O zlém, co napomáhá k dobrému

Písně: 33, 620, 302, 426, (VP: 368, 369; 765, 701, 563) 384, 316, 283
Vstup: Ž 25,1-10
Čtení: Gn 27,1-13
Text: Řím 8,28
Poslání: 1Pt 4,12-19

Milí bratři a sestry,

skutečně napomáhá? Platí tedy, že alespoň pro někoho je všechno zlé pro něco dobré? Uvidíme, že může být. Rozhodně to ale neplatí nijak automaticky a věcí, které je v této souvislosti potřeba promyslet, je mnohem víc.

Dva aspekty je potřeba říct hned na začátku a pamatovat si je: že to, co se nás snaží odloučit od Boží lásky, je skutečně špatné. I když to nakonec napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, nestává se to dobrem. (1) Špatné jednání zůstává špatným jednáním, i když nakonec bude muset posloužit dobrému výsledku. Apoštol vyjmenovává různé věci, které by snad na první pohled mohly vést k odpadnutí od Boha – snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč? … nic v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.

V tom všem ale obstojíme. Ba nejen obstojíme, dokonce z toho vyjdeme posíleni. Poslouží nám to k dobrému, protože (2) rozhodujícím činitelem je Boží láska. Apoštol nám chce připomenout, že jsme součástí Božího plánu. Plánu, který vznikl z lásky a je garantován samotným Bohem. Proto nás od této Boží lásky nemůže odloučit vůbec nic.

Potud – jde zároveň o napomenutí, abychom si dali pozor na zlo, protože je to skutečné zlo. A zároveň potěšení, že – děj se co děj – zůstáváme v Božích rukou. Abych tak opět připomněl svůj oblíbený citát Johna Lennona: „Na konci všechno dobře dopadne. A jestli to dobře nedopadlo, tak to potom ještě není konec.“ Tak jakože fajn – ale přece jen se od nás očekává něco víc, než jen čekat na ten dobrý konec. Zlu je potřeba se postavit. Jen si dát pozor, protože některé způsoby řešení ten dobrý konec spíš oddálí, než přiblíží. Rebečin a Jákobův podvod je řešení špatné, byť to nakonec dopadne dobře. Pánu Bohu to myslím cestu k dobrému řešení spíš zkomplikovalo. Zároveň ale Pánu Bohu o dobrý konec jde. Proto na konci všechno dobře dopadne a vidím hned pět důvodů, proč tomu tak bude.

Tak zaprvé to všechno dobře dopadne, aby byla zjevena Boží sláva. Jak to řekl Pán Ježíš učedníkům při rozhovoru o slepém od narození (J 9,3): „Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží.“ A podobně u Lazara řekl (J 11,4): Ta nemoc není k smrti, ale k slávě Boží, aby Syn Boží byl skrze ni oslaven. Tam obzvlášť bije do očí, že ta nemoc přece k smrti byla! Ale na konci všechno dobře dopadlo, protože ani Lazarův pohřeb a 4 dni v hrobě ještě nebyly konec.

To, že to dobře dopadlo, ale neznamená, že to bylo dobré i v průběhu. Není nic dobrého na tom být slepý. Není nic dobrého na tom být nemocný a umřít. Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, ale to jsou slova potěšení do situací, které vůbec nejsou dobré. Soužení, úzkost, pronásledování, hlad, bída, nebezpečí, meč… Jedna hnusnější věc než druhá. Je třeba s nimi zápasit, je potřeba se jim postavit a v tomto zápase v Boží síle zvítězit.

Protože to je vítězství v Boží síle, tak prvním výsledkem takového vítězství je oslava Boha. Všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha a tím prvním, co je dobré, je Boží oslava.

Druhým důsledkem je změna situace, ve které je pak Bůh oslavován jinak a jinde. Křesťané pronásledovaní po smrti Štěpána se rozprchli z Jeruzaléma na všechny strany (Sk 8,4) a všude kam přišli, zvěstovali evangelium. Jasně, že není vůbec nic dobrého na smrti Štěpána a právě tak na věznění křesťanů. Ale kdyby se toto nestalo, kdo ví, jak by vypadal jeruzalémský sbor. Dost možná by si ještě dlouho v pokojném sebespokojeném teplíčku žil jako skupina jakýchsi „divných židů“, kteří se odvolávají na Ježíše Nazaretského jako Krista, ale to je vlastně všechno. Pokud se někdo chce přidat, je vítán. Ale o nějakém svědectví nejen v Jeruzalémě, ale v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země (Sk 1,8), jak to chtěl Pán Ježíš, by nebylo ani stopy.

Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha a jsou to slova potěšení do situací, které vůbec nejsou dobré. Pronásledování vyvolených Božích ale nakonec dobrému posloužit muselo. Nejen, že (1) se tak zjevila Boží sláva, když křesťané v pronásledování obstáli, ale (2) také se o Pánu Ježíši dozvídali další a další.

Apoštol Pavel by mohl nadávat na to, že závěr svého života prožil v kriminálech. Není nic hezkého na tom být ve vězení – ale podstatná část jeho dopisů vznikla právě tady. A ono to tak funguje do moderní doby. Od Dietricha Bohnhoeffera málokdo zná něco víc, než to, co napsal v koncentračním táboře a na připomínku toho, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, jsme tu jeho „Moc předivnou“ před chvílí zpívali. Nepříjemné situace nás nutí změnit sebe samé, být svědky o Boží lásce a své víře jinde a jinak – a tak zasáhnout úplně jiné lidi.

Třetí „dobré“, které může vyjít ze zlého, nás učí mladší bratr z podobenství o marnotratném synu (Lk 15,14n). Když utratil všechny peníze, nastal v té zemi veliký hlad a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho občana té země; ten ho poslal na pole pást vepře. Víme, jak ten příběh pokračuje. Uvědomil si, že selhal. Že zhřešil proti Bohu i lidem a v té nouzi si uvědomil, že potřebuje pokání. A napořád – není nic dobrého na tom, co udělal a už vůbec není dobré, když v nějaké zemi nastane hlad. Není nic dobrého na tom přijmout práci ponižující (pro žida pást nečistá zvířata) a práci nedůstojně placenou. Ale on si díky tomu uvědomil něco víc sám o sobě. Takhle rozpoznávali svoje selhání židé v babylónském zajetí (Oz 2,6n), že je jen dohání důsledky jejich selhání. Že je třeba opustit falešné a selhávající jistoty pohanských božstev a v pokání se vrátit k Hospodinu. Není nic dobrého na prohrané válce, vypáleném Jeruzalému a zničeném chrámu. Všecko ale napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha – a tam, kde se Boží lid v pokání odvrátil od špatnosti a vrátil k milování Boha, tam nalézá posilu, obrození, obnovu. Tohle bude za 20 let prožívat Jákob, když se bude snažit usmířit s bratrem, kterého podvedl.

Tak už máme tří dobré věci, kterým musí posloužit, když nás potkávají zlé věci a my v nich v Boží síle obstojíme: (1) Boží oslava, (2) nové situace k Boží oslavě, (3) pokání z toho, kdy jsme Boha svým životem neoslavovali.

Čtvrtým příkladem toho, kdy zlé věci napomáhají k dobrému těm, kdo milují Boha, je apoštol Pavel a jeho „osten v těle“ (2Kor 12,8). Vykladači uvažují o různých tělesných, duševních i duchovních neduzích. Epilepsie, špatný zrak, koktavost, úzkosti a deprese, ďábelská pokušení… Ať už to bylo cokoliv, je to hnus a čteme, že se apoštol několikrát usilovně modlil, aby ho toho Pán Bůh zbavil – a nebyl vyslyšen. Bůh mu řekl: „Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla.“ To zlé dovedlo Pavla k modlitbám a následně i k lepšímu porozumění Boží vůli. Dovedlo ho to k pokoře. Ten osten mi byl dán do těla, aby se nepovyšoval pro výjimečnost svého úkolu. Suma sumárum 4. dobrý důsledek zlého – to zlé apoštola vedlo k duchovnímu růstu.

A znovu a znovu a dokolečka – není nic dobrého na nemocích tělesných či duševních, není vůbec nic dobrého, když je někdo pokoušen ďáblem. Pokud ale člověk miluje Boha, napomůže mu to k dobrému. Napomůže mu to k duchovnímu růstu. Bude obohacením a posilou i svému okolí, protože bude svědčit o něčem, o čem my ostatní nemáme ani ponětí. Takhle to popisovala paní doktorka Svatošová, zakladatelka českého hospicového hnutí, jak byli vzorem lidé blížící se k smrti. Takhle to popisují rodiče a vychovatelé postižených dětí – setkání s něčím, co rozhodně dobré není, k dobrému poslouží. Ne samo o sobě, ne automaticky. Potud to není ani co by se za nehet vešlo omluvenkou pro to zlé. Obhajobou zla. Podporou zlého. Jen svědectvím, že těm, kdo milují Boha i takovéto zlé věci napomáhají k dobrému. Sráží naši lidskou pýchu, spoléhání na sebe samé, na svoje schopnosti. Místo toho posilují spoléhání na Boha a umožňují tak duchovní růst.

Když zlo nakonec poslouží dobrému, tak je (1) oslaven Bůh, my se (2) dostáváme do nových situací, ve kterých ho můžeme oslavovat, uvědomíme (3) si, co je v našem životě špatně, přestaneme (4) spoléhat na svoje síly a o to víc se přimkneme k Bohu.

Apoštol Petr nás učí (5) pátému důsledku toho, jak všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha (1Pt 1,6-7): Z toho se radujte, i když snad máte ještě nakrátko projít zármutkem rozmanitých zkoušek, aby se pravost vaší víry, mnohem drahocennější než pomíjející zlato, jež přece též bývá zkoušeno ohněm, prokázala k vaší chvále, slávě a cti v den, kdy se zjeví Ježíš Kristus. Překonané zlo nás posiluje.

Funguje to i v naší běžné pozemské zkušenosti. Když člověk něco zvládne, tak z toho vyjde posílen. Když udělám nějakou zkoušku, s o to větší nadějí se dokážu postavit dalším výzvám. Milujícím Boha taková situace, kdy obstojíme ve zkoušce a náš vztah k Bohu se ukáže jako pevný, ukazuje ještě něco víc – ukazuje k otevřené bráně do nebe. Jsme spoludědicové Kristovi; trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy… píše apoštol do Říma (8,16n). Jestliže jsme s ním zemřeli, budeme s ním i žít. Jestliže s ním vytrváme, budeme s ním i vládnout… píše Timoteovi (2Tim 2,11).

Tam, kde obstojíme ve zkouškách a uchováme si víru, tam je to pro nás svědectvím a posilou, abychom nepřestali věřit, že na konci všechno dobře dopadne. A jestli to dobře nedopadlo, tak to potom ještě není konec. Ještě jsme běžci na trati, bojovníci v zápasech tohoto světa. Ale pro každého, kdo vytrvá, je připraven vavřín vítěze. Epitaf apoštola Pavla (2Tim 4,7n): Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval. Nyní je pro mne připraven vavřín spravedlnosti, který mi dá v onen den Pán, ten spravedlivý soudce. A nejen mně, nýbrž všem, kdo s láskou vyhlížejí jeho příchod.

Bojujme ten dobrý boj víry. Aby byl (1) Bůh skrze naše vítězství v pokušeních oslaven. Aby (2) byl oslavován v stále nových životních situacích. Abychom si (3) uvědomili svoje selhání, kdy jsme pánu Bohu dělali ostudu. Abychom (4) vyšli posíleni pro život v tomto světě a (5) upevněni ve víře v život věčný v nebeských příbytcích, které pro nás připravil Pán Ježíš a kde už nebude žádné zlo, ale jen a jen dobré.

Amen