ale nikdo na něj nevztáhl ruku. Chrámová stráž se vrátila k velekněžím a farizeům, a ti se jich ptali: „Proč jste ho nepřivedli?” Oni odpověděli: „Nikdo nikdy takto nemluvil! Farizeové jim na to řekli: „I vy jste se dali svést? Uvěřil v něj někdo z předních mužů či farizeů? Jen tahle chátra, která nezná zákon – kletba na ně!”

Druhý den Ježíš za úsvitu přichází opět do chrámu. Je na něj nastrojena léčka v podobě ženy cizoložnice. Když ji odsoudí, bude to na úkor jeho věrohodnosti právě u té takzvané chátry, tedy u lidí, kteří žijí v nouzi hmotné i mravní, a pro které Ježíš představuje naději. Když ženu cizoložnou neodsoudí, bude jasný přestupník zákona.

Ježíš se té léčce vyhne. A poté, dá se říci, odhalí karty. To je ta chvíle, kdy zazní Já jsem světlo světa: kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.“

Dialog jako rozhovor, ve kterém s jistým respektem k tomu druhému sděluji své názory, tady definitivně končí. Každý vytahuje svoje trumfy. Ježíš odkrývá motivace svých protivníků. Říká: Proč mou řeč nechápete? Proto, že nemůžete snést mé slovo. Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co on žádá. On byl vrah od počátku a nestál v pravdě, protože v něm pravda není.“ A jeho protivníci mu odpovídají: Neřekli jsme správně, že jsi Samařan a jsi posedlý zlým duchem? A tak dále. Vyvrcholení té konfrontace jsme četli.

Rád bych nyní udělal krátkou vsuvku ohledně volby textu kázání: Přečtená pasáž je tradiční evangelijní čtení pro neděli Judica. Nicméně po druhé světové válce se stal pochopitelnou zátěží fakt, že Ježíšovi odpůrci jsou v Janově evangeliu souhrnně nazýváni Židé. Což se historicky vzato promítalo třeba do odpudivých postav Izraelců v pašijových hrách. Potřeba distancovat se od antisemitské intepretace Janova evangelia byl jeden z faktorů, proč katolická církev, na rozdíl třeba od anglikánské, změnila předepsaná čtení. Dnes se v katolické církvi tuto neděli čtou jiné texty.

K porozumění Slavnému Velikonočnímu Ránu nicméně patří i to, abychom si uvědomili, že na cestě k Velkému Pátku dochází, a ne jednou, ke konfrontaci mezi Ježíšem a duchovní elitou jeho národa. A je to konfrontace urputná.

Když je něco v Písmu důležité, tak se to opakuje. Událost podobná té, o které jsme četli a která se udála na podzim, během dožínkových slavností stánku, se odehraje i poté v zimě, během svátků posvěcení jeruzalémského chrámu. Vyprávění o ní končí podobně: Opět se ho chtěli zmocnit, on jim však unikl.

Příběhy Písma jsou zapsány pro spasení mnohých. Konfrontační pasáže Janova evangelia ukazují zarputilost duchovních vůdců, kteří svoji pravdu a svoje vidění světa prožívají tak intenzívně, že z Ježíše udělají viníka, který zasluhuje smrt, ačkoliv jsou opakovaně svědky jeho dobroty.

To, co se odehrálo v jeruzalémském chrámu, se odehrává opakovaně v rodinách, ve sborech, v zaměstnání. Lidé se cítí ohroženi něčí dobrotou, vstřícností, a tak na takto „provinilého“ leccos ušijí. A ono to často má takzvaný reálný základ. Asi takový jako když Ježíšovi odpůrci o něm mluví jako o Samařanovi. Jako reálný základ použili Ježíšovu rozmluvu s ženou Samařankou. Dávejme si pozor, abychom reálným základům takovéhoto typu neposkytli sluch a podporu.

Příběhy Písma jsou zapsány pro spasení mnohých. Konfrontační pasáže Janova evangelia nás nenechávají na pochybách o existenci zla. Zla, které nezmizí snahou o domluvu a kompromis. Písmo nás učí, že většinou největším ohrožením býváme my sami sobě, a to vlastním sobectvím a vlastní nemilosrdností. Ale to není vysvětlení úplně každé situace, do které se dostaneme.

Ježíšovým odpůrcům šlo o to narušit jeho důvěryhodnost, zpochybnit jeho osobní integritu. Ježíš je v situaci, ve které se musí bránit sám. I to se nám může přihodit. Častější jsou ale situace, kdy máme možnost bránit integritu někoho jiného. Může se ovšem stát, že i když nám naše srdce dosvědčuje, že ten druhý jedná v čistotě úmyslů, tak mlčíme, když je ten druhý lidsky zpochybňován. Třeba proto, že nám nesedí svými názory nebo je nám nějak jinak nesymptatický. Takovým mlčením se však dostáváme na úroveň Ježíšových odpůrců.

Proč Ježíš do té konfrontace ale vůbec šel? Nechal se vyprovokovat svými bratry? Odpověď je myslím jiná. Ježíš se sklání ke každému. Zejména k těm, které přední mužové nazvali a nazývají chátra. Lidem obtěžkaným nouzí i vlastními selháními a hříchy. Sklání se k těm, o kterých se často dá říci, že si za to můžou sami. I těm dává naději, a oni, byť všelijak neurčitě a nejasně, rozpoznávají, že je tady někdo, kdo je může vytrhnout z trápení. Někdo, kdo je přijímá a může nést jejich viny a selhání. Tuhle naději chtějí Ježíšovi odpůrci vyrušit, smazat. Proto o ní mluví jako o iluzorní, jako o vějičce. A Ježíš ukazuje, že má moc a odvahu tuto naději obhájit i v přímé konfrontaci.

Současně také platí, že Ježíš skrze takovou konfrontaci nabízí něco i svým odpůrcům. Myslí i na ně. Na samém konci praví: Otče, odpusť jim, vždyž nevědí, co činí. Že Ježíšova vytrvalost a neochvějnost k něčemu vedla i v srdcích jeho odpůrců svědčí lidé jako Nikodém, Josef z Arimatie a Gamaliel.

Jsme na konci kázání.

Naše církev evangelická je navzdory klesajícímu členstvu stále požehnaná počtem osob, které nějakým způsobem stojí v čele. Jako politici, jako experti, jako podnikatelé, právníci, žurnalisté, učitelé, psychologové, lékaři a faráři.

Sám se k nim chtě nechtě řadím. Zejména na ně myslím, když vyslovuji přání, abychom na cestě k Velkému Pátku a slavnému vzkříšení odstranili ze svého srdce zlost, zášť a posměch vůči všem těm, kteří nenaplňují naše představy o správných názorech. A abychom těm, se kterými nesouhlasíme, nepodsouvali mravní selhání.

A konečně, kéž všichni bez rozdílu otevřeme své srdce Ježíši.

Amen.

Dětské bohoslužby v Braníku

Dospělácké bohoslužby na Barrandově