O těch, co je Ježíš nezajímá

písně: 1, 235, 313, 676, (VP: 288 393, 691) 384, 398, 302
introit: Ž 1 (1–6)
1. čtení: Mt 22,1–14
kázání: J 3,14–21
poslání: 1Kor 15,51–54.58

Milí bratři a sestry,

okolo Pána Ježíše se záhy vyprofilovali lidé, kteří mu fandili a ti, kteří se ho chtěli zbavit. Příznivci – oponenti – a pak je tu třetí velká skupina. Ti, kterým je to jedno. Důvody mohou být nejrůznějšího charakteru, ale výsledek je stejný – na Ježíšova kázání nechodí, jeho zázraky neřeší a do disputací se nezapojují. Pán Ježíš je nezajímá. Jeho zvěst se nijak neprotíná s jejich životy. Je pro ně jedním z mnoha učitelů té doby, o jehož vyučování možná od někoho zaslechli – no a to je tak všechno.

Tuhle třetí skupinu bych dnes chtěl sledovat. Tvoří jasnou většinu. Tenkrát – i nyní. Církev se svou zvěstí evangelia i svým působením dokáže někde lidi oslovit a pozvat. Dokáže některé lidi vytočit, naštvat a dovést k jasně vyhraněnému odporu. No a pak je tu ohromná masa lidí, kteří v neděli nepřijdou do kostela, ale ani nehodí kámen do okna. Tvoří podstatnou část těch, kteří při sčítání lidu na otázku „náboženství“ neodpovídají. Nepotřebujeme ale ani sčítání lidu, abychom si toho všimli. Drtivou část našeho okolí zvěst evangelia nezajímá.

Království Boží? Ať již nebeské jednou časem, nebo to království Boží mezi námi? Míjí se to s jejich světem, s jejich zájmy. Nejsou zlí a nejsou proti! Jen na pozvání ke Kristu reagují zdvořilým odmítnutím, které v tomto nezájmu koření.

Půjdou tedy do pekla? Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, je již odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. Co to znamená, že „již jsou odsouzeni“?

Tahle Ježíšova slova zapsaná na začátku Janova evangelia zní hodně tvrdě. Ukazují na „buď / anebo“. Věřící, anebo nevěřící. Spasení, anebo odsouzení. Dvě skupiny lidí – a o tom to je. Svět je složitější, než byla konkrétní situace, ve které Pán Ježíš hovořil s farizejem Nikodémem. My vidíme, že je tu ještě jedna skupina, kterou nelze dost dobře ztotožnit s těmi dvěma nabídnutými. Bude je řešit už apoštol Pavel v otázce, jak to bude s národy, které se nikdy nesetkaly s evangeliem. Potud jsou tady ještě další: Nejsou to ti, kteří si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Nepřichází k Bohu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu. Právě tak se ale Pán Bohu nevyhýbají ve strachu, že by se ukázalo zlo. Oni se s Bohem míjí. Neznají Boha, nezajímají se o Boha. Těžko soudit, jak k tomu došlo, proč pro ně ta zvěst nebyla zajímavá, ale už je to tak.

Tahle skupina se nám objevuje v Ježíšově podobenství o Božím království v obrazu těch, kteří pozvání na svatbu králova syna odmítli. Tedy odmítli… Přesněji řečeno: Ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, druhý za svým obchodem. (v. 5) Ono je to dokonce ještě slabší. Lépe než „nedbali“ ten přechodník („nedbavše“) vyjadřující děj méně významný překládejme, že odešli bez zájmu o pozvánku na svatbu za něčím, co pro ně bylo – na rozdíl od pozvánky – podstatné. Pole či obchod… konkrétnosti dobových reálií není třeba řešit. Podstatné je, že šli jinam. Cosi jiného jim připadlo zajímavější než královská hostina.

Z pohledu nás, kteří jsme pozvání přijali, se ochudili o něco krásného. Vyměnili cosi pomíjivého a dočasného za něco, co přetrvá. Těžko to můžeme vidět jinak, než že vytrestali sami sebe. S královstvím Božím je to tak, jako když jeden král vystrojil svatbu svému synu… Království Boží je už teď mezi námi. A oni se o to ochudili. Taková dobrá akce a oni si to nechali ujít!

A teď dávejme dobrý pozor! To je tak všechno, co o nich můžeme říct. Byli cílem králova zájmu, ale nejsou cílem jeho hněvu. Nepostavili se proti a za nezájem král v podobenství o Božím království netrestá. Ti, kteří se postavili proti, chytili královské služebníky, potupně je ztýrali a zabili je – na ty dopadne královský hněv! Ale ti, co „nedbavše odešli“ prostě jen mizí ze scény. O jejich dalším osudu se nemluví. Nic o něm nevíme.

Toto „nevíme“ je ale neskutečně osvobozující. Ježíšova na první poslech velmi přísná slova o soudu najednou nerozevírají nůžky mezi spasenými křesťany a odsouzenými nekřesťany. Mezi nebem a peklem. Hovoří o životě tady a teď a o tom, nakolik odpovídá Božím měřítkům. Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět a v tomto světle se dá rozlišit jednání zlé a jednání vykonané „v Bohu“, tedy dobré.

Ježíšovo světlo nám nabízí možnost posoudit, jestli ty které skutky byly dobré nebo zlé. Uvěřili jsme v Ježíše Krista jako Syna Božího. Přijali jsme věčný život a chceme ho žít už v tomto světě. Proto následujeme Krista a ptáme se sami sebe: „Měl by z toho, co děláme, Pán Ježíš radost? Rozhodujeme se v Ježíšově duchu? Ovoce Božího Ducha je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. (Gal 5,22-23) Nese naše jednání tyto znaky? Je náš život naplněn láskou, radostí, pokojem, trpělivostí, laskavostí, dobrotou, věrností, tichostí a sebeovládáním? Šíříme takovouto atmosféru dál? Je v nás a mezi námi Boží království? Takovýto život ve světle Kristova příkladu obstojí.

Na druhé straně nůžek si představme někoho, kdo programově škodí. V podobenství o Božím království jsou to ti, kteří týrali a zabili královy posly. Ve výčtech apoštola Pavla na konci listu Galatským (5,9n) je řeč o skutcích lidské svévole, jako je necudnost, nečistota, bezuzdnost, modlářství, čarodějství, rozbroje, hádky, žárlivost, vášeň, podlost, rozpory, rozkoly, závist, opilství, nestřídmost a podobné věci. Rozumíme Pavlovi a jistě souhlasíme, že něco takového život v Kristově světle rozhodně není.

Pán Ježíš tak sedí s Nikodémem v příjemném chládku izraelské noci a vysvětluje mu svůj úkol Božího Syna. Bůh ho poslal ze své lásky, aby lidem pomohl. Stejně jako z lásky a lidem ku pomoci kdysi Mojžíš vyvýšil hada na poušti. Všechen lid na poušti měl hada k dispozici. Kdo se tehdy k hadu obrátil, byl zachráněn před smrtí. Kdo to neudělal, zemřel. Není řeč o nebi a pekle, ale o tom jednom konkrétním okamžiku, kdy se člověk rozhoduje

Právě tak je tu Pán Ježíš a jeho světlo a Nikodém se bude muset rozhodnout. Věřme legendám, že se rozhodl dobře, vstoupil do světla a časem ho autor Janova evangelia apoštol Jan sám pokřtil.

Pak je tu ale velká třetí skupina těch, kteří se se světlem minuli. Svět je větší a složitější, než že bychom mohli začít ukazovat prstem: Tito v Ježíše věří, nejsou souzeni, protože v Kristově světle se ukazuje, že jejich skutky jsou vykonány v Bohu! Tito nevěří a již jsou odsouzeni, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. Zamilovali si více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jejich skutky nevyšly najevo!

Nejen, že varování před takovýmto souzením druhých zaznívalo z úst Pána Ježíše velice často, ale je tu jedna důležitá věc, na kterou upozorňoval jeden z nejvýznamnějších teologů minulého století Karel Rahner. Ty zmiňované ostrůvky radosti, dobra, pokoje, odpuštění…, tohle může prožívat úplně každý a také to každý člověk na tomto světě aspoň někdy a někde prožívá. Bůh miluje celý svět. Žádný nemá zahynout. Každý má žít životem, který neskončí smrtí. Rahner to formuluje tak, že neexistuje člověk, který by ve svém životě neměl Boží milost! Kdo by ji nezakoušel. Komu by Bůh neproměňoval život. „Všechno dobré a dokonalé je dar shůry“ veršuje řeckým hexametrem ve svém listu Jakub (1,17) své rozpoznání, že je-li co ve světě dobrého, pak to je dárek lidem od dobrého Pána Boha – a je dočista šumák, jestli si toho vědomi jsou či nejsou.

Rahner ovšem pokračuje důležitým postřehem, že je setsakramentský rozdíl mezi „zakusit milost“ a „zakusit milost jako milost“. Milost zakouší úplně všichni, ale věřící v Krista si to užijí pořádně. Proto je pořád potřeba misie. Proto je pořád potřeba zvát lidi ke Kristu. Aby nejen v Boží milosti žili – to už žijí – ale aby si to uvědomili a užili!

Určitě potkáte spoustu nekřesťanů, z nichž bude přímo sálat láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Když si tohle uvědomíte, tak se na vás Karel Rahner z nebe usměje a odkáže na své knihy o „anonymních křesťanech“, tedy lidech, kteří sice nevyznávají křesťanství, a přitom žijí v souladu s milostí, která je v jejich životě přítomná a účinná, ať již si jsou toho vědomi, nebo ne. Namnoze ale nejsou. Nepotkali se s tím světlem, které by jim jejich skutky osvítilo.

Jednou se s tím světlem setkají. Jak vyznáváme v apoštolském vyznání víry: „přijde soudit živé i mrtvé“. Netuším, jak to setkání bude vypadat. Z Pánem Ježíšem nabídnutých obrazů bych chtěl připomenout ten končící podiveným Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení, a posloužili ti? (Mt 25,31n). Co všechno opravdu bylo „vykonáno v Bohu“ (a také co nebylo!), na to budeme dozajista s překvapením koukat mnozí.

Potud nepředjímejme poslední soud, ostatně nám to stejně vůbec nenáleží. Přijměme, že v naší kompetenci je něco jiného: žít ve světle Božího Syna a na svém životě ukazovat, že už teď máme ten věčný život. Život v síle Ducha svatého, kde vládne láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Život, na kterém je vidět moc Boží království mezi námi, aby lidé viděli, že stojí zato přijmout to královské pozvání na svatbu králova syna, protože to k dobrému proměňuje svět kolem nás.

Amen.

Po bohoslužbách následovalo výroční sborové shromáždění: