Nepropásněte možná jedinou šanci!

Písně: 51, 334, 313, 534, 342, 295
Vstup: Ž 34,2-11
Čtení: Gn 25,24-34
Text: Žd 12,15-17
Poslání: Mk 1,15

Milí bratři a sestry,

bude to dnes o nedostatečnost vrabců v hrsti. Fakt je lepší vrabec v hrsti, nežli holub na střeše. Je lepší držet si to svoje malé jisté, než sebelepší sny? Dneska to bude o situaci, ve které to neplatí. Tam, kde je holubem na střeše společenství s Bohem, neexistuje žádný vrabec, kterého by stálo zato držet v hrsti a tuto možnost nějak promeškat.

Usilujte o (1) pokoj se všemi a o (2) svatost, bez níž nikdo nespatří Pána. Cílem je (1) společenství s lidmi a (2) společenství s Bohem. Jsme v rovině věcí nehmatatelných, ale zvláště u toho prvního si něco představit můžeme. Usilujte o pokoj se všemi… Žít v pokoji s lidmi kolem nás. Jakkoliv je slovo „pokoj“ dost abstraktní, jistě si snadno představíme nějaké konkrétní vztahy, kde tento pokoj buď je anebo není. Někoho, s kým je nám fajn a kdykoliv ho rádi vidíme – a naopak někdo, koho úplně vidět nemusíme. Naším úkolem je snažit se, aby těch prvních bylo co nejvíc. Tedy přesněji – aby ten druhý nebyl žádný. Usilujte o pokoj se všemi. Taková snaha je prvním projevem toho, že jsme do svého života nechali vstoupit a v něm působit Boží milost. Že jsme ji nepromeškali.

Zrcadlově čteno – když se o ty dobré vztahy s lidmi nesnažíme, když neusilujeme o pokoj se všemi, tak si držíme pevně v hrsti nějakého toho příslovečného vrabce. Vrabce nějakého okamžitého uspokojení. Vrabce zloby, vzteku, závisti… Kdo ví, jaký okamžitý zisk nám dává to, že o pokoj s druhými lidmi nebudeme usilovat. Ať je to cokoliv, pro autora listu Židům je to „promeškávání Boží milosti“. Boží milost chce v tomto světě působit pokoj mezi lidmi. V Boží síle, s Božím požehnáním, bychom to zvládnout mohli a měli. Ten průšvih nastane, když tuto Boží moc do svých životů nepustíme. Když je okamžitý krátkodobý prospěch cennější, než dlouhodobá perspektiva klidného soužití.

První poučení tedy máme hned. Nepromeškejme Boží milost, která nám dává sílu ke smíření a nalezení pokoje ve vztazích mezi námi. Když to neuděláme, riskujeme, že z té naší neposlušnosti vyroste něco ještě horšího. Dbejte na to, ať nikdo nepromešká Boží milost; ať se nerozbují nějaký jedovatý kořen, který by nakazil mnohé. Člověk, který nehledá pokoj ve vztahu s druhými tak do svého nepokoje snadno stáhne druhé. I tohle si umíme představit, jak snadno a rád člověk hledá spojence pro nějakou takovou člověčinu zloby, vzteku, závisti… Rozhodně to mezilidským vztahům vůbec neprospěje.

S druhým úkolem je to hůř uchopitelné. Usilujte o svatost, bez níž nikdo nespatří Pána. „Spatřit Pána“, tedy něco jako „přijít do nebe“. Jestliže chceme přijít do nebe a tam vidět Pána Ježíše, musíme usilovat o svatost. Čteme z listu „Židům“. Hebrejům, židokřesťanům – lidem, kteří mají židovské kulturní zázemí. Autor může navazovat na něco, co si my musíme nejprve trochu rozříkat. V tomto případě je to kultická nečistota, rituální omývání. To už je mimo naši zkušenost. Pro každého žida ale bylo srozumitelné, že před cestou do chrámu se musí omýt. Ovšem – ne z důvodů hygienických, ale náboženských. Jsou věci, které se Bohu hnusí a nelze předstoupit před Hospodina znesvěcený (ne-svatý) po dotyku nečistého zvířete. Cedit komára, protože by mohl mít v sobě krev nečistého zvířete. Znesvěcený (ne-svatý) po dotyku někoho, kdo se dotkl nečistého zvířete. Třeba tím, že necedil komára! Svatost je výsledkem náročné práce. Usilovat o svatost je ve starozákonním pochopení „udělat spoustu věcí, abych se Pánu Bohu líbil“ a Mojžíšův zákon je v tom velmi konkrétní v popisu nejrůznějších očišťovacích předpisů. Bez jejich dodržení se Bohu líbit nebudeme.

Tohle všechno ale ukončil Kristus. Všechny ty očišťovací rituály byly jen nedokonalý předobraz. Oběti, předpisy o pokrmech a nápojích a různá omývání těla i předmětů. Kristus, který obětoval sám sebe, jednou provždy dal svou vlastní krev, a tak nám získal věčné vykoupení. (Žd 9,9n) Proto, abychom „spatřili Pána“, tedy abychom se Pánu Bohu líbili a směli do nebe, už je uděláno všechno, co bylo potřeba.

My tak vidíme první a nejzásadnější křesťanský postřeh k tématu „svatost“. Je to dar. Už to není výsledek naší snahy o očištění před Bohem, ale výsledek toho, co udělal Kristus. Je to velikonoční tajemství Kristovy smrti a vzkříšení. Naše „usilování“ je přijetím tohoto daru. Tam kde jde o svatost, tedy o stav, kdy můžeme předstoupit před Boha, tam nejsme aktivní konatelé sebeočištění, ale jen pasivní příjemci čistoty darované na Golgatě.

To je osvobozující! Zákonická snaha všechno co možná zpřísnit, jen aby člověk před Bohem obstál, už není potřeba. Před Bohem obstojíme prostě tím, že přijmeme dar Boží milosti. Když člověk věří v Ježíše Krista, který zemřel za jeho hříchy, tak udělal to jediné, co bylo potřeba. V tu chvíli je očišťován Kristovou krví.

Věřit je zase taková nehmatatelná věc. Mojžíšovy předpisy byly náročné, ale jasné a srozumitelné. Byl to takový vrabec v hrsti. Autor listu Židům nám velí tohoto vrabce pustit a spolehnout se na holuba na střeše, kterého ve svých rukou nemáme. Na neviditelnou Boží milost, která na tento svět přišla v Pánu Ježíši. Všechno své jednání nechat ovlivnit tím, že jsme pro sebe přijali ospravedlnění Kristovou obětí. Ve vztahu k druhým lidem už víme, že máme usilovat o pokoj. Teď ve vztahu k Bohu jde o to přijmout Ježíše jako svého Spasitele. Obracet se na Pána Boha s důvěrou v jeho lásku a pomoc. Před Bohem nespoléhat na žádné lidské zásluhy, protože nejsou potřeba.

To souvisí s druhými lidmi. Vykladači Mojžíšova zákona snadno odsuzovali druhé lidi, protože ti lidé neplnili nějaké konkrétní povinnosti. Kristova oběť ale platí pro všechny. Apoštol Pavel to popsal slovy: V Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření. (2Kor 5,19)

Dnešní biblické čtení velí začít s důvěrou v moc Kristovy oběti hned a už s tím nepřestávat. I ve vztahu s Bohem platí …dbejte na to, ať nikdo nepromešká Boží milost; ať se nerozbují nějaký jedovatý kořen, který by nakazil mnohé. Naše jednání ovlivňuje další lidi. Pokud bude náš život založen na spoléhání se na lidské síly a na zásluhy a ne na Boží milost, je tu nebezpečí, že ke stejnému záslužnickému způsobu života strhneme i jiné.

Zásadní je ale riziko, že něco propásneme my. Může nastat situace, kdy člověk svoje usilování o pokoj a svatost odkládá – a najednou se něco zlomí a už se nedokáže vrátit. Tohle je mimořádně závažné varování. Abychom svoje rozhodnutí žít ve spolehnutí se na Boží milost skutečně neodkládali, nabízí autor listu Židům obraz Ezaua a jeho prodaného prvorozenectví. Vrabec v hrsti, tedy mísa čočky, byl pro Ezau cennější než holub na střeše života podle Boží vůle. Tohle rozhodnutí pak už nešlo vzít zpátky.

Podobně jako u rituálního očišťování i tady nerážíme na dobové pozadí. Dneska nám to asi nic moc neřekne, ale slyšeli jsme, že autor listu Židům hodnotí prodání prvorozenectví jako „nevěru“ a „bezbožnost“. Nejde o morální selhání – dejme tomu neslušnost vůči rodičům. Jde o hřích proti Bohu. Prvorozenectví bylo Božím povoláním k přijetí úkolu. Chápeme převzetí rodinného majetku, ale jde především o přijetí a předávání rodinných tradic. V době před Mojžíšem je otec rodiny zároveň obětníkem a modlitebníkem. Nese zodpovědnost za duchovní stav rodiny. Být prvorozeným znamená jedinečným způsobem patřit Pánu Bohu. (Ex 13,2): „Posvěť mi všechno prvorozené, co mezi Izraelci otvírá lůno, ať z lidí či z dobytka. Je to moje!“ Proto je Ezau, který se prvorozenectví vzdá, hodnocen jako bezbožník.

Jenže… Ezau výměnou prvorozenectví za mísu čočky ztrácí cosi nehmatatelného. Hmatatelné se nemění. V Ezauově příběhu nelze přehlédnout, že Ezau i přes prodej prvorozenectví rodinný majetek dostane. Jákob uteče s prázdnýma rukama na 15 let z domova za příbuznými kamsi na území dnešního Turecka. Všechno, co bude mít, získá ne dědictvím po Izákovi, ale odpracuje si to u strýce Lábana.

Jákob k tomu ale má prvorozenství a prvorozenecké požehnání. Jsme pořád u té nehmatatelnosti prvorozenectví, nehmatatelnosti Boží milosti. U toho, co pro Jákoba hodnotu má, pro Ezaua ne. To, co Ezau vymění za mísu čočky, má pro Jákoba to má takovou hodnotu, že je ochoten kvůli tomu lhát, podvádět a časem se i porvat.

Zajímavé je, že Bůh respektuje i takové lidské jednání. Bude Bohem Abrahamovým, Izákovým a Jákobovým – ne Bohem Abrahamovým, Izákovým a Ezauovým. Linie požehnání půjde tudy a v této linii dojde po desítkách generací až k Ježíši Kristu. Tohle je něco, co už Ezau nemá jak zvrátit. To, po čem netoužil celou dobu, tak teď už nemůže na poslední chvíli zase nějak vrátit zpět. Tak nějak mu to jednu přijde líto, ale táta Izák už pro něj prvorozenecké požehnání nemá.

Ani z úst Izáka neslyšíme slova odsouzení pro to, co Jákob udělal. Požehnal jsem mu! Požehnaný také zůstane. (Gn 27,33) Ezau dostává požehnání druhorozeného, které je prvorozenému podřízen. Před Bohem i Izákem je cennější Jákobova jakkoliv křivácká snaha získat všechno to, co souvisí s prvorozenectvím, než biologický fakt, že Ezau je o minutu starší než Jákob.

Autor listu Židům používá Ezauovu situaci jako příměr k nám při setkání s Boží milostí.

Stejně jako u prvorozenectví, tak ani Boží milost si nelze nijak zasloužit. Je to cosi, co tu prostě je. Kristus položil svůj život za celý svět a Kristova oběť platí. Na nás je potřeba se k tomuto objektivnímu faktu nějak sám postavit.

Stejně jako u prvorozenectví, tak i Boží milost je cosi neviditelného, nehmatatelného. Něco, u čeho lze jen věřit, že to je skutečně cenné. Je možno jen věřit, že Velký pátek nebyla Ježíšova prohra s lidmi, ale vítězství nad hříchem.

S tím souvisí, že stejně jako u prvorozenectví, tak i Boží milost je něco, co nedává okamžité hmatatelné výsledky. Vzpomeňme ještě jednou na Jákoba, který neužil ničeho z dědictví, které by měl jako prvorozený převzít. Má nehmatatelný příslib Boží přízně a právě tak mají ti, kdo spoléhají na Boží milost, příslib, že tohle je cesta do nebe. Ale z nebe se taky ještě nikdo nevrátil, aby nám potvrdil, že to zato stojí.

Stojí tedy Boží milost zato? Má to smysl ji přijmout a nechat si s ní ovlivňovat život? Stejně jako u prvorozenectví, tak i Boží milost je dar, ale zároveň také úkol. S přijetím Boží milosti vstupujeme do nějaké tradice, která chce náš život proměňovat. Stojí to zato, když je to tak nehmatatelné a nic extra to teď a hned nedává?

Pro někoho může být ezauovsky důležitý vrabec okamžitého zisku. Pak mají smysl ve vztahu k druhým ostré lokty a od vztahu s Bohem nic nečekat. Nebo je tu jákobovský holub na střeše života v Boží blízkosti, který bude v plnosti pokračovat v nebi. Pak má smysl života v každodenním usilování o pokoj mezi lidmi. Pak má smysl věřit, že jsme si před Bohem všichni rovni – jsme ospravedlněni ne proto, jací jsme, ale protože Pán Ježíš umřel za všechny lidi. Proto nás má Pán Bůh rád všechny stejně.

Brát za důležité to druhé je rozhodnutí víry. Spolu s autorem listu Židům jsem přesvědčen, že to zato stojí.

Amen