Ovoce Ducha jako směrovky Boží vůle

Introit: Ga 5,22–23
Čtení: L 10,38–42
Text: Ef 2,10
Poslání: Ga 5,22–23
Písně: 388, Svítá 244, 631, 209, 671, 700

Milí bratři a sestry,
bude to dnes o poznávání Boží vůle. Bůh nám připravil nějaké skutky – ale jaké?! Jsme stvořeni k tomu, abychom je konali – jenže jak je máme konat, když nevíme, co to konkrétně má být? Na první neděli postní jsme si připomínali, že to podstatné na postní době a v posledku na celém křesťanském životě, je pohled upřený ke Kristu. Minulou neděli nám k tomu přibyly Marie a Marta a s důrazem na vhodný čas. Různé věci pod nebem mají různý vhodný čas.

Je čas hoštění Ježíše a čas naslouchání Ježíši. Marta a Marie. Pohostinství se Pán Ježíš nijak nebránil. Už to, že mu přezdívali „milovník hodů a pitek“ (Mt 11,19) svědčí o tom, že svatba v Káně nebal jediná bujará akce, které se účastnil. Letmá zmínka evangelisty Lukáše (8,3) mluví o bohatých ženách, které jeho malou komunitu doprovázely a ze svých prostředků se o Ježíše staraly.

Jde ale o ten „čas příhodný“. O čas vhodný či nevhodný. Konflikt Marie a Marty je v tom, že každá viděla čas vhodný k něčemu jinému – Marta vaří v kuchyni, Marie sedí u Ježíšových nohou a naslouchá. Víme, že Pán Ježíš Martu za její (jistě dobře míněné!) kuchařské snažení nepochválil. Marie volila dobře. Vybrala si to, oč nepřijde. Vybrala si pohled nasměrovaný na Ježíše, ne pohled nasměrovaný do hrnce. Každá věc pod nebem má svůj čas – a teď byl čas naslouchat.

Ježe – do háje zeleného – jak to ta Marta měla vědět?! Přijde k ní na návštěvu člověk, kterého si váží, kterého má ráda. A ona je paní doma, ona je hostitelka. V tradici blízkého východu je její nejsvětější povinností postarat se o hosta. Vyjít mu maximálně vstříc, aby byl spokojený. A tak jí člověk tím spíš rozumí, že maká jako šroub, aby nazaretský rabi neměl žízeň ani hlad. A přece – na rozdíl od své sestry – nevybrala dobře.

Nevyšla vstříc Pánu Ježíši a tomu, co chtěl – vyšla vstříc svojí představě o tom, co Pán Ježíš chce. Stala se z ní (výborný pojem) „pachatelka dobra“. Možná už jste se potkali s takovými lidmi, kteří se vás na nic neptali, protože si mysleli, že sami nejlépe ví, co chcete a potřebujete. A tu svoji „pomoc“ vám pak vehementně cpali. A dost možná byli uraženi, že tuto pomoc nijak nadšeně nevítáte – jako je naštvaná Marta na Marii, protože má pocit, že by Marie měla v té kuchyni kmitat s ní.

Jak to do háje měla vědět, že Pán Ježíš nechce vychlazené kozí mléko, nadívané pečené holoubě a vývar z drůbků? No – jak to měla vědět… O tom to dneska bude. Jak poznat, co od nás Ježíš očekává. Co očekává od nás konkrétně v tu kterou chvíli. Suma sumárum: jak poznávat Boží vůli?! Jak poznat co možná přesně, jaký že skutek nám Bůh připravil a my ho tak mohli ve správný čas správně vykonat.

První upozornění hned na začátek: docela jistě není tak, že Bůh pro každého z nás měl jeden konkrétní plán pro každou vteřinu našeho života. Řada našich rozhodnutí je Pánu Bohu tak říkajíc „jedno“, což zní hloupě, ale snažím se tím vyjádřit, že Pán Bůh právě tak dobře přijme, jestli si k hranolkům dáte tatarku, nebo kečup, obojí zároveň, nebo je sníte suché. Asi by někteří mohli tvrdit, že zásadně odmítá na pizze ananas a nošení ponožek v sandálech. Ale osobně se domnívám, že i v těchto věcech nám dává naprostou svobodu. Potud mohou být docela rozličná jednání, která ale budou napořád ve shodě s Boží vůlí. A může to být i dost zásadní rozhodnutí! Na jakou vysokou školu jít – ekonomka, nebo pedagogická fakulta? Nu – Pán Bůh na světě využije dobré křesťanské učitele i dobré křesťanské úředníky v bance. Jedno i druhé se do Božího plánu se světem dobře vejde, jedno i druhé je skutek připravený Bohem a na nás je svobodně si jeden z nich vybrat a udělat ho.

Vnímejme tedy Boží vůli jako jakési mantinely, mezi kterými se můžeme svobodně pohybovat a volně rozhodovat. Pořád budeme jednat podle Boží vůle, ať se rozhodneme tak či onak. Ale mantinely tu jsou a jít za ně znamená přestat dělat ty dobré skutky, které nám Bůh připravil. V rámci tohoto světa je řada různých budoucností a všechny jsou možné. Mnohé z nich jsou podle Boží vůle, mnohé nejsou.

Proto je potřeba znovu a znovu to které svoje rozhodnutí promýšlet. Čím zásadnější rozhodnutí to je, tím víc se modlit. Modlit se každý den je jedním z podstatných předpokladů toho, že také začneme ve svém životě vnímat Boží odpovědi. Najednou se začne stávat, že to, co jsme doposud vnímali jako náhody, tak začne dávat smysl. Prapodivné „shody okolností“, ve kterých rozpoznáme Boží odpověď na naše modlitby.

Když pak hledám nějaký konkrétní návod, jak postupovat, potom základním znaky toho, že nějaké naše rozhodování vejde do oněch pomyslných mantinelů a budou to tedy skutky, které pro nás připravil Bůh, najdeme v seznamu, toho, co apoštol Pavel nazval „ovoce Ducha“. (Ga 5,22-23) Ovoce Božího Ducha je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání.

Láska… No, dejme si na tu lásku pozor. A také na dobrotu. Jsou to dost gumová slovíčka. Jsme schopni do nich nacpat ledasjaké sobectví a v tom pak být až děsivě věrní. Marta jistě Pánu Ježíši vařila z lásky. Byla to dobrá žena, která tuto práci konala věrně. Jen si tak představuji Martu, jak sekýruje Marii a tak trochu „mezi řádky“ sekýruje i Pána Ježíše. Ona to myslí dobře! Nepochybuji o tom, že má Pána Ježíše i svoji sestru upřímně ráda a tak je tam láska i ta věrnost. A stejně to nebyl skutek, který by Martě připravil Bůh, aby ho ona vykonala. Ježíš o to přece nestál.

Stačí se jen podívat na ten seznam dál. Vidíme v tuto chvíli v jejím jednání radost? Pokoj? Trpělivost? Laskavost? Tichost? Sebeovládání? To tedy fakt ne. Šest z devíti – to je až příliš jasný nepoměr.

Proto bych v indikátorech poznání Boží vůle vyzdvihl spíš ta zbývající ovoce Ducha a to na prvním místě pokoj. Jestliže sami cítíte, že nějaký plán není dobrý, jestliže z toho máte blbý pocit, nervozitu, strach, suma sumárum „nepokoj“ – tak na tom nejspíš bude něco špatně. Pokoj jako vnitřní stav. Pokoj v duši. To je jeden z nejzřetelnějších znaků křesťana, který žije podle Boží vůle. Který se pohybuje uvnitř oněch mantinelů a v nich si vybírá, co dál, protože všechno co je „v nabídce“ jsou skutky, které připravil Bůh, aby byly vykonány. Když se pro něco rozhodujete a pak už si řeknete: „Jo, tohle je ono, to udělám“, vnímejte i svoje pocity. Vede vás to rozhodnutí k pokoji, nebo naopak k ještě větší nervozitě? Radost je pak v tom velmi podobná. Je to jakási nadstavba pokoje. Je to nejen v pohodě, ale je mi to dokonce příjemné. To, co dělám, mě baví a těší. Pořád je to vnitřní stav našeho nitra.

Takový stav ale potřebuje mít současně tichost. Kraličtí překládají „krotkost“. Dneska bychom spíše řekli mírnost, vlídnost… Prostě ten vnitřní pokoj, který v té které věci máte, se projeví i navenek. Na vztahu s okolím. S vnitřním pokojem a s úsměvem na tváři konáte nějaký ten skutek a nikomu to necpete, protože tenhle skutek připravil Pán Bůh vám. Opět vidíme Martu z dnešního prvního čtení. Její práce ji snad i baví, ale chybí jí tichost a také trpělivost. Proto vyletí! Proto se Marta záhy stává tím, co Kateřina Lachmannová ve svém povídání na sborové dovolené nazývala „obětavka vydíravá“. Maká jako šroub – pokoj a radost v nitru jí to nepřináší. Svoji aktivitu používá jako nástroj k nátlaku na druhé. K manipulaci. K podsouvání pocitu viny. „Pane, nezáleží ti na tom, že mne má sestra nechala sloužit samotnou?“ A my v tom zřetelně cítíme: „Na tom by Ti, Pane, setsakramentsky záležet mělo! A jestli Ti nezáleží, tak by ses měl hodně rychle vzpamatovat a říct mé sestře, aby tady přestala lelkovat a šla se mnou vařit! Nejen, že tomu chybí apoštolem jmenovaná laskavost. Tady se nám zřetelně ukazuje ten Martin problém! Vaření není špatně! Hostit Ježíše není špatně! Už jsme si říkali, že takto Ježíš a jeho komunita fungovali, že jim někdo vařil a někdo je hostil! Chyba nastává v okamžiku, kdy se Marta neptá, co Ježíš chce. Jestli právě teď touží po tom, aby bylo navařeno a on byl hoštěn. Marta neřeší, jestli ono vaření je skutek, který připravil Bůh, aby byl právě teď vykonán. Tohle si připravila sama. Proto je netrpělivá! Protože cílem není spokojený Pán Ježíš, ale spokojená ona. Marta sama si vybrala svoji aktivitu, která ji baví, která ji těší, kterou ona sama považuje v tu chvíli za nejužitečnější – a teď se snaží vydírat své okolí v touze po ocenění.

Posledním ovocem Ducha, který zmíním, je sebeovládání. V prvním čtení jsme četli: Marta měla plno práce, aby ho obsloužila. Měla „plno práce“. Doslova, „byla strhávána“. Už to přestala být ona, kdo rozhoduje, protože byla pohlcena svojí prací. Mám z ní neodbytný pocit, že už se neovládá a že by to vlastně ani nedokázala sednout si k Ježíšovým nohám a naslouchat, místo toho, aby se její myšlenky pořád netočily okolo toho, co je ještě potřeba připravit, aby měl Pán Ježíš pohodlí. Poslední návod na posouzení, jestli nám ten který skutek připravil Bůh, tedy je: dokázal bych přijmout situaci, že to neudělám? Nebo už jsem se vlastně rozhodl to udělat a od Boha čekám jen potvrzení?

Rychlé opakování – vnitřní pokoj a radost z toho, co se chystáte udělat. To je první dobré znamení. Ve vztahu k druhým pak tichost, laskavost a trpělivost, ve kterých nemáte potřebu se chlubit. Rádi pak druhé ke svému dílu přizvete, ale nijak je nenutíte. Nakonec pak sebeovládání, ve kterém se sami sebe zeptáte, jak byste vnímali, kdyby nebylo po vašem. Je to pořád v pohodě?

Jasně – žádná taková metoda nefunguje stoprocentně, ale přece jen nám to otevírá dobrou naději, že jako Boží dílo stvořené k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil, tak tyto skutky také konat budeme.

Amen.