O obětech a vinících podle Judy

písně: 625, 688, 539, 225, 687
vstup: Ž 84,11–12
čtení: Nu 21,4–9
kázání: Ju 1,22–25
poslání: 1Pt 3,8–15a

Milí bratři a sestry,

když jsem se rozhodl, že budu kázat na dnešní Hesla Jednoty bratrské, a pak si je pročítal, říkal jsem si, že Pán Bůh má zvláštní smysl pro humor a Carl Gustav Jung je jeho prorok. Tentokrát ne Jungovy výklady symbolů, na které jsem narážel při četbě komentářů k vánočnímu příběhu, ale pojem „synchronicita“. Určitě jste to zažili také. Nějaké téma či motiv vás zaujme a pak na něco s tímto tématem spojeného najednou narážíte ze všech stran.

Pro mě to ale byl motiv krajně neradostný, totiž sexuální zneužívání v církvi. Kdesi jsme o tématu hovořili v souvislosti s vyjádřením naší církve ke konkrétnímu případu u metodistů. Druhý den jsem zjistil, že Karmelitánské nakladatelství vydalo mimořádně dobrý pracovní materiál Národní služby pro ochranu nezletilých Italské biskupské konference, a opět k tomu byla na internetu obsáhlá diskuse.

No a pak na mne v rámci příprav na kázání vyskočilo silvestrovské Heslo Jednoty bratrské, kde Judova kritika jde také tímto směrem. Sexuální nevázanost, kterou si dotyčný všelijak (zhusta pak nábožensky!) omlouvá.

Ve všech těch materiálech ale proznívá obecnější motiv. V jádru nejde o selhání v oblasti sexuality, ale v oblasti moci nad druhými. Touha druhé ovládat, rozhodovat o nich. Touha mít poslední slovo. Touha, aby bylo za každou cenu po mém. V tu chvíli už mnohem víc stojí za to přemýšlet každý sám nad sebou.

Když Juda ve svém listu hledá příměr pro hříšníky své doby, vidí je ve třech skupinách: v Izraelcích, kteří byli vyvedeni z Egypta, ale zpychli a postavili se proti Bohu a Mojžíšovi. V andělech, kteří se vzbouřili proti Bohu a jeho řádům. V Sodomě a Gomoře, kde se znásilnění mělo stát nástrojem ponížení Lotových hostů, vzbouřením se proti tehdejšímu obecnému společenskému pravidlu, že host je nedotknutelný.

Napořád se jedná o případy těch, kterým bylo mnoho dáno, ale výsledkem byla ne služba, ale pýcha. Povýšenost spojená se zneužitím tohoto postavení. Hlavní aktéři toho kterého příběhu obdaření mocí a autoritou této moci snadno zneužijí a v pozici autority pak sami sobě obhájí cokoliv – hlavně, když bude po jejich.

Pro Judovu epištolu je to výchozí popis situace, kterou vidí v nějakém konkrétním sboru. Ve společenství církve je někdo významný, důležitý, aktivní, dost možná obdivovaný, ten, koho je všude plno. Jenže přestává sloužit, ale jen prosazuje sebe na svoje nápady. A o krok dál – začíná tím ubližovat druhým. Válcuje je. Co s tím?

To dnes bude hlavní téma. V tom dnešním verši vybraném v Ochranově se Juda začíná věnovat ne již popisu situace, ale otázce, co s tím mohou a mají dělat lidé okolo. Ti, kteří tu hrůzu vidí. V tu chvíli mne nadmíru těší, že Judova pozornost se zaměřuje ne na agresory, ale na prvním místě na oběti. První důležitý postřeh, že oběť má přednost v naší pozornosti. Ne agresor, byť to může být člověk oblíbený a populární. Už vůbec ne dobrá pověst sboru či církve, která by velela fakta tutlat, aby nebyla ostuda. Na prvním místě si naši pozornost zaslouží oběti. V Judově slovníku to jsou ti, kteří „pochybují“. Ti, kteří jsou zmateni.

Zvláště tam, kde docházelo k sexuálnímu zneužívání, je to téma, které se znovu a znovu vrací při řešení té které konkrétní kauzy, že oběti vlastně pořádně neumí popsat, co se to dělo. Zůstává v nich nesrozumitelná směsice bolesti, ponížení, hanby, ale i nejistoty co do vlastního podílu viny. Ten druhý to přece určitě musel myslet nějak… dobře…! Platí to ale pro všechny lidi, kterým někdo ubližoval z pozice moci. Psychologie zná „stockholmský syndrom“, kdy oběť vlastně obdivuje toho, kdo jí ubližoval.

Nadmíru moudře nás Juda vede na prvním místě k lítosti. S těmito zmatenci mějte slitování. Nesuďte, neposuzujte, neodsuzujte, nehodnoťte. Nic z toho není v naší kompetenci, protože tam, kde oni nerozumí, tam tím méně můžeme rozumět my.

Jde o jejich záchranu z hořícího ohně. Když uvidíme, že někdo spadl do ohně, předpokládám, že nezačneme řešit, jak a proč se tam dostal, kdo ten oheň zapálil, o čem spolu hovořili, co spolu dělali a kdo za co může nebo nemůže. Je potřeba dotyčného zachránit z hořícího ohně, vytáhnout ho, uhasit. Pak ho také vzdálit co možná od onoho ohniště. To zuhelnatělé oblečení, které jsme horko těžko uhasili, totiž vzplane mnohem snadněji než to, co mají na sobě ostatní. I v tomto obrazu vidím smutnou zkušenost, kdy oběť znovu a znovu vyhledává agresora, a je to projev právě onoho zmatku. Člověk právě zachráněný z hořícího ohně se do něj zdánlivě dobrovolně opět sám vrací – protože je zmanipulovaný, zmatený. Takže nesuďme, ale s těmi, kdo jsou takto zmateni, mějme slitování; zachraňujme je tedy znovu a znovu z toho hořícího ohně.

„Nesoudit“ znamená velmi delikátní a náročný úkol – naučit se naslouchat bez předporozumění, bez předsudků. Bez kritiky, bez potřeby vynášet nějaké soudy a postoje. Na prvním místě si pak dejme pozor na obviňování. Jestli bychom si z těchto bohoslužeb určitě měli něco odnést jako poučení, pak to, že na případném hříchu, provinění… nese veškerou vinu agresor. Podtrhuji – veškerou. Ta italská příručka, která se věnuje především zneužívání nezletilých, moudře říká, že v takovém případě neexistuje souhlas, který by šlo brát jako souhlas. Dojde-li k nějakému zneužití, tak se takový souhlas nedá jako souhlas počítat.

Právě tak moudře říká Juda: S těmi, kdo jsou takto zmateni, mějte slitování a zachraňujte je… prostě to vezměte jako fakt, že oběť byla zmatena, zmanipulována, vtlačena do nějakého souhlasu. Na místě je lítost, ne souzení. Došlo-li na základě tohoto souhlasu k jakémukoliv hříchu, leží vina výhradně na jedné straně. Tečka.

Svoji pozornost Juda ovšem věnuje i agresorovi. Mějte slitování i nad jinými, ale s obezřetností, ať se vám oškliví i jejich plášť, poskvrněný hříchem. U oběti šlo o slitování s empatií, zde o slitování s obezřetností. Proznívá klasická myšlenka „milovat hříšníka a odsoudit hřích“. Odsoudit, protože hřích je odsouzeníhodný! Ten plášť se nám má ošklivit. Pro pořádek – řeč je o „spodním plášti“, tedy jakémsi spodním prádle. O to zřetelněji nám má být jasné, že půjde o cosi delikátního. Hřích není téma pro více či méně pikantní historky kdo s kým co. Jsou to osobní, intimní záležitosti, kterými byl někdo ošklivě zraněn. Při schopnosti vidět hřích jako hřích, tedy něco odporného, se teprve můžeme zkusit bavit s tím, kdo ublížil.

Obezřetnosti je ale potřeba mnohem víc. Už jsme to slyšeli, že i ta sexualita je jen projevem snahy vládnout. Prosazovat sebe sama. Jenže člověk, který je ve společnosti schopen hrát první housle, nebude uťápnutá nicka, ale mnohem spíš silná osobnost. Nejspíš i oblíbený, okouzlující a šarmantní společník. Člověk, kterého je všude plno. Schopný lichotit jedněm i stírat konkurenci. Snadno druhé strhne do svého pohledu na svět, že pravda je na jeho straně.

Napořád je potřeba umět rozpoznat hřích, umět ho pojmenovat a stát si za tím – a odtud pak toho druhého vést ke stejnému rozpoznání. K poznání, že na tom člověku leží vina a že je potřeba se s tím nějak poprat. Rozhodně nějak jinak, než že se na to holt nějak zapomene. Viny člověka nakonec doženou. Jedním z Judových příměrů byli Izraelci na cestě pouští. Ti, kteří poslechli Mojžíše a jako příslušníci vyvoleného národa vyšli z Egypta. A jak je příznačné, k selhání nedochází hned. Až po čase přijde únava, malomyslnost a lid, který ve zbožnosti nerostl, začal ve zbožnosti upadat. Právě tak k prvním mocenským manipulacím tohoto druhu dochází až po několika letech působení na jednom místě. U zbožnosti platí, že co neroste, to zakrňuje. S úpadkem zbožnosti přichází i u těch Izraelců na poušti pocit, že všemu rozumí lépe než všichni okolo. Remcají, co že jim to Pán Bůh a Mojžíš dělají.

Jako trest přicházejí jedovatí „ohniví hadi“ – a ejhle, s hříšníky to není ještě tak hrozné. Když si pod kousavými a pálícími „hady ohnivci“ představíme výčitky svědomí, bude to myslím docela srozumitelné. V tu chvíli Izraelci dokáží sami sobě přiznat svoje provinění. Následně tuto svoji vinu vyznat. Dokáží se omluvit Mojžíšovi i Bohu – a dostávají šanci. Had ohnivec, bronzový had připevněný na tyč, se stává nástrojem záchrany. Jestliže někoho uštkl had a on pohlédl na hada bronzového, zůstal naživu.

Z tohoto příběhu můžeme vyvodit ten nejlepší možný scénář, k jakému může dojít, protože na tento příběh naváže evangelista Jan: Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný. (J 3,14) Tam, kde člověk ve vlastním svědomí rozpozná svůj hřích, vyzná ho, omluví se, tam se mu v Kristu otevírá cesta k novému začátku.

Na spásu, kterou nám daroval Bůh v Ježíši Kristu, odkáže i Juda. Jen u Boha je možná dokonalá náprava, a proto je na nás – jako na Mojžíšovi – na prvním místě se modlit za oběť i za agresora. Oběť abychom nesoudili, ale pomohli jí dostat se z toho spalující ohně, který ji možná už roky spaluje. Agresora abychom neomlouvali, ale pomohli i jemu nalézt rozpoznání jeho vlastních vin a dovést ho k pokání. Aby ke své oběti dokázal najít stejný postoj jako Izraelci na poušti. Omlouvají se tomu, na kom se provinili. Jdou za Mojžíšem a říkají: Zhřešili jsme, když jsme mluvili proti Hospodinu a proti tobě. Modli se za nás k Hospodinu…

A v řadě neposlední – modlit se za sebe, abychom to ustáli. Aby se z nás nestali soudci a tím vlastně další agresoři. Zároveň aby se z nás nestali omlouvači hříchu a tím spoluviníci. Uchránit nás před pádem a postavit neposkvrněné a v radosti před tvář své slávy dokáže jedině Bůh.

Jakkoliv to dnes nebylo dnes moc radostné, protože hřích není radostný, přece můžeme skončit s Judovou epištolou nadějným výhledem, že Boží láska zjevená v Kristu je mocnější než hřích. Že brána do Božího království je stále ještě otevřena pro každého, a proto má smysl s hříchem v tomto světě zápasit.

Amen.