Nevyženu ven

písně: 696, 189, 534, (VP 697), 489
introit: Ž 139,17–18
1. čtení: Iz 60,1–5
kázání: J 6,37b
poslání: J 3,16–17

Milí přátelé,

včera jsem se podílel na zajímavé akci, která, pokud vím, byla v ČR poprvé, protože jsem ji založil – setkání představitelů všech náboženství, které se podařilo sehnat. Vzpomínali jsme na zemřelé na covid a vydali společné prohlášení, kde jsme vyzvali věřící všech náboženství i ty, kdo se k žádné víře, nehlásí k jednotě, vzájemným rozhovorům, podpoře, dodržování protiepidemiologických opatření včetně očkování a popřáli jsme všem sílu a požehnání do příštího roku. Z asi osmnácti lidí, kteří vystoupili, bylo 7 křesťanů různého typu (např. Tomáš Halík, Václav Malý, Tomáš Butta, Zdeněk Vojtíšek, unitář Petr Samojský a generální sekretář ERC Petr Jan Vinš), 5 Židů (2 rabíni – Sidon a Maxa, učenec Aleš Weiss, zakladatelka liberální židovské obce Silvie Wittmanová a hudebnice Dominika Weiss Hošková), 2 muslimové, buddhista, hinduista, příznivce Falun Gong a další (baháí). Akce byla podle mě velmi zdařilá a můžete ji vidět na videu na Facebooku.

Jeden diskutující k pozvánce ovšem napsal: „Chci se zeptat. Je spása pouze v Kristu?“ Chvíli jsem zkoušel odpovídat, s pomocí Poeticko-kritického katechismu, ale pak jsem to vzdal. Heslo na letošní rok, vidí spásu způsobem, který je mi mnohem bližší: Kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven. (J 6,37b)

Přečtu vám to ještě v kontextu. Ježíš říká: 37 Všichni, které mi Otec dává, přijdou ke mně; a kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven, 38 neboť jsem sestoupil z nebe, ne abych činil vůli svou, ale abych činil vůli toho, který mě poslal; 39 a jeho vůle jest, abych neztratil nikoho z těch, které mi dal, ale vzkřísil je v poslední den. 40 Neboť to je vůle mého Otce, aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný; a já jej vzkřísím v poslední den.“ (Jan 6,37–40; ČEP)

Heslo Jednoty bratrské mě často provází celým rokem – a vnitřně ho přijímám. Toto bude určitě jedno z nich. Je to vlastně dobrá zpráva do roku 2022: Kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven.

To je pro mě mnohem důležitější pohled na Ježíše, než je ten, který z něj dělá nějakého absolutního vůdce, který jediný je pravý, a všichni ostatní jsou falešní.

Důležitá je i souvislost tohoto textu: Janovo evangelium předtím mluví o nasycení pěti tisíců, které mělo za následek, že Ježíše chtěli provolat králem a on před nimi musel utéci, a o tom, že Ježíš je chléb života. Ježíš nechce být králem, ale je chlebem a hostitelem.

Obraz chleba se mi líbí – vzpomenu si na chléb při večeři Páně a dobrý chléb patří k mým nejoblíbenějším potravinám. Ježíš nevyhání ven – a tak si představuji v pošmourném dni dům s pootevřenými dveřmi, kam unavený poutník vejde jako vítaný host a zasedne za stůl, kde už na něj čeká chléb a víno. Nají se a napije – a je mu dobře. Nijak se mu nechce ven a nikdo ho nevyhání. Představuji si to jako židovské kavárny ve staré Praze a Tel Avivu, kde návštěvníci sedí a baví se nad jednou kávou celý den. Můj dědeček byl před válkou chudým studentem v Praze. Chodil takto do restaurace s příznačným názvem U Ježíška. Objednal si sodovku, která tam stála 10 haléřů, a strávil v restauraci se svými studentskými přáteli celé odpoledne. Když nastal večer, přišel číšník, podíval se na ně a mávnul rukou: „Když vás, kluci, tak vidím, tak můžete jít,“ a nechtěl po nich ani těch deset haléřů. Tak si představuji, že to vypadá, když Ježíš nikoho nevyhání – jako ten dobrý číšník.

Jenže když přemýšlím nad tím, co znamenají slova: „Kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven.“, snažím se je také vztáhnout do našeho světa, nejen do idealizovaných vzpomínek na první republiku.

Před několika dny jsem se zúčastnil mezinárodního semináře, na který mě pozvala diakonie. Anna Alboth, polská aktivistka a velice prima a schopná žena, promítala film o situaci na bělorusko-polské hranici. Ta je dlouhá 418 km a vede krásnou přírodou – bělověžským pralesem. Jak víte, Lukašenkův režim na tuto hranici dopravuje převážně irácké a afgánské uprchlíky, které nalákal na možnost migrace do Evropy. Uprchlíci jsou vypuštěni z Běloruska, jenže Poláci je nechtějí přijmout a zahánějí je zpátky, kde je ovšem už nepřijímají ani Bělorusové. Studeným a vlhkým lesem bloudí rodiny s dětmi. Řada lidí, včetně dětí, na místě již zemřela. Pomoc uprchlíkům je v Polsku nelegální. Angažuje se polská diakonie a také aktivisté, kteří jim poskytují základní životní potřeby a suché šaty, teplé spacáky a také nabité powerbanky pro jejich mobily. Jiní pomáhají s cestou těchto uprchlíků do Německa. V odlehlých lesích se pohybují převážně v noci a bez světel, aby nebyli zachyceni policií a pohraniční stráží. Někteří místní lidé mají s uprchlíky soucit a aktivisty podporují, jiní ale přesně naopak – a tak občas někdo aktivistům prořeže pneumatiky či rozbije okénko auta. Příběhy některých těch uprchlíků dobře končí – po čase jim zavolají z Německa a pošlou fotky, na kterých už jsou rodiny ubytované v docela normálních a slušných ubytovacích zařízeních.

„Kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven“, říká Ježíš v hesle na letošní rok – a myslím, že se to vztahuje i na křesťanskou Evropu a její hranice. Dokážeme Ježíšova slova vztáhnout sami na sebe?

Ale napadly mě ještě další příklady. Zanedlouho budou přijímací zkoušky na studium v Izraeli. Sám se na tom podílím tak, že jsem ve výběrové komisi. Některé výborné studenty rádi přijmeme, jiné musíme odmítnout. Když vidíme, že mají o studium opravdový zájem, jenom třeba neudělali testy z jazyka, je to dost nepříjemné i z pozice toho, který rozhoduje. Pro někoho je možná horší rozhodovat o tom, kdo nemůže, než se sám někam nedostat.

Na Zbraslavi provozuje branický sbor potravinovou banku. Potravin máme docela dost – dvakrát měsíčně dovezeme plnou dodávku –, ale není jich nekonečné množství. Musím tedy také občas některým lidem říci, aby příště už nechodili. Jednu paní, která tam nahlas nadávala, a pak ještě rozkopala potraviny, jsem i vyhodil – i když jsem jí pak ještě zatelefonoval a popovídal si s ní. Tu paní vyhazují odevšad, protože je holt taková nešťastná povaha, že se všade rozčilí…

Ale zažil jsem to i z druhé strany. Jak možná víte, chystám v současnosti na křest větší množství romských dětí. Jsem velmi vděčný, že se některé přípravy mohou konat v prostorách branického sboru a chci vám zde za to poděkovat. Když jsem sháněl místo, kde by se mohla konat příprava a křty, uvědomil jsem si to znovu – v Čechách neromští křesťané Romy v kostele nechtějí.

Někdy jsem tedy nucen sám někoho vyhánět a zavírat před ním dveře, jindy zažívám, jak nábožensky aktivní křesťané i celé státy, které se vehementně ke křesťanství hlásí (jako např. Polsko), vyhánějí ty, kteří k nim přicházejí. ČR na tom ovšem ve vztahu k cizincům není lépe.

Od křesťanů se tedy raději obraťme ke Kristu. Věřím, že Ježíš to dělá jinak – nevyhazuje.

„Kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven.“ Pro mě je to zpráva, která mi umožňuje jinak vidět i všechny tyto lidi, o nichž jsem mluvil – romské a muslimské, nepříjemné paní i neúspěšné zájemce o studium. A díky tomu vidím nějak jinak i sám sebe. Sedím v té hospodě U Ježíška, pomalu upíjím zteplalou sodovku, která mi musí vydržet na celý den, a je mi dobře. Vím, že číšník je hodný a že mě nevyhodí – a nakonec ani nebudu muset za sodovku zaplatit, a přesto všechno jsem vítaný host. Dveře jsou pro mě otevřené. Ježíš nikoho nevyhazuje, protože je to Boží vůle, kterou následuje. „Neboť jsem sestoupil z nebe, ne abych činil vůli svou, ale abych činil vůli toho, který mě poslal; a jeho vůle jest, abych neztratil nikoho z těch, které mi dal,“ pokračuje náš text. Děkuji ti za to, Kriste! Děkuji ti za to, Bože!

A myslím na to, jak můžeme otevřít dveře v církvi i pro ty ostatní, nejen ty vzorné a úspěšné, ale i všechny další. „Kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven.“ Co my na to? …

Děkuji vám a amen.