Není lepší na tom světě, nežli Boha ctíti

Introit: Ž 137,1–6
Čtení: Dt 4,27–31 + Ez 11,14–21
Text: J 4,19–24
Poslání: 1Pt 1,16b–17
Písně: 137, 610, 611, 166, 626, 158

Milí bratři a sestry,
dnes budeme mluvit o správném uctívání Boha. Nezní to moc evangelicky, ale odvolávám se na text před chvilkou zazpívané písně 611, že není lepší na tom světě, nežli Boha ctíti, jeho vzývat, jemu sloužit, jeho velebiti.

Připadá mi naprosto příznačné, že k těmto původním slovům lidové písně bratr Luděk Rejchrt dopsal tři sloky, které se jen okrajově mihnou okolo těch projevů uctívání, vzývání, sloužení či velebení, když zmíní, že je dobré Pánu Bohu zpívat. Jinak už v těch dopsaných slokách jde důsledně o vtahy k bližním a vztah k sobě samému.

Naprosto mu rozumím, duchovně jsem vyrostl ve stejné tradici. Jak dát najevo, že Boha ctím? Nu – vztah s Bohem se asi nejmarkantněji skutečně projevuje na naší lidské rovině. Myslím, že bratr Rejchrt v této písni stoji oběma nohama v staré evangelické tradici, která v této věci vychází z Ježíšova výroku: Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili… Službu bližním bere Bůh jako službu sobě. To je nesporně pravda!

Ale nic to neříká o tom, že jsou ještě jiné způsoby, jak projevovat svůj vztah k Bohu. Jen si s tím ctěním, velebením a vzýváním víme výrazně méně rady, než s hladovými, žíznícím, pocestnými, nahými, nemocnými či vězněnými.

Navíc – ty vnější projevy zbožnosti se dají lépe zahrát, než praktická pomoc trpícím. Ze strachu před pokrytectvím, záslužnictvím či modloslužbou evangelická tradice řadu projevů vztahu s Bohem opustila či docela zavrhla. Žehnání předmětů, svěcená voda, křižování se… To neděláme. Někdy v kostele stojíme, někdy sedíme, ale moc se nad tím ale nedumá a v každém kostele je to jinak. Klečet jsem v evangelickém kostele viděl naposledy jednoho luterána. Boha ctíme poslušností a skutky milosrdenství k bližním.

Ale asi jako já cítíte, že už jsme se v důrazu přece jen posunuli o dost jinam. Mezi první slokou a těmi zbývajícími je velký posun. Boha ctít, vzývat a velebit nelze osekat na štědrost k potřebným, skromnost, pokoj a čisté svědomí. To jsou skvělé věci, Bůh z nich má jistě radost – ale jeho ctění, vzývání a velebení se to dotýká jen velmi okrajově.

Co se od naší církve oddělilo Křesťanské společenství, tak z projevů zbožnosti, které se týkají výhradně Boha, zůstaly v evangelických kostelích tu a tam chvály… Rozumím historickému vývoji, ale mám pocit, že jsme do značné míry příslovečně vylili s vaničkou i dítě. O něco jsme se ochudili. Sami sebe jsme ochudili! Nejde o to, že by Bůh naše uctívání potřeboval!

Jedna věc je, že to je (nebo by aspoň měla být) přirozená reakce, když se s Bohem setkáme a uvědomíme si, přiznáme si tu nerovnost našeho vzájemného vztahu.

Je tu ale ještě jedna věc, o kterou se ochuzujeme. Pán Ježíš řekl Samařance: Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. Bůh lidi k této úctě vede, protože ví, že to je pro naše dobro. Ctít Boha nejen ve službě bližním, ale i „přímo“ přináší mnohý prospěch nám lidem. Proto Ezechiel zasliboval, že Bůh dá lidem nové srdce, které bude Boha ctít. Bůh ví, že je to něco, co bude pro nás samotné užitečné.

Uctívat Boha mění naši osobnost. Člověka mění to, co dělá. Čirá psychologie. To, na co se v životě zaměříme, čemu se otvíráme, to nás ovlivňuje. Věřící člověk se chce připodobnit Kristu a uctívat Boha je k tomu dobře fungující nástroj. Když se snažíme žít jako Ježíš, spojuje nás to s ním. Poustevník Antonín, jakýsi zakladatel mnišství, který žil v Egyptě kolem roku 300 po Kristu, tak řekl: „Když hřešíme, tak se přirozeně sjednocujeme s duchy zla, s démony mučiteli. Když se naopak kajeme a přikázání Boží se snažíme dodržovat, pak se – opět přirozeně – sjednocujeme s Duchem Božím.“ Bral to jako zcela přirozený proces, ve kterém jsme proměňováni tím, co děláme. Proto je důležité dělat dobré věci.

Zároveň s tím existuje i něco, čemu se říká „zákon prázdného domu“ a navazuje to na Ježíšovo podobenství (L 11,24n) o vyhnaném démonovi. Pokud člověk svůj vyčištěný život obráceného křesťana nenaplní dobrým obsahem, najde se ledacos, co se pokusí mu tento život naplnit – a dobré to nebude. Jeden démon odešel, se sedmi jinými se vrátí a konce toho člověka jsou horší než začátky. Nevydržíme s prázdným nitrem. Naše mysl je továrna na bohy (řekl Kalvín) a tak vedle proměny k dobrému je uctívání Boha i nástrojem ochrany před zlem. Můžeme si to představit velmi jednoduše na příkladu: jestliže budete v nějakou chvíli myslet na Boha a na jeho vůli, dá se důvodně předpokládat, že zároveň v tu chvíli nebudete páchat nějaký zjevný hřích. Když hřešíme, tak v takových chvílích na Boha ani maličko myslet nechceme. S myšlenkou na Boha toto pokušení snadněji odeženeme.

Máme tedy uctívat Boha. Uctívat v Duchu… My v tom slyšíme „v nitru“, ale v Bibli uvidíte správně slovo „Duch“ s velkým „D“. Jde o uctívání, kdy jsme vedeni Duchem. Bůh nás k uctívání sebe chce vést – už víme, že to dělá pro naše dobro. Ježíšova slova „v Duchu“ nejsou odpovědí na otázku té ženy „Kde má být Bůh uctíván“ (Gerizím, nebo Jeruzalém), ale posouvá smysl do otázky „jak má být Bůh uctíván“. Na tuto otázku je pak zásadní odpověď, že to má být podle Boží vůle. Místo a vůbec vnější podoba – to je druhotné.

Uctívat v Duchu a Pravdě – tady se ale nenechme zmást. Pojem „Pravda“ je v tuto chvíli hendiadys, tedy jiné slovo, které ale nepřináší žádný nový význam. Asi jako když řeknete, že „někdo nasliboval hory doly“, nebo jednal podle „nejlepšího vědomí a svědomí“. Dva pojmy, které se vztahují k jedné skutečnosti. Napořád jde o to, aby to naše uctívání bylo podle Boží vůle, kterou jsme si nevymysleli my. Jak to tedy bude vypadat, toť otázka. Ještě jednou připomínám Ezechiele a první čtení. To „srdce masité“ místo srdce kamenného. Odvlečencům do Babylóna prorok vyřizuje: Toto praví Panovník Hospodin: „Shromáždním vás z pronárodů, posbírám vás ze zemí, do nichž jste byli rozptýleni, a dám vám zemi izraelskou. Přijdou tam a odstraní z ní všechny její ohyzdné a ohavné modly.“ Roku 538 se vrací domů první judští zajatci a zjišťují, že ti, kteří nebyli odvlečeni kdysi do Asýrie či později do Babylóna a zůstali v zemi, nakonec propadli většímu modlářství, než ti odvlečení, kteří svoji víru dokázali transformovat do nové situace a očistit od zpohanštělých příměsí. A dám jim jedno srdce a vložím do jejich nitra nového ducha, odstraním z jejich těla srdce kamenné a dám jim srdce z masa, aby se řídili mými nařízeními, zachovávali moje řády a jednali podle nich. I budou mým lidem a já jim budu Bohem. Bůh sám si bude proměňovat svůj lid, protože tomu lidu to bude ku prospěchu.

Samařané patřili k těm neodvlečeným židům, kteří se smísili s pohany a svoji víru upravili podle toho. Spor Samařanů a Židů o Gerizim a Jeruzalém – to byla výsostně náboženská otázka. Po staletí oddělená historie přinesla i odlišnou náboženskou praxi. Vzájemně jedni druhé obviňují ze špatného uctívání Hospodina.

My se teď od pro nás neužitečného probírání sporů Samařanů a Židů přeneseme do současnosti. Leč – nejsme na tom žel zas tak úplně odlišně. V různých církvích a církevních tradicích se objevily nejrůznější způsoby, jak uctívat Boha. A opět jedni proti druhým argumentují Biblí, historickým vývojem, vnějšími vlivy. Je vhodné se při modlitbě sklonit, nebo pozdvihnout oči k nebi? Zvedání rukou k nebi máme v Bibli doloženo na spoustě míst a dokonce v různých podobách. Žalmista (Ž 47,2) ale zmiňuje třeba i náboženské tleskání. Nu, zatleskat Pánu Bohu jako výraz radosti a vděčnosti – je to biblické! Pak je tu samozřejmě klečení a to i v té nejmasivnější podobě, kdy člověk položí obličej na zem. „Padnout na tvář“ opisuje Bible tento způsob, kterým se vyjadřuje naprostá odevzdanost Bohu. Z této pozice těla vznikl i pojem, který použil Pán Ježíš i Samařanka a je přeložen jako „uctívat“. Nelze ale opomenout ani okamžik, kdy „David skákal radostí, tak jak hudba hrála“, tedy okamžik, kdy (2Sam 6,12-14) poskakoval ze vší síly před Hospodinem. Udělal to samé, co udělala Mojžíšova starší sestra Mirijam po vyjití z Egypta – prostě tancoval. Bohoslužebný tanec. V souvislosti s takovýmto jednáním je třeba i připomenut, že Davidova manželka chování svého královského manžela kritizovala a byla zato Bohem potrestána.

Je nepřeberná řada projevů zbožnosti. Modlitební prapory a korouhve. Tanec vzkříšení před Pražským hradem. Bubínky a vůbec nějaké hudební nástroje. Slova blízká slovnímu kořenu „halelu“ ukazují k nějakému hodně hlasitému projevu, z knížek Dereka Prince znám pojem „křik vítězství“ a autor zdůrazňuje, že se fakt má zabrat z plných plic. Katolické křižování jako vyjádření toho, že na sebe dobrovolně bereme svůj kříž, že jsme (jak píše apoštol Pavel Gal 2,19) spoluukřižováni s Kristem. Používání svěcené vody a kadidla. Náboženské pouti.

No – a teď abychom nedopadli jak ti Samařané a Židé. Můžeme se donekonečna dohadovat, jaký způsob uctívání je ten správný a jaký ani náhodou. Co je uctívání v Duchu a pravdě, tedy aby to bylo z Božího vedení a podle Boží vůle? Co je lidský výmysl, či dokonce zpohanštělá praxe?

Hledal jsem nějaký vnější znak a jeden mne napadl. Jistě ne náhodou mne vrací na začátek a k tomu, že v evangelické tradici se víc zdůrazňuje fakt, že vztah s Bohem se projevuje na vztazích s lidmi.

Myslím, že pokud se dostaneme na uctívání v Duchu a pravdě, tedy podle Boží vůle, tak takové uctívání Boha sbližuje i lidi k sobě. Pán Ježíš je Žid a baví se Samařankou. Kostel je jedno z mála míst, kde se ještě schází lidé napříč věkem, pohlavím, společenským postavením, rasou, zaměstnáním či politickou orientací. Připadá mi to jako hezký výhled k tomu, co Jan popisuje ve Zjevení (Zj 7,9n): Potom jsem viděl, hle, tak veliký zástup, že by ho nikdo nedokázal sečíst, ze všech ras, kmenů, národů a jazyků, jak stojí před trůnem a před tváří Beránkovou. To je obraz církve, která je sjednocena v správné úctě k Bohu a neřeší, co lidi ve světě dřív rozdělovalo. Jak pravil kdosi – jestli Tě Tvoje náboženství vede k tomu, abys druhým ubližoval, je čas změnit náboženství.

Stojí zato Boha ctít, vzývat a velebit. Ve všech svých projevech zbožnosti, ve všem uctívání, chválení, vzývání a velebení Boha ale mějme na paměti, že pokud to někomu ubližuje, docela určitě to není v Duchu a v Pravdě. Můžeš při modlitbě zvedat ruce, ale nesmíš u toho vzít souseda loktem do žeber.

A naopak – pokud to nikomu neubližuje, ba dokonce to prospívá, pak i kdyby to nebylo v Duchu a Pravdě a bylo to zcela lidské dílo, věřím, že Bůh tyto projevy naší úcty ocení, asi jako my dospělí oceňujeme snahy malých dětí udělat nám radost. Sám bude proměňovat naše srdce a povede nás ke stále lepším projevům zbožnosti, abychom se tím více připodobňovali jemu samotnému.

Amen.