O otevřenosti

Introit: Ž 50,2.6
Čtení: Sk 10,1–34
Text: Mt 25,31–46
Poslání: Zj 2,10b
Písně: 66, 694, 367, 384, (554, 420, 190) 510, 621, 669

Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
dveře do království Božího jsou nám otevřené! Tedy: jsou nám dveře do království Božího otevřené? Ježíšovo podobenství o posledním soudu nad tuto otázku věší znejišťující otazník. Pojďme si ho tedy projít.

Podívejme se nejprve na scénu podobenství. Je slavnostní. Syn člověka přichází spolu se svými anděly. Takto podobně vylíčil prorok Daniel den, kdy boží Mesiáš přijde převzít vládu nad světem. Usedne na trůn a jednou pro vždy zatočí se vším zlým. A to se také děje. Jsou před něj shromážděny všechny národy. To je důležité! V ten poslední den nestojí před Bohem pouze Židé, nebo pouze křesťané. Stojí před ním všichni. To, co se bude dít, je univerzální. Nikdo na světě není vyňat z naděje na vstup do Božího království. Stejně tak se nikdo nevyhne nebezpečí trestu. Boží nabídka je z principu otevřena úplně každému.

Zpět na scénu: Syn člověka sedí na trůnu, obklopen anděly. Všechno je velmi vznešené a slavnostní. V tu chvíli se tato nablýskaná scenerie převrací. Posunuje se s nebeských výšin kamsi na louku před pastýřskou salaší. Ze syna člověka je prostý pastýř. Z národů jsou ovce a kozli. (Vzpomeňme si, že jde přece o podobenství.) Národy už zde nestojí způsobně vyrovnané za svými prezidenty, premiéry a královnami. Dokonce před ním nestojí ani církve vyrovnané za svými papeži, patriarchy, synodními seniory a kurátorkami. Před pastýřem stojí stádo ovcí a kozlů. Žádné frčky ani medaile tu nehrají roli. Zvěř se hemží sem a tam. Kdo se v nich dokáže vyznat?! Pastýř je tedy musí vzít jednu po druhé. Zastaví se s každou osobně. Jedině tak pozná, na kterou stranu s ní. A přeci jen, napravo roste houf ovcí, nalevo stádo kozlů.

Tituly se proměňují. Z pastýře je král. Z obyčejných ovcí jsou: „požehnaní mého Otce“. Pro prosté ovce je připraveno Království. Dozvídáme se proč. A tím se právě dostáváme ke stěžejní výpovědi tohoto podobenství. Snažím se učit se biblické texty ke kázání zpaměti, aby mi tam nějak během týdne pracovaly. Když jsem viděl tenhle, říkal jsem si, že tak dlouhý flák textu do hlavy nedostanu. Dlouhý je ale jen proto, že se ta základní zpráva čtyřikrát opakuje. Je to tak, aby si každý vryl do paměti, co je opravdu důležité. A funguje to. (Ale nezkoušejte mě z toho prosím.) Toho opakování neušetřím ani vás. Takto tedy zdůvodňuje král, proč se někteří dostanou do jeho království. To je to stěžejní: „Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.“

Všimněte si, tady se úplně mění perspektiva. Na počátku jsme měli Syna člověka, ve slávě a s anděly. Opakovaně promlouvá také v roli krále. V jednu chvíli se tato postava ovšem proměnila v prostého pastýře. Ten sestup na žebříku společenského postavení pokračuje ještě níž. Syn člověka, který sedí na trůnu slávy, se najednou představuje jako ten nejobyčejnější, ohrožený člověk. Je člověkem hladovým a žíznivým. Je člověkem na cestách. U tohoto označení český překlad poměrně zjemňuje: v originále je xenos. To známe ze slova xenofobie, strach k cizím. Slavný Syn člověka je cizím, cizincem. Je nahý. Je slabý a nemocný. Syn člověka je vězeň.

To ovšem těm, kteří jsou zde označení za spravedlivé, jaksi nesedí. Vstupují tedy se slavným králem a soudcem do rozhovoru. Už to samo o sobě je hodné pozornosti. Ti označovaní za ovce si dovolují oslovit slavného krále. A on jim odpovídá. I tento vztah se vymyká všem dvorním zvyklostem. Za chvíli s ním budou mluvit dokonce i ti označovaní za prokleté, pro které je připraven věčný trest. Nejen postavení Syna člověka, ovcí a kozlů prochází v podobenství vývojem. Dokonce i jejich vzájemný vztah se proměňuje. Otevírá se. Syn člověka naslouchá, a to i těm zavrženým. Naslouchá a odpovídá.

Ptají se ho, kdy ho viděli hladového, žíznivého, cizího, nahého, nemocného, ve vězení. To, co odpovídá je pro nás zásadní! „Cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ Ježíš je s těmi, kteří jsou na tom špatně. Ty zapadlé na okraji společnosti nazývá svými bratry. Je s nimi tak hluboce, že se s nimi identifikuje. Je v jejich kůži.

Tato blízkost Boží je programem Matoušova evangelia. Při ohlášení Ježíšova narození zní jméno Immanuel. To znamená: Bůh je s námi. Tímto ujištěním vzkříšený Ježíš také evangelium ukončí: Jsem s vámi až do skonání věků.

To je ta absurdní novina, kterou Ježíš přináší. Je to změna vztahu. Vztahu s Bohem. Vztahu s lidmi. Tuto změnu vztahu v podobenství postupně pozorujeme. Slavný Syn člověka, pán a král sestupuje do strachu a lidské ohroženosti. Bůh se setkává s lidmi. Otevírá se lidem. Bůh je s námi. Je s lidmi. Stává se lidmi. Stává se těmi, kterým je špatně. Stává se těmi, na které se zapomnělo. Stává se těmi, na jejichž trápení se zapomnělo. Těm všem je tak blízko, že s nimi nese jejich trápení. A zde vstupujeme do toho vztahu i my. My jsme těmi hladovými, žíznivými, cizími, nahými, slabými, vězněnými. Ve všech těchto našich situacích s námi Ježíš je.

To ale nestačí! Podobenství mluví především o těch situacích, kdy my jsme na druhé straně. Kdy my projevujeme naši pozornost těm, kdo ji potřebují. Anebo kdy právě žádnou pozornost neprojevujeme. Jde o chvíle, kdy se otevíráme druhým, nebo se jim uzavíráme. Zde se právě táhne dělící linie, kterou podobenství vykresluje. Podobenství nepočítá s žádným předurčením těch, kdo přijdou do Království Božího a těch, kdo budou zatraceni ve věčném trestu. My sami máme podle podobenství podíl na své budoucnosti. Otázka stojí takto: nasytils, nebo nenasytil hladového, dal jsi nebo nedal pít žíznivému, ujal ses nebo neujal cizince, oblékl jsi nebo neoblékl nahého, navštívil jsi nebo nenavštívil jsi nemocného, přišel jsi nebo nepřišel za tím, kdo je ve vězení?

Podobenství o posledním soudu je velmi ostré. Je ostré v tom, jak jasně staví linii mezi přijetím a zavržením. Důležité je ale vnímat ho vcelku. Na začátku jsme si řekli, že před trůnem soudícího Syna člověka stanou úplně všichni. Předznamenáním celého toho vyprávění tedy je, že ta nadějná možnost je otevřená úplně každému. Každý může vstoupit do Božího království. Každý ale může také tu cestu minout. S tím se mi těžko smiřuje. Ale alespoň prozatím musíme nechat i tuto možnost otevřenou.

To podobenství je nadějné i v dalším aspektu. Nejde tu o žádný slepý osud. Naopak, ještě dřív než ten soud přijde, Ježíš vysvětluje, jak se na něj připravit. Říká nám velmi zřetelně, o co v našem životě jde. Jde o vztah k druhým lidem. O pozorný vztah k druhým. A ten vztah je jen tehdy opravdový, kdy je pozorný i k slabostem, těžkostem a chybám druhých. Jde o otevřenost těm, kterým je zle.

Těch konkrétních příkladů si lze představit mnoho. Během přípravy kázání na mě vyskočil obrázek čtyřměsíčního kluka. O dva měsíce mladšího než naše Laila. Jeho rodiče ho na fotce umývají v lavoru v uprchlickém táboře Moria na ostrově Lesbos. Podmínky právě v táboře Moria jsou tak hrozné, že vám raději nebudu líčit detaily. Oč mi jde: Nemůžu si pomoci, ale přijde mi, že právě v situaci lidí na útěku se koncentrují úplně všechny situace, které Ježíš popisuje. Hlad, žízeň, odmítnutí pro cizost, zima pro nedostatek oblečení, nemoci a vězení uprchlických táborů a pohraničních plotů. I tady se láme otázka naší otevřenosti a ochoty ke službě. Někdy je situace druhých tak hrozná, že nás úplně paralyzuje. Tváří tvář tomu hroznému trápení nedokážeme přijít na to, co bychom mohli dělat. Jen strnulí stojíme.

Nemusíme ale zůstávat u těchto alespoň zeměpisně poměrně vzdálených situací. Křesťanské společenství by se mělo projevovat zvláštní otevřeností. Ne náhodou patří k jedné z hlavních funkcí církve diakonie. Služba. Ta se projevuje nejen v té organizaci – Diakonie. Projevuje se i ve společenství sboru. Projevuje se ven, ale i dovnitř. Má různé formy. Ve sboru můžeme sdílet trápení druhých. Navštěvujeme nemocné bratry a sestry a nabízíme jim pomoc. Pozornost k druhým se projevuje i v zdánlivých maličkostech. Třeba když přivezeme na bohoslužby ty, kteří by se sem jinak nedostali. Tyto velké i drobné služby se jednomu mohou zdát jako maličkost. Hned na ně zapomene, jako ti spravedliví z našeho podobenství. Pro ty, kdo službu potřebují, jsou ale velkou pomocí. Je třeba jen mít otevřené oči pro potřeby a nouze druhých.

Vraťme se k našemu podobenství. Zní přeci jen trochu podivně, že bychom si mohli přijetí do Království Božího zasloužit svými činy. Vždyť přece u apoštola Pavla čteme, že ne pro skutky ale pro víru jsme spaseni. Jakub ale dodává, že víra bez skutků je prázdná. To přijetí do Božího Království si zasloužit nemůžeme. Není v našich silách pokaždé nasytit, dát napít, ujmout se cizinců, obleknout, navštívit nemocné a vězněné. Nezbývá nám než naděje, že i v této naší neschopnosti je Ježíš s námi. Počítá s naší neschopností. Vždyť učí navštěvovat i vězně. Tedy ty, kdo se dopustili chyby. Je i s těmi, kdo pykají trest za své chyby. Naše naděje je v tom, že Bůh je s námi, i když chybujeme. Je s námi, i když si odpykáváme trest. Je to Ježíš, který sestupuje do pekel a vystupuje z nich. Jde za námi do nejhlubších hlubin. V tom je jeho milost. Otevírá se naším nedostatkům. Tahle milost a naděje nám dává sílu. Pomáhá nám setřást naši neschopnost dělat cokoli tváří tvář všemu utrpení světa. Jeho milost nám dává sílu dělat to nejlepší, co dokážeme.

A tak tedy milé sestry a milí bratři: Jednou ze základních charakteristik křesťanského života je otevřenost. Bůh je s námi. To nám dává odvahu otevřít se těm, kdo potřebují naši pozornost a službu. V setkání s druhými se setkáváme s Kristem. Kristus nám otevírá dveře k druhým. Druzí nám otevírají dveře ke Kristu. A tak buďme otevření, protože cesta do Božího království je otevřena.

Amen.