O prorocích

písně: 278, 165, 340, 313, 570, 408
introit: Iz 6,1–3
1. čtení: Da 2,1–19
kázání: Žd 1,1–2a
poslání: 1Kor 14,1–3

Milí bratři a sestry,

bude to dnes o prorocích. O tom, že proroci jsou nadmíru užiteční a stálo by zato se modlit, aby se mezi námi objevili. Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil kdysi Bůh k otcům v prorocích… S tímto textem mám spojenou osobní vzpomínku, protože jsem ho překládal u zkoušky z řečtiny a na tu hrůzu jsem dodnes nezapomněl. Nás dnes ovšem nečeká rozbor jinak skvělého slovíčka „polymeros“, ba ani sloveso ve tvaru participia aktivního aoristu v singuláru maskulina – čímž jsem si zamachroval a můžeme se pustit do něčeho smysluplnějšího.

To první, co si z textu máme zapamatovat, je fakt samotného Božího promlouvání. Bůh je někdo, kdo ke svému lidu promlouvá. „Promlouvá“ – to sloveso očividně očarovalo překladatelskou skupinu, která pracovala na ekumenickém překladu, že tam hovoří o „ústech“ proroků. Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků. Leč o ústech ten původní text nemluví a v tuto chvíli je to dost výrazné omezení toho způsobu, jak Bůh mluvil „v prorocích“, či „skrze proroky“.

Prorok je někdo, kdo rozpoznal Boží vůli a zařídil se podle ní. Podle Boží vůle mluvil, ale namnoze také jednal a tak bylo zhusta nejen co poslouchat, ale také na co koukat. Za hebrejským označením proroka (nábí´) proznívá mimo jiné také význam „chovat se jako potrhlý“. Možná si vzpomenete, že třeba v případě proroka Jeremjáše Bůh mluvil prostřednictvím zmařeného spodního prádla. Budiž nám ten zasmrádlý plesnivý kus lněného plátna jedním příkladem za všechny, protože takovýchto symbolických úkonů nadělala řada proroků více než dost a toto „svědectví skrze jednání“ bylo nedílnou součástí prorocké služby.

Bůh promlouval skrze proroky ke svému lidu. Často pomocí slov, ale slova někdy nejsou dostatečně působivá. Pak nastupuje symbolický čin. Nechají se zplesnivět neprané trencle, chodí se s chomoutem na krku, střílí se z luku, den a noc se leží někde nahatý, pojídají se popsané svitky, berou se za manželky nevěstky a ze smilstva se rodí děti, těm dětem se dávají dost šílená jména… A to všechno nejsou samoúčelné úkony. Jsou to způsoby, kterými skrze toho kterého proroka promlouval Bůh. Když to lidé přijali, když tomu porozuměli a změnili své životy, tak to bylo to k dobrému.

Bůh k lidem promlouval. Využíval nejrůznější způsoby, jak by nějak poňoukl svoje proroky. Ti se chovali zhusta jako potrhlí, ale je to život podle Boží vůle a jeho smyslem je lidem tuto Boží vůli sdělit. Zdaleka ne vždycky to musí být potrhlé jednání, pokud tedy za potrhlou nepovažujeme důvěru, že mi Bůh dá poznat, co se včera v noci zdálo panu králi. Slyšeli jsme v prvním čtení ten šílený králův požadavek, aby mu jeho rádci sdělili, co se mu zdálo. Když to neuměli říct a měli být popraveni, přihlásil se Daniel s tím, ať popravy odloží, že on králi sen i jeho výklad sdělí. Nepřehlédněme fakt, že on ten sen v tu chvíli taky nezná. Sice o Danielovi víme, že mu Bůh dal porozumět všem viděním a snům (Da 1,17), ale nikde není řečeno, že mu bylo dáno ty sny sám znát, aniž by mu je někdo odvyprávěl. Tohle si Daniel musel teprve vymodlit. To první, co udělá po své prosbě o strpení a že králi ten výklad sdělí, tak odešel do svého domu a oznámil tu věc svým druhům, Chananjášovi, Míšaelovi a Azarjášovi a pak se spolu za toto zjevení modlí.

Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil kdysi Bůh k otcům v prorocích, jako třeba v Danielovi, kterému v nočním vidění potom dal spatřit to samé, co viděl ve snu král Nebukadnézar. Co s tím Daniel udělal, si přečtěte v Bibli, nebo se zeptejte dětí, co to teď probírají na nedělce. Pro nás je zásadní, že Bůh promlouvat chce a jestliže jeho vůli chceme poznat, tak je potřeba se modlit. Když se k té modlitbě sejdete jako Daniel i s přáteli, neuděláte chybu, právě naopak. Až po této modlitbě čteme, že do Danielova života skutečně nějak Bůh zasáhl a ze slušného žida se navíc stává Boží prorok. Boží prorok pak podle Božího vedení mluvil a jednal – a bylo to k dobrému.

Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil kdysi Bůh k otcům v prorocích. Proroci rozpoznali Boží vůli a přesně podle té vůle se zařídili. Někdy to bylo přímou konkrétní výzvou, prorok Nátan Davidovi Boží vůli oznámil příběhem o boháčovi s velkým stádem ovcí a chudákovi s jedinou ovečkou, jindy proroci ono Boží slovo, které v nich znělo, dali lidem kolem sebe poznat v nějakém symbolickém jednání.

Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil kdysi Bůh k otcům v prorocích; na konci těchto dnů k nám promluvil v Synu…

Forma Božího promlouvání se vlastně nemění, jen roste intenzita. Ve svém Synu přichází Bůh v plnosti. Nejen, že by v něm nějak Bůh promlouval, on je přímo vtěleným Božím Slovem. Pán Ježíš dokonale naplňuje prorocký ideál. V konkrétních výzvách, podobenstvích i ve svých skutcích dává lidem poznávat Boží vůli. S těmi slovy je nám to asi jasné, že když něco radí Pán Ježíš, tak radí dobře. Mohli bychom ale přehlédnout, že nejen dobře radí, ale také dobře jedná. Jeho jednání je právě tak naplněním Boží vůle. Jsou to skutky, které mají hodnotu nejen tím, že se prostě dějí, ale nesou v sobě nějaký hlubší obsah. Nad tím, co Ježíš dělal, se měli lidé také zamyslet.

Opět jeden příklad za všechny – samotný začátek Ježíšovy činnosti. Jak že Pán Ježíš zahájil svoje veřejné vystoupení? Evangelista Jan nám vypráví příběh o svatbě v Káni Galilejské a vyprávění o proměně vody ve víno zakončuje slovy: Tak učinil Ježíš v Káně Galilejské počátek svých znamení a zjevil svou slávu. A jeho učedníci v něho uvěřili. (J 2,11) Nepřehlédněme, že s učedníky na té svatbě Pán Ježíš neprohodil ani slovo. Oni byli toliko svědky jeho jednání a naprosto správně ho pochopili jako jednání prorocké. Pán Ježíš záchranou zdárného průběhu svatby zjevuje svou slávu, tedy vystupuje jako Boží Mesiáš – a ejhle, učedníkům to docvaklo a uvěřili. Hele – to vůbec není nic samozřejmého! Jedna z vousatých urban-legend z pietistického prostředí vypráví o kazateli, který brojil proti účasti na hostinách, kterému se kdosi snažil právě příkladem Pána Ježíše a svatby v Káně vysvětlit, že to křesťané dělat mohou a je to v pořádku, když i Pán Ježí na svatbě byl! „Ale tam chodit neměl!“ kontroval teď již zcela neprůstřelně dotyčný kazatel…

Vypadá to jako fór, ale ono je takové jednání už v Bibli. Protest proti tomu, co Pán Ježíš dělá. Že s Pánem Ježíšem nesouhlasili jeho protivníci, tomu rozumíme. Že od něj odcházeli jeho učedníci, když už jim připadlo, že už to nějak přehání (J 6,66), to zamrzí, ale opět – si takovou situaci představit umíme. Složitější je to u Jidáše, že nesouhlasí s rozbitím lahvičky s vzácnou voňavkou. Vypadá to ale, že se Jidášovy a Ježíšovy cesty rozcházely již delší dobu a je tu i nepřehlédnutelný fakt, že Jidáš měl společnou pokladnu na starosti a čím bylo v pokladně víc peněz, tím víc si mohl brát pro sebe (J 12,6).

Naprosto zřetelný je ale příklad v příběhu o Marii a Martě (Lk 10,38n). Pán Ježíš je u nich na návštěvě. Marie sedí u Ježíšových nohou a poslouchá, Marta kmitá v kuchyni, aby ho obsloužila. Přišla k němu a řekla: „Pane, nezáleží ti na tom, že mne má sestra nechala sloužit samotnou?“ Jak vystřižené z učebnice pasivní agresivity. Nepřehlédněme oslovení „Pane“, ale jinak to tam slyšíme zcela zřetelně: „Samozřejmě, že by Ti na tom záležet mělo! Ježíšku Panáčku – jak si to představuješ, že ji tu necháš sedět a poslouchat, zatímco já tady makám? Co je tohle za móresy?! Řekni jí přece, ať mi pomůže!“ Ona to myslí dobře! Marta má Pána Ježíše ráda! Udělala by pro něj první poslední, ale teď s jeho jednáním zásadně nesouhlasí. V tuto chvíli má pocit, že ví, co je správné, lépe než Pán Ježíš. Neptá se ho na nic – prostě takhle to má být.

A přitom v Ježíši Kristu promlouval Bůh. V jeho slovech i skutcích. Pokud někdo říká Pánu Ježíši „Pane“, tak by to tak měl brát. Nemá čekat na vysvětlování. Jako to bez vysvětlování rozpoznali učedníci na začátku jeho působení v Káni Galilejské, že tady Bůh promlouvá ve svém Synu a dává světu poznat svoji lásku. Že je dobré Ježíšovo jednání nejen přijmout jako skvělé tady a teď, ale také promýšlet, protože je za ním něco víc. Poměřování každého našeho nápadu biblickými příběhy a z nich vycházející odpovědí na otázku, co by asi na to řekl Pán Ježíš – to je velice užitečné.

Nejsme ale odkázáni jen na biblické příběhy. Bůh stále promlouvá a tak stojí zato prosit o prorocký dar. Modlit se, aby Bůh promlouval i skrze nás. Jako ten Daniel co spolu s Chananjášem, Míšaelem a Azarjášem modlili, aby Bůh dal Danielovi zcela prorocky poznat, jak to je s tím Nebukadnézarem a jeho snem.

Jasně, musíme si přiznat, že když otázku po tom, co je správné, zvrtala Marta (a je takových v Bibli popsáno víc), tak to snadno zvrtáme i my. Za Boží vůli budeme vydávat jen svoje nápady. Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil kdysi Bůh k otcům v prorocích… – no a také mnohokrát a mnohými způsoby jednali lidé na svoji vlastní pěst a byli skálopevně přesvědčeni, že to je to nejlepší, co mohou udělat. Že to úplně a dozajista je Boží vůle. Namnoze jim pak vůbec nedocházelo, jak moc ubližují tím, že si jdou za svým, že jednají podle svého nejlepšího vědomí a svědomí – a jednají úplně blbě. To znám, to jsem mockrát udělal taky. Když se tak člověk ohlédne za vlastním životem, není to vždycky hezký pohled.

Prorocký dar nezanikl s odchodem Pána Ježíše. Podle apoštola Pavla ten nejlepší duchovní dar, o který mají věřící usilovat! Ve chvíli, kdy se drží lásky (1Kor 13), tak hned poté mají nejvíce usilovat o dar prorocké řeči (1Kor 14,1). Rozumíme tomu, že je zásadní, aby křesťané tady na světě reprezentovali Boží vůli. Může být, že Bůh chce tomuto světu něco říct skrze nás. To se může stát! Vedle proroků, kteří měli svůj prorocký dar dlouho, je tu třeba příklad prvního izraelského krále Saula, který se stal prorokem jednou či dvakrát za život (1Sam 10,10; 19,23).

Může tedy být, že kohokoliv z nás si takto Bůh povolá a bude to moc dobře. Abychom v tu chvíli ale posoudili, jestli ten který nápad je od Boha, nebo je to náš lidský nápad, chce to poměřovat svědectvím Bible, především jak moc ty naše nápady ladí s Pánem Ježíšem, jeho slovy a skutky. Také je důležité nezůstat se svými nápady o samotě. Když apoštol Pavel řeší působení proroků v korintském sboru, řekne, že je skvělé, že tam proroci jsou, ale zároveň napíše (1Kor 14,29): Z proroků ať promluví dva neb tři a ostatní ať to posuzují. Chce to víc lidí, se kterými svoje rozpoznání Boží vůle budeme probírat.

Až se tedy tak budete modlit a budete se modlit za sebe samé a prosit, aby Vám Bůh dal svoje dary, nezapomeňte na dar prorocké řeči, prorockých skutků. Je to dar, který slouží prospěchu a růstu celého sboru (1Kor 14,12.26).

Amen.