O společenství církve

Písně: 8, 621, 192, 480, 406, 678
Vstup: Ž 8 (2-10)
1. čtení: Sk 9,18-31 + 13,1-13
Text: Ef 4,15-16
Poslání: Kol 2,18-19

Milí bratři a sestry,

čeká nás dnes téma „církev“. Jakkoliv mám rád ČCE a jsem si vědom toho, že jejími šéfy jsou bratři synodní senior Daniel Ženatý a synodní kurátor Vladimír Zikmund, tak té se dnes budu věnovat jen velmi okrajově. Řeč bude totiž především o té jedné svaté, všeobecné, apoštolské církvi a tak trochu to „svatých obcování“, jak to vyznáváme v apoštolském vyznání víry. Církvi, kde je šéfem Pán Ježíš. Církvi, ve které Kristus je hlavou a my tělem.

Jenže – jak popsat církev, když pod tím slovem (abych citoval z rad jistého zkušeného ďábla Zmarchroba), tak myslím církev, jak ji ďáblové vidí rozepjatou celým časem a prostorem, zakořeněnou ve věčnosti a strašnou jako armáda s vlajícími prapory?! Zmarchrob přiznává – to je pohled, který nedělá dobře ani nejtroufalejším pokušitelům! Tak přesně tento pohled si dnes zkusíme dopřát, aby nám byl posilou a povzbuzením.

Uděláme si o maličko více jasno, jaký že je vztah mezi církví neviditelnou a viditelnou, které je možné rozlišovat, ale ne oddělit. Je záhodno zůstat v průniku obou dvou. Už okamžik křtu je totiž člověku znamením, že vstupuje do obou zároveň.

U té viditelné je to přímo součástí našich církevních řádů a asi tu nebude žádný problém s pochopením, že křtem se v ČCE člověk stává členem sboru a církve.

U příslušnosti k neviditelné církvi to bude složitější – prostě proto, že je neviditelná. Jak popsat připojení se k čemusi, co je rozepjato celým časem a prostorem, zakořeněno ve věčnosti a ďáblům se to jeví jako cosi strašlivého jako armáda s vlajícími prapory?! Pro pochopení tohoto neviditelného a přece tak mocného společenství Božího lidu nám zbývají obrazy a přirovnání. Tak vidím křest jako okamžik, když je k našim nohám položena plná Boží zbroj, abychom si ji mohli obléct a v ní mohli odolat ďáblovým svodům a jako vojáci té armády s vlajícími prapory se úspěšně postavili mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy… nadzemským duchům zla. (Ef 6,11n)

Není to ani zdaleka jediný obraz církve. Bůh věděl, že každý není tak militantní jedinec jako já a tak na stránkách Nového Zákona čteme ve stejném obsahu ale jiném obraze: O stavbě budovy. O stádu ovcí a pastýři. O roubování stromů. O ratolestech které nově vyrostly na vinném kmeni. Obrazy manželského života… Každý z těch obrazů nabízí nějaký úhel pohledu na tajemství neviditelné církve. Na tajemství našeho podílu na ní. Na tajemství, jak jsme pospojováni jako lidé mezi sebou a zároveň nějak jako jednotlivci i společenství pospojováni s Kristem.

Dnešní hlavní čtení nám nabídlo asi nejklasičtějším a nejznámější obraz církve a tím je lidské tělo. Kristus jako hlava, my jako jednotlivé údy, jednotlivé orgány. Apoštol Pavel má ten obraz zjevně rád, používá ho na více místech. Tento obraz mu totiž nabízí různé možnosti „dotažení“, kterým bude ilustrovat jak ten vztah od nás vzhůru (k hlavě, kterou je Kristus), tak vztahy, které máme mezi sebou (jako jednotlivé údy).

Je to obraz srozumitelný už na té nejjednodušší rovině, kdy jsme na úrovni sboru, kde máme různé úkoly. Sbor jako jedno tělo s mnoha údy. Jednota v různosti. Ruka patří k noze a oko patří k uchu. A kdyby celé tělo nebylo než oko, kde by byl sluch? A kdyby celé tělo nebylo než sluch, kde by byl čich? Ale Bůh dal tělu údy a každému z nich určil úkol, jak sám chtěl. (1Kor 12) Naše rozličná obdarování, naše různost – to je Boží záměr! Abychom se vzájemně doplňovali!

O krok dál ještě snadno porozumíme, že to, co prožíváme na úrovni sboru (s lidmi, které vidíme kolem sebe), tak nějak platí pro celou ČCE, ba vůbec pro křesťany v této zemi a v tomto světě. Stále hovoříme o jednom těle, o jeho údech. Tělo má mnoho údů, mnoho orgánů… Každá buňka je maličkým orgánem a tak je obyčejné tělo každého z nás složeno z nějakých 50, 60, 70 miliónů vzájemně spolupracích orgánů nejrůznějšího druhu! Některé jsou tu dlouho – buňky v srdci či mozku se prakticky neobměňují a slouží roky. Buňky v tračníku se obmění co 4 dni – a jsou to dobré buňky! Splnily přesně ten úkol, který splnit měly. Naše rozličná obdarování, naše různost – to je Boží záměr!

Ale nezastavme se na tom pohledu na křesťany kolem nás, ba ani na pohledu na všechny křesťany současnosti. Pokračujme dál až k té církvi rozepjaté celým časem a prostorem, zakořeněné ve věčnosti a v ďábelských očích strašné jako armáda s vlajícími prapory. I zde je stále ještě a napořád řeč o tom jednom těle! Jen už nám obraz toho našeho lidského těla přestává stačit. V obraze jednoho těla chybí to propojení v čase a prostoru. Propojení toho, čemu se říká církev bojující (tedy my tady na zemi) a církev zvítězilá (tedy ta v nebi, v nebeské blaženosti). A v řadě neposlední – v tom obraze jednoho jediného lidského těla chybí cíl a smysl.

Když apoštol hovoří o těle, které je pevně spojené klouby navzájem se podpírajícími, a buduje se v lásce podle toho, jak je každé části dáno – tak je srozumitelné to budování těla. Jasně – ruka pomůže noze, oko uchu. Ale jak tělo dorůstá do hlavy?! Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista. On je hlava, z něho roste celé tělo… Tento nejhlubší smysl naší lidské existence vyjádřený jako „dorůstání v Krista“ a zároveň „růst z Krista“, jiným obrazem: oblékání Krista (vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli (Gal 3,27), oblecte se v Pána Ježíše Krista (Ř 13,14)), dalším: být dotvořeni v podobu Kristovu (Gal 4,19), proměna našeho hříchem poškozeného lidství do dokonalého a bezhříšného lidství Kristova…, v tom ten obraz hlavy a těla nemá žádnou biologickou obdobu. Tělo neroste z hlavy, ani se nemá změnit v hlavu! Obraz těla tedy nestačí. Nevystihne všechny aspekty neviditelné církve – a zrovna tento je moc důležitý

Abych postihl ono propojení v čase a prostoru, a k tomu zároveň ještě Krista, který je posilou na cestě a zároveň cílem cesty, utíkám se tedy k jinému obrazu a to je obraz závodní dráhy na stadiónu. My jsme běžci. Já, vy… Jeden každý běžíme. Běžíme každý sám za sebe. Vůbec neřešme ostatní běžce. Tohle není závod na rychlosti. Tady jde jen o to doběhnout. Zmíněné dělení na církev bojující a církev zvítězilou budu (v duchu tohoto obrazu) parafrázovat jako církev běžící a doběhlou. Napořád jsme jeden tým.

Okolo nás na tribunách sedí ti členové týmu, kteří už doběhli. Zástupy těch, kteří mají za sebou stejnou trať. Zdárně doběhli a teď si sedli na tribuny a sledují, jak to jde nám. Skandují, mávají, fandí nám. Taky pojídají grilované liberecké párky a pijí k tomu pivo či barevnou ZONku. Je fajn o nich vědět! Jasně – zas tak moc pozornosti jim nevěnujme! V tuto chvíli si my nesmíme moc všímat jejich hulákání, abychom snad nezakopli a neupadli. Taky si musíme zatím nechat zajít chuť na párek a pivo, protože my ještě běžíme.

Ale je to fajn o nich vědět. Je to fajn nechat si v uších znít a někde na pozadí hlavou nechat běžet všechno to jejich hulákání a skandování. „Máš na to! Zaber! To dáš! Máme Tě rádi! Fandíme Ti! Těšíme se na Tebe!“. Jakkoliv to nemá moc logiku, tak kdo jste kdy sportovali, tak víte, že to fakt dává sílu. Pomáhá to zabrat, když ta síla dochází.

Právě tak je fajn vědět, že liberáků i piva je dost a ZONka bude červená, žlutá, černá i ta modrá šmoulová a že jde jen o to doběhnout do cíle, abychom si toho všeho užili i my. Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo…

…s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle. (Žd 12,1-2) Ještě jeden hlas tam zní mezi těmi všemi a říká ještě něco navíc: „Budu na tebe čekat. Budu na Tebe čekat, i kdyby se dělo cokoliv. Budu na Tebe čekat třeba do soudného dne – dokud nedoběhneš až ke mně. Od stvoření světa tam mám pro Tebe připravenou zlatou medaili a diplom s Tvým jménem!“

Napořád máme jen různé obrazy, kterými se snažíme popsat společenství mezi sebou, společenství s těmi, kteří nás předešli i společenství s Kristem. Každý z nás je zároveň součástí církve viditelné, zároveň církve neviditelné a jako jednotlivci i jako celek jsme zároveň nějak součástí Krista.

Máme kolem sebe viditelné lidi, na které se můžeme obracet se svými radostmi i starostmi. Církev viditelná nám nabízí dobrodiní společenství bratří a sester a zároveň závazek být těm druhým bratrem či sestrou.

Máme kolem sebe církev neviditelnou, kdy už se církev dělí v chápání, nakolik se na sebe můžeme obracet, nakolik existuje dobrodiní pomoc těch, kteří nás předešli a nakolik je naším závazkem na ně nějak pamatovat. Ale všichni se shodneme na tom, že si můžeme užívat rozpoznání toho, že nejsme jen tady a teď, ale že jsme součástí velkého Božího díla v tomto světě.

Do třetice nám pak církev viditelná i neviditelná může zprostředkovat společenství se samotným Kristem a právě tak my máme udělat všechno proto, aby to naše společné tělo v Krista dorůstalo (Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista…) a z něj rostlo (…on je hlava, z něho roste celé tělo). Abychom se my jako jednotlivci, i naše lidské společenství stávalo stále více a zřetelněji prodlouženou Boží rukou, Kristem v tomto světě jednajícím. Aby stavba domu církve byla podle Krista rozměřována. Aby stádo ovcí šlo za hlasem toho jednoho dobrého pastýře. Abychom čerpali živiny z dobrého kmene. Abychom byli dobrou manželkou, která přijímá tu sebeobětující lásku nebeského manžela. Abychom byli tělem, které se nechá řídit hlavou a ne jinými orgány! Abychom byli běžci, kteří stále hledí k tomu jedinému dobrému cíli, za kterým stojí zato běžet. Abychom byli oblečeni v Krista, tedy když se na nás někdo podívá, tak jako první uvidí Krista, co ho máme na sobě.

Jsou to všechno obrazy – v něčem názorné a dobré, v něčem zoufale nedostatečné. Jedno nám ale zprostředkovaly snad srozumitelně – že našemu životu Ježíš Kristus nabízí smysl a cíl a ve společenství církve tento smysl můžeme nacházet a tohoto cíle také dosáhnout.

Amen.