O kouzlu Vánoc

písně: 289, 308, 297, 288, 286
introit: J 1,1–5
čtení: Iz 42,1–9
kázání: Mt 5,1–10 
poslání: Mt 5,13a

Moji milí, sestry a bratři, vážení hosté:
jsou Vánoce. V této zemi Vánoce pořád ještě jsou jedinečným svátkem, svátkem vpravdě všenárodním. To je nesamozřejmé. I proto, že se tak děje v zemi všelijak smýkané obrovskou nedůvěrou k církvím. Ta nedůvěra se, jak nedávno trefně pravil Pavel Kosatík, u nás saje s mateřským mlékem.

Přesto betlémská událost k tomuto národu stále nějak promlouvá. Kdoví, zda to vydrží, kolik ještě let či desetiletí budou lidé toužit slyšet Rybovu mši vánoční, vodit děti do kostelů, aby se podívaly na betlémy. Jak dlouho si ještě budou pouštět – a někdy i zpívat – koledy.

Co je to, to kouzlo Vánoc? A nechme teď stranou nářky na komercializaci, na nadměrné se honění. Snažme se to uchopit pozitivně.

Je to svátek v tom nejvlastnějším slova smyslu. Svátek je – nebo by měl být – něco tajemného. Svátek není firemní setkání, kde se probírají úspěchy a neúspěchy, přijímají závazky a předsevzetí a vše se završí rautem.

Svátek je průhled do jiné reality. Docela hezky to vyslovila mluvčí skautů Zuzana Hrbková, když pravila, že: „Betlémské světlo je předvánoční služba skautů a skautek společnosti. … v tomto často hektickém období lidem připomíná, že ty nejdůležitější věci jsou křehké a vyžadují naši pozornost.”

Zkušenost učí, že když má někdo vyložit, co to ty nejdůležitější věci jsou, tak to končívá pravdivými, ale spíše banálními konstatováními, kde zaznívají slova jako rodina, zdraví, přátelé atd.

Na tom není nic divného, že to křehké neumíme uchopit. Spíše je podezřelé, když se do toho pustíme a prohlásíme něco, jako že mají všichni být na sebe hodní, a při tom máme pocit, že jsme to trefili. Jistě, lidé mají být na sebe hodní. Kouzlo Vánoc ale vyvěrá z hlubších vrstev.

Ten příběh malého děťátka vystaveného nepohodě, děťátka, jehož význam a moc jako první rozpoznávají cizinci a lidé z okraje společnosti, se dotýká něčeho v nás, čemu úplně nerozumíme. Něčemu, co nemáme v hrsti. Bývá to umocněno, podle naší vnímavosti, vánočními koncerty a písněmi, kralickou mluvou, středověkými madonami, naivním řezbářstvím vesnických mistrů, ale třeba i vůní stromečku a smaženého kapra. Je to svátek a ke svátku patří i smyslové vjemy. Ve vánočním večeru je přítomno množství významů, všelijak zprostředkovaných předchozími generacemi.

Někdo může nadhodit, že těch významů je tam tolik, že je to až nepřehledné. Že se tam dají najít motivy předkřesťanské, keltské a jiné. To je pravda. Tajemno bývá nepřehledné. I v křesťanském světě se do vánočního večera projektovalo ledacos, jak to pro budoucí generace zaznamenal například Karel Jaromír Erben.

Někdo se zase může ptát po historické pravdivosti v bibli popsaných událostí. O tom byly napsány stohy knih. Jistotu nemáme. Během svého života jsem ale už zaznamenal vícero případů, kdy se bible ukázala být věrohodnější, než bylo většinové očekávání odborníků.

Dnes se ovšem teologové ani tak nezabývají pravdivostí Písma jako tím, jak je Písmo jako celek provázané. Ptají se, jakou roli příběh Ježíšova narození v evangeliích má. Co ten příběh rámuje? Do čeho nás uvádí?

Odpověď nacházím v Markově evangeliu, které nic z vánočního příběhu nezná. U Marka je to jednoduché. Pár veršů Jan Křtitel, pár veršů Ježíšův křest a hned za tím stojí: „Když byl Jan uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a kázal Boží evangelium. Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ — Tyto verše chápu jako takový nadpis, který popisuje, o co jde, co je tou stěžejní osou Ježíšova příběhu.

Je to Království Boží, kterému biblický vánoční příběh dělá kulisu. Kulisu velice výmluvnou. Ta křehkost, neuchopitelnost, kterou prožíváme o vánocích, to je křehkost Království Božího. Vánoční příběh nám naznačuje jeho charakteristiky – 1. ne každý, kdo by měl a mohl, ho rozpozná – 2. králem bude dítě – 3. děje se v skrytu – 4. je podivně chráněno a roste nezávisle na přízni mocných tohoto světa.

Touha po Království Božím, ovšem jinak pojmenovaná, a všelijak zakuklená a přetvořená, se projevuje v našem světě napořád. Může to být prosazování nového a lepšího, byť utopického, společenského řádu. V téhle zemi si pořád pamatujeme, k čemu to může vést. V jiných krajích tahle zkušenost chybí, což má své důsledky.

Zrovna o Vánocích ale o utopie obvykle moc nejde. Běžný člověk cítí, že politika o Vánocích, to být nemá. Nicméně vánoční svátek volá po nějakém završení, vyvrcholení, které by dávalo smysl i tomu, kdo na království Boží příliš nedá. A zde přicházejí s nabídkou média. Snad nejsem daleko od pravdy, když počátek medializace Vánoc spojím s novelou Charles Dickense Vánoční povídka s duchy. Vyšla 19. prosince 1843 a již o Vánocích téhož roku byla rozebrána. Další rok následovalo 13 dalších vydání. Příběh, který působí dodnes. Jedna česká čtenářka ho nedávno na webu charakterizovala takto: „Kouzelný příběh, který nutí k zastavení a zamyšlení. Z knihy dýchá kouzlo Vánoc, krásně se čte a dostane vás do té pravé vánoční nálady.“ Myslím, že je to přesné. Je to dobrý příběh.

Stručně řečeno, starý lakomec je navštíven duchem Vánoc minulých, současných a budoucích a to ho dovede k poznání vlastní bídy a k nápravě. Je to ovšem příběh v zásadě pohádkový.

Myslím, že není náhoda, že neodmyslitelným průvodním jevem moderních českých Vánoc se stala pohádka. Křehkosti a kouzelnosti vánočních svátků se tak dostane nějakého prostoru. Pro někoho může být pohádkový vánoční příběh i jejich završením. Takový příběh může vést k dobrým předsevzetím, a snad i k určité změně. Ale spíše ne. Přece jenom je to pohádka.

Království Boží ale pohádka není. Ježíš Kristus ho dosvědčuje svým životem. To křehké, co o Vánocích rozpoznáváme, se dá také žít. Do jisté míry, která je daná naší porušeností. Nežije se to nějakým hřmotným hlasitým prosazováním takových nebo onakých idejí, ale následováním.

Slovo křehkost, které toto kázání provází, naznačuje, že stačí málo, trochu neopatrnosti, a něco se pokazí. Spojuji-li toto slovo s naším Pánem, Ježíšem Kristem, tak mám na mysli, že v jeho příběhu, na rozdíl od mnoha příběhů nás křesťanů – a často i těch, kteří stojí v čele –, k takovému pokažení nedošlo. Což bych chtěl na pár momentech ilustrovat.

Úplně na začátku, na poušti, ďábel nejprve svádí Ježíše, aby exhiboval svoji moc. Aby se předvedl. To je pro ty, kterým je moc dána, vždy velké pokušení. Ježíš hladoví a ďábel ho vyzývá k pohádkovému výkonu pro vlastní prospěch – proměň kámen v chléb. A pak, v závěrečném pokušení, předveď, jak to máš u Hospodina dobré, že tě zachrání, když skočíš z věže.

Nemusíme to nějak zvlášť analyzovat, aby nám bylo jasné, že ta křehkost, o které je řeč, není slučitelná s kejklemi jakéhokoliv druhu.

Druhé je pokušení slávy a moci založené na politickém obchodě – ty mě uznáš a já ti tohle všechno dám. I zde bez nějakých výkladů chápeme, že Boží království se neslučuje s jednáním typu „něco za něco“. Ježíš v těchto pokušeních obstál. A to, co při nich prokázal, se potvrzuje i v jeho dalším působení.

Ježíš nikdy nejedná způsobem, který by byl zacílený na získání uznání. Ano, říká, jak věci jsou a jak budou. Ovšem přijmout to, co říká, je na nás. Království Boží se nebuduje mocensky ani není založené na vnějškově prosazované autoritě.

Tu křehkost můžeme sledovat i v charakteru mezilidských vztahů, tak jak je nastoloval. Dojímá mě, jak o lidi usiloval. Třebaže jako Syn Boží stál daleko daleko nad námi, tak mu přesto záleželo – a záleží – na tom, aby měl s námi společenství.

Křehcí, ve smyslu snadno napadnutelní, pominutelní, jsou i ti, které Ježíš zmiňuje v ono slavném kázání na hoře, jehož začátek jsme slyšeli v úvodu kázání. Plačící, kteří budou potěšeni, tiší, kteří dostanou zemi za dědictví. Hladovějící a žíznící po spravedlnosti; ti budou nasyceni. Milosrdní; ti dojdou milosrdenství. Čistého srdce; ti uzří Boha. Působící pokoj; ti dojdou pokoje. Království nebeské je pak těch, kteří jsou pronásledováni pro spravedlnost.

A jak je to s těmi chudými v duchu? To je vykladačský problém. Osobně tomu rozumím tak, že to jsou ti, kteří si nevymýšlejí, nepředkládají druhým, ale hlavně sobě myšlenkové konstrukty, proč něco nejde, proč je složité, ba nemožné žít tak, jak bych žít chtěl – či měl.

Pozvání do království Božího je v evangeliích u Matouše a Lukáše zarámováno příběhem Ježíšova narození. U Jana je to jinak. Hned v třetí kapitole se také mluví o narození. V rozhovoru s Nikodémem Ježíš praví: „Nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“

To jsou slova, která Ježíš neříká jako námět do diskuse. Je to konstatování něčeho, co se děje. A skrze to, že se to děje, se to křehké stává pevným. Ale pořád je to tajemství.

A tady, tady kázání končí. Dostali jsme se k tomu, jak můžeme uchopit ono kouzlo Vánoc. Jako příležitost ke společenství s naším Pánem. Jako výzvu, abychom přišli k tomu světlu, které svítí a které tma nepohltila.

Amen.