O smrti církve

Písně: Ž 91 Kdo ochrany Nejvyššího, 469,1-5, 399
Introit: Ž 91
1. čtení: J 8,31-38
2. čtení: 1Ko 3,1-15
3. čtení: Lk 17,20-21

Ještě jednou, dobré ráno. Pro ty, kdo už mě neznají, mé jméno je Matěj Cepl a v tomto sboru jsem uvěřil a dlouhou dobu, skoro deset let, jsem byl tohoto sboru členem. Starší sboru mě požádali, abych ho dnes zastal.

V roce 1976 byla možná nejtemnější doba z celé normalizace po roce 1968. Likvidace jakýchkoli zbytků svobodné společnosti byla už více méně dokonána a ještě se stále neobjevili žádné zárodky disidentských společenství. Neříkám to proto, abych předstíral, že o té době něco vím osobně, bylo mi pět let, ale proto, že v tomto roce katolický teolog, původně profesor etiky na theologické fakultě, poté dlouholetý vězeň komunistických žalářů padesátých let, který z nich odcházel s posudkem, že “úkolu převýchovy nebylo dosaženo, vězeň odchází z vězení stejný, jako do něj přišel”, poté jeden z čelních představitelů hnutí pokoncilní obnovy a poté opět jeden z vůdců katolického disentu, Oto Mádr, sepsal článek, který byl posléze přeložen do češtiny jako “Modus moriendi církve” (Studie, 69 (1980) 265-269). Zmiňuji ho v kázání v evangelickém kostele jednak proto, že mi byl posledních několik let inspirací k přemýšlení o současném stavu církve a jednak proto, abych ze slušnosti vrátil to, že tento článek byl inspirován a cituje slavnou knihu Jana Ámose Komenského “Kšaft umírající matky Jendoty Bratrské”.

Také zmiňuji temnou dobu nejhlubší normalizace proto, že právě tato doba vedla Mádra k přemýšlení o možnosti zániku církve. Je přitažlivé a populární zamýšlet se nad vznikem církve a nad procesem evangelizace a zakládání sborů v krajině, kde žádné nejsou. Je opět populární zabývat se organizací a prací živé nádherné církve v plném životu. Málokdo se ale zamýšlí nad církví umírající a jak se v rámci takové církve chovat. A přesto k zániku církve dochází.

Pochopitelně, že věříme slovu našeho Pána, že Církev jako celek, nevěsta Kristova nikdy nezahyne a ani brány pekelné ji nepřemohou. Ale to neznamená, že jednotlivé části církve v jednotlivých národech nebo jejich podskupiny nemohou zemřít. Jedním z center starověké Církve v římské říši byla severní Afrika. Dala Církvi některé z největších theologů všech dob Tertuliána, Cypriána, Lactantia a pochopitelně zejména svatého Augustýna. Po nájezdu muslimů v sedmém a osmém století tam v podstatě nezůstalo kromě nepatrných výjimek nic.

V současné době vyšly knihy, které se zabývají dříve zcela opomíjenou Církví Východu. Nemluvím o současné pravoslavné Církvi, ta mělo počátky stále ještě v bývalé římské říši. Mluvím o společenstvích křesťanů, kteří přebývali na východ od Jeruzaléma a právě v Africe. Je neuvěřitelné, jak málo o nich víme, uvážíme-li co všechno dokázali. Zdá se, že ještě někdy do dvanáctého století žilo více křesťanů na východ od Jeruzaléma nežli na západ od něj a přesto v podstatě veškeré naše přemýšlení o Církvi se zabývá těmi, kteří nalézali svoje kořeny v bývalé Římské říši. Věděli jste, že zhruba ve stejné době, kdy se svatý Patrik a jeho přátelé dopracovávali k nejzápadnějším výspám Evropy v Irsku, se pravděpodobně někteří křesťanští misionáři v Číně (ano, tou dobou byli křesťanští misionáři v Číně) dopracovali k Tichému oceánu? Víte, že ještě před narozením Mohameda byl ustanoven křesťanský biskup v Medině? Opět z těchto společenství zůstali jenom naprosto nepatrné zbytky a v posledních několika letech se jejich počet ještě radikálně snížil vyhnáním většiny arabských křesťanů z Blízkého Východu.

A to ještě nezmiňuji některé dobře započaté misijní pokusy, které nakonec špatně skončily. První se na mysl tane případ japonských křesťanů, kteří byli kompletně zlikvidováni, jak nám nedávno připomenul film „Mlčení“. Pro české evangelíky ještě zajímavější, a pro většinu z nás zcela neznámou, byla misie Ochranovské Jednoty bratrské v Austrálii, která tam pracovala ještě dlouhá léta před masovým osidlováním kontinentu anglickými trestanci. Na rozdíl od genocidy, která následovala, přistupovali členové Jednoty k místním domorodcům s opravdovou křesťanskou láskou a opravdu se jim podařilo vytvořit několik křesťanských sborů. Ve chvíli, kdy se ale plně započala rasistická genocida anglických osadníků, tak svoje bratry ve víře neopustili a i když jako běloši se mohli přidat na druhou stranu, neustoupili a celá misijní snaha zanikla spolu s domorodými kmeny, kteří ji naplňovali.

Co můžeme říci o těchto křesťanech? Je to, že středoevropská Církev ještě existuje a ta africká ne (nebo stará japonská, Církev se samozřejmě do Japonska posléze zase vrátila), nějakým důkazem toho, že my jsme lepší křesťané nežli křesťané v Severní Africe v osmém století po Kristu? Jistě ne. I když jsou historici, kteří promýšlejí důvody toho, proč Církev třeba v dnešním Tunisku a Alžírsku zmizela téměř okamžitě a egyptská koptská církev je dodnes přítomna jako znak toho, že v těch prvních bylo něco v nepořádku, je to složitá historicko-eklesiologická diskuse, kterou teď asi nebudeme rozviřovat.

Vrátíme-li se do našich vod a hájů, dokážeme identifikovat něco, co by evropští (a v současné době američtí) křesťané udělali špatně, něco čím zavinili téměř kompletní sekularizaci Evropy a dnes se znovu rozvíjející další vlnu sekularizace Severní Ameriky? Je to provokativní otázka a nevím, jestli na ní někdo má dobrou odpověď. Já rozhodně ne.

Jsou jistě věci, na které v dějinách evropské Církve nejsme pyšní: přílišné spojení s politikou (příkladů je příliš mnoho, abych je zde vytahoval) nebo s nacionalismem, neochotu pustit se do aktivnějšího dialogu s nastupující vědou, přílišné trvání na dávno přežitých vnějších formách, obecné ignorování znamení času a mnoho dalšího. Bylo ale něco z toho takového rázu, že kdyby se evropští křesťané zachovali jinak, dokázalo by to zvrátit obecný trend sekularizace? Nevím.

—

Přesuňme se ale od neslavné minulosti k podobně neslavné přítomnosti. Letos probíhalo opět sčítání lidu, které obsahovalo i dotazy na náboženskou příslušnost. Bohužel zatím ještě nemáme ani předběžné výsledky (alespoň pokud se nemýlím), tak si pomůžu daty deset let starými:

Toto je graf věkové struktury ČCE v roce 2011 podle tehdejšího sčítání obyvatelstva. Jednotlivé vrstvy jsou jednotlivé věkové skupiny.

Nemusíte být demografy, aby Vám nebylo jasné, že toto je graf velice nezdravé věkové struktury s tendencí vymírat. Obecně, graf rostoucí populace má vypadat jako trojúhelník se základnou dole, tohle je přesně opačné, graf populace, která se zmenšuje. Další analýza je pochopitelně možná, třeba by asi bylo možné odhadnout, v jakém stavu nastane nový stav rovnováhy a kdy, ale to je rozhodně mimo rámec tohoto kázání. Podstatné pro nás je to, že situace v české církvi je špatná a není nikde moc naděje na její přirozené zlepšení (podobné nebo ještě horší grafy je možné nalézt ve všech českých denominacích s jenom malými výjimkami u malých evangelikálních denominací).

A i co se týče zlepšení nadpřirozených tak moc naděje nevidím, protože vrácení české církve na rostoucí trajektorii by vyžadovalo probuzení v řádu alespoň welšského probuzení z počátku dvacátého století, což je ale pohříchu jedno z největších probuzení v dějinách, takže asi těžko můžeme plánovat další rozvoj Církve v Česku na jeho základě.

—

Není to hezká situace. Dovolte mi představit dvě reakce na tuto situaci, které mě velice rozčilují a které vidím všude kolem sebe.

Pohybuji se více v probuzeneckých kruzích, takže nejčastější reakce na to, když někdo poukáže na neutěšenou situaci české Církve je jednak obviňování (velice slušné, od mých mezinárodních přátel) nebo sebeobviňování (od mých českých přátel): „Ano, situace Církve v Česku je strašná a je to všechno naše vina! Kdybychom jenom více svědčili Pánu Bohu nevěřícím, bylo by lépe a určitě by přišlo probuzení, které by celou situaci zachránilo!“ Vidím z těchto postojů dva výsledky: podle mého drtivě převažující je špatné svědomí posluchačů a všeobecný pocit odporu nad sebou, což mi nepřipadne moc křesťanská reakce. Nebo zvýšená potřeba aktivity. Neříkám, že to je probuzené jenom špatným svědomím, ale vidím v kruzích kde se pohybuji mnoho velice prospěšné práce, která mě stále ještě ohromuje. Ano, mnoho lidí, kteří přijedou do Prahy jako misionáři, jsou už sami zapáleni a připraveni pracovat, ale máme ve sboru lidi, kteří pracují s roztodivnými skupinami potřebných v Čechách. Lidi, kteří vedou modlitební společenství a chvály veřejné nebo jenom pro církevní potřebu. Ale potkal jsem v našem sboru i lidi, kteří přijeli do Prahy z nějakého jiného důvodu (často studovat na českých univerzitách), ale Pán Bůh se jich někde dotknul a odjížděli z Česka jako misionáři nebo s jiným povoláním sloužit Pánu Bohu na plný úvazek. Jsou to všechno úžasné Boží skutky, ale přes všechnu radost, kterou z toho pociťuji, musím smutně zkonstatovat, že i když mnohé z těchto služeb skutečně pomáhají nevěřícím poznávat Boha takový jaký skutečně je, ani jedna z nich pravděpodobně nepřinese probuzení, které by skutečně změnilo charakter křesťanství v tomto národě.

Druhou reakci už neznám tak podrobně, protože se v příslušných kruzích nepohybuji, zaznamenal jsem spíše její náznaky, ale od několika evangelických lidí, často i osobně velice nasazených pro Pána Boha, jsem zaznamenal cosi, co bych mohl velice brutálně shrnout do prohlášení: „Jenom abychom udrželi ten provoz církve tady a doufejme, že dokud neumřu, tak tady bude alespoň nějaký sbor, kam bych mohl v neděli chodit na bohoslužby. Co bude dále, to moc nevím.“ Je v tom spousta pesimismu a typické české beznaděje. „Stejně se nemá smysl o něco snažit, protože to stejně dobře nedopadne a někdo nám to zkazí.“

Když si tedy řekneme s Frodo Pytlíkem z Tolkienova Pána Prstenů: „Rád bych, kdyby se to nebylo stalo za mých časů…“ musíme slyšet odpověď, kterou mu dal moudrý čaroděj Gandalf: „Já také … Ale my o tom nerozhodujeme. Rozhodovat můžeme jen o tom, co udělat s časem, který nám byl dán…“

Co tedy uděláme s časem, který nám byl dán? Rozhodně si myslím, že ani jedna z těchto reakcí nevede k ničemu dobrému. Oboje se v podstatě hlavně snaží vidět skutečnou situaci a raději se utíkají k sebeodsouzení nebo k beznaději, jenom aby se nemuseli vyrovnávat se skutečnou situací tak jak je. Ale přitom obě stanoviska zapomínají na to, že jenom Pravda nás osvobodí!

Ale to není jediný problém těchto dvou stanovisek a možná právě v rozmotání tohoto dalšího problému vede cesta k nápravě. Svatý Pavel nás přísně nabádá, že se nemáme nechat vést myšlením světa, protože myšlení světa je nepřátelstvím vůči Bohu (Římanům 8:7). Myslím, že jednou z takovýchto myšlenek světa, která se vsunula do našeho myšlení, aniž bychom si to řádně uvědomovali je představa, že kvalita lidského života se měří úspěchem. Kvalita farářského života se měří tím, kolik má jeho sbor členů a jak roste. A stejně tak, kvalita křesťanského národa se měří tím, kolik má lidí a jak roste. A když si už nemůžeme vážit úspěchu vlastního, tak se alespoň schováme za úspěchy jiných a hlasitě oslavujeme, jak jsme vyhnali Holanďany z mistrovství světa ve fotbale, i když ve skutečnosti žádný z nás se ani nehnul z gauče. Je to všechno naprosto špatně.

„Považujte nás tedy za Kristovy služebníky a za správce Božích tajemství. // Od správce se žádá jen jedno – aby byl shledán věrným.“ (1Ko 4:1n B21)
Všimněte si kolik našich otců a matek ve víře (Heb 11) byli z vnějšího hlediska vlastně neúspěšní a světem zapomenutí.

Naše práce pro Krista je určitě užitečná a řádná, ale na konec „Já jsem sázel, Apollos zaléval, ale vzrůst vám dal Bůh.“ (1Ko 3:6) Není naším úkolem a odpovědností spasit český národ, to už udělal Pán Ježíš Kristus na kříži.

Naším úkolem je být věrný.

Kdo vystoupí na horu Hospodinovu, kdo stane na místě jeho svatosti? // Ten, kdo má nevinné ruce a čisté srdce, kdo se neoddává marnostem a nepřísahá falešně. (Ž 24:3n)
Je to velice nebezpečné, když hledáme svoje ospravedlnění, svoji hodnotu v úspěchu Církve, protože úspěch v Božím světě je vždy něco velice odlišného od úspěchu světského.

Co z toho vybereme pro naše další rozmýšlení o budoucnosti české Církve? Snažíme se jenom se ošidit omlouváním si vlastní nedostatečnosti tím, že se snažíme povážlivý stav české Církve bagatelizovat? Opravdu si to nemyslím.

Naopak, právě ve chvíli, kdy si přestaneme namlouvat, že budoucnost naší Církve by mohl být jiný nežli jaký asi bude, když se konečně dobereme toho, co je naše odpovědnost a co naše odpovědnost skutečně není. Nemusíme nalézat marnost našeho usilování, které zcela jistě nedokáže změnit demografický vývoj české Církve, protože víme, že to není náš problém. My máme být věrní a pravdiví v tom, co děláme.

Ve chvíli, kdy si přestaneme zoufat, jak je naše situace beznadějná, můžeme se konečně začít soustředit na to, že ten člověk před námi potřebuje, abychom vyslechli jeho bolest, že stojí za to jít si promluvit s jedním bezdomovcem nebo pozvat prostitutky z Perlové ulice na štědrovečerní večeři (což provozovala po léta jedna sestra z našeho sboru), že stojí za to přeložit Komenského Kšaft do angličtiny, aby si i jiní mohli vzít poučení z jeho moudrosti. Kdyby to teď nebylo tak nemódní, řekl bych, že bychom se měli vrátit k masarykovské práci drobné.

„Věrný je ten, který nás povolal; on to také učiní.“ (1Tes 5,24).

Amen.