Pán Ježíš jako dobro pro celý svět (Simeon a Anna)

písně: 214, 4, 235, 211, 620, 718
introit: Ž 3,1–4
čtení: Lk 2,21–40
kázání: 1J 4,14
poslání: Ef 4,5

Milé děti, milí bratři a sestry,

Ježíš je Boží Syn, poslaný, aby se stal Spasitelem světa a o prvním člověku, který takto vyznal, si budeme dnes povídat. Tak tu máme Josefa, Marii a teď už i malého Ježíška – Josef s Marií věděli, jaké jméno mu dát protože jim to řekl anděl. Víme, proč se dostali Josef s Marií do Betléma – rozkaz císaře sečíst lid.

*-*-*-*-*-*-*

Víme, proč jdou do chrámu – tentokrát jim to přikazuje Mojžíšův Zákon. Složité předpisy o očišťování. Přísně vzato mohla přijít jen Marie. Zároveň je tu ale prvorozený Ježíš, za toho bylo třeba zaplatit zvláštní náboženskou daň zhruba ve výši měsíčního příjmu a přinést oběť. Josef ji mohl dát jakémukoliv knězi, kterých bylo – jak víme od příběhu se Zacharjášem – zhruba 20 tisíc a bydleli rozptýlení po celé zemi. Ale když už bydlí v Betlémě, do chrámu to mají slabé dvě hodiny pěšky, chápeme, že to všechno spojí dohromady. Josef vzal Ježíška, Marii, peníze a vyrazili. Povinnosti Zákona plní, ale bohatí nejsou – bohatí by koupili ročního beránka. Ti dva holubi je stáli na naše dvě stovky.

*-*-*-*-*-*-*

V Jeruzalémě žije muž jménem Simeon („slyšící“). Je (nejspíš! – víme to o Anně, o něm ne!) starý, čteme o něm, že je spravedlivý zbožný, očekával potěšení Izraele, Duch svatý byl s ním.

Očekává potěšení Izraele – pod tím si může představit ledacos: Saduceové si to představovali tak, že nerušeně poběží oběti v chrámu. Farizejové si to představovali tak, že lidé budou žít zbožně. Zéloté si to představovali tak, že povraždí všechny nepřátele a to bude radost!

*-*-*-*-*-*-*

Simeon je „slyšící“ – poslouchá Pána Boha („Duch svatý byl s ním“), bydlí v Jeruzalémě ve městě (něčím se živit musí), ale teď veden Duchem jde do chrámu a tam vidí Josefa, Marii a Ježíška. Tak jde za nimi, ale žádné rozněžňování nad krásným miminkem!

*-*-*-*-*-*-*

Pak chválí Boha:

1. „Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova, = „děkuju, Ty držíš slovo“

2. neboť mé oči viděly tvé spasení, které jsi připravil přede všemi národy = „dobro nějak plánuješ pomocí tohoto dítěte“

3. světlo, jež bude zjevením pohanům, slávu pro tvůj lid Izrael.“ = bude to pro celý svět

Pořád nevíme, co si pod tím představoval, možná nic. Jen věděl, že Pán Bůh dodržuje svoje slovo a Ježíš přinese Boží dobro celému světu. Jak to bude přesně vypadat – kdo ví… To nejspíš ani Simeon neví.

*-*-*-*-*-*-*

Josef s Marií teda taky moc nechápou, ale Simeon jim požehnal a dodal, že tomu nebude rozumět kdekdo. Až tohle miminko vyroste, tak se okolo něj bude dost dělit na lidi, kteří Pána Ježíše budou mít rádi a ty, kteří ho rádi mít nebudou. A bude to složité. I Pana Maria se bude muset rozhodovat, jaký vlastně má mít ke svému synovi vztah.

*-*-*-*-*-*-*

Pak se tam objeví prorokyně Anna („milost“), ta už opravdu velmi stará je (84 let). Nemusí v Chrámu bydlet, jen tam pravidelně chodí, ale dost možná tam fakt někdy tráví noc. Co říkala, nevíme.

*-*-*-*-*-*-*

Možná poslouchala Simeona a tak jen opakuje jeho slova. Bůh (1) drží svoje slovo, (2) pomocí tohoto miminka plánuje se světem velké dobro, které (3) bude pro celý svět.

*-*-*-*-*-*-*

A pak se Josef, Marie i s Ježíškem vrátili domů.

*-*-*-*-*-*-*

A dobře jim bylo.

*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

Nunc dimittis servum tuum Domine secundum verbum tuum in pace.

Nyní propouštíš služebníka svého, Pane, podle svého slova v pokoji

Vánoce jsou oslava Ježíšova narození – už jako miminko šíří radost, tak budeme šířit radost i my. Do toho nám pak celou dobu budou znít začátek Simeonova chvalozpěvu.

Barrandov – dospělí

Milí bratři a sestry, přátelé,

Simeonovo kantikum, Simeonův chvalozpěv – nad tím se pojďme zamýšlet. Máme před sebou lidské svědectví o Kristu. Teď už to nejsou andělé, ale člověk z masa a kostí, který o Ježíši Marii s Josefem něco povídá. Nebo přesněji – před Josefem a Marií něco říká Bohu – ale pro Josefa a Marii i pro lidi kolem je to svědectví o Kristu. Svědectví člověka, o němž nevíme vůbec nic, kromě těch pár slov z Lukášova evangelia.

Strohý sumář evangelisty nám ale říká to podstatné – Simeon je člověk spravedlivý a zbožný, očekával potěšení Izraele a Duch svatý byl s ním. Dnešním jazykem bychom řekli, že to je člověk, který má srovnaný vztah s Bohem, tento srovnaný vztah s Bohem se projevuje v jeho běžném životě a to jak ve vztahu k Bohu, tak ve vztahu k lidem. „Spravedlivý a zbožný“ – tedy žijící podle dvojpřikázání lásky – miluje Boha i lidi. Nedosti na tom! Nezasekl se jen v tom, že tady a teď dodržuje správná pravidla. Očekával potěšení Izraele, tedy stále vyhlíží nové. Čeká, co dobrého a ještě lepšího pro svůj lid Pán Bůh přichystal. Není to pak navíc jen nějaké pasivní čekání – Duch svatý byl s ním, Simeon zůstává v trvalém rozhovoru s Bohem, vnímá Bož hlas, Boží vedení.

Takto viděno – Simeon je člověk, kterého stojí zato si poslechnout. Nechat se od něj poučit. Naučíme se něco o vděčnosti a něco o pokoji.

Jak se to stalo, že mu bylo „Duchem svatým předpověděno, že neuzří smrti, dokud nespatří Hospodinova Mesiáše“, to netušíme. Tak už to ale u proroků bývá, že se slovo Boží v jejich životech prostě nějak „stane“. Simeon to ví, že Mesiáše uvidí. Kdo ví, jak bude vypadat. Představy měli lidé všelijaké. Pro saduceje by to byl svatý velekněz, který bude řádně sloužit v chrámu. Pro farizeje zbožný rabbi, který bude dodržovat všechny příkazy a zákazy Mojžíšova Zákona. Zélóté čekali vojenského velitele. Většina lidí to měla všelijak namíchané a těžko říct, co to konkrétně bylo u Simeona.

To podstatné je, že je to člověk principiálně otevřený a tak mesiáše pozná v ani ne dvouměsíčním miminku. Očekávání miminka má prorockou logiku – známe Izajáše a jeho proroctví (Iz 9,5n)…neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn… jenže ono to vzápětí pokračuje …na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: „Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje.“ Jeho vladařství se rozšíří a pokoj bez konce spočine na trůně Davidově a na jeho království. Upevní a podepře je právem a spravedlností od toho času až navěky. Horlivost Hospodina zástupů to učiní. Dítě samo o sobě není nic – to až jednou vyroste, tak to bude ale naopak fakt něco. Jenž poznat v té záplavě miminek to pravé – nu, to už je úkol prorocký – a Simeon to dal.

Tak ho vidím s miminkem v náručí – chválit Boha.

První podstatný bod hodný zapamatování, že Simeon „chválí Boha“. Celý ten další proslov je chválení Boha. Je to cosi „vytknutého před závorku“, protože tohle je to podstatné, o co Simeonovi jde. Simeon měl přislíbeno vidět Božího Mesiáše – a teď ho vidí. Jeho první reakce je vděčnost. Chvála Boha. Simeon nepřehlédl, že v příchodu Josefa, Marie a malého Ježíška se děje Boží vůle. Tady se naplňují dávná proroctví. Simeon je vnímavý pro Boží dílo v tomto světě a tam, kde ho poznává, tam Boha chválí. Opakuji – tohle je první důležitý postřeh. Tohle je záhodno se naučit – myslet na Boha. Učit se rozpoznávat Boha při práci a za tuto práci mu děkovat.

Ne, že by Pán Bůh to naše děkování k něčemu potřeboval! Tohle potřebujeme my, protože tam, kde mizí vděčnost za to, co dostáváme, tak postupně vymizí i radost, kterou bychom z toho mohli a měli mít. Proč se radovat z něčeho samozřejmého?! Jakože máme co jíst a pít, kde se scházet, máme se dobře… Když si uvědomíme, jak je to nesamozřejmé, mělo by nás to ihned dovést k vděčnosti za to, že to máme. S vděčností pak přijde i radost.

Člověk, který neumí děkovat a všechno přijímá jako samozřejmost, nejprve ztrácí ze svého života radost sám – a postupně ji bere i druhým. Co je dobré, to je samozřejmé – a zůstane jen kritizování toho špatného. Simeonovská vděčnost a chválení Boha – to je velmi účinná prevence proti takovému škarohlídství.

Jeden příklad za všechny: vím, jak je to hnusné, když bolí zuby, ale vlastně by mne nenapadlo děkovat ráno v poledne a večer, že mne zuby nebolí. Při prachmizerné péči, kterou jim věnuji, by to nebyl žádný div, kdyby bolely – ale je tak snadné brát to tak tak nějak jako samozřejmost, že mne nijak netrápí. Rozhodně to není nějaký důvod k trvalé jásavé radosti. To jen až když se rozbolí a pak přestanou bolet – to mi to chvilku vydrží. Tak se učme děkovat za dobré a příjemné věci předem, je to dobrý a užitečný návyk, který nám bude připomínat, jak dobře se vlastně máme.

Druhý podstatný bod je spojen s výrazem „pokoj“. Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane… Pojmy „důlos“ (Petr Heřman by mohl zastříhat ušima) a „despota“, tedy naprostá podřízenost absolutnímu vladaři – a najednou jak z Harryho Pottera „pán dal Dobbymu ponožku!“ Jedno i druhé je okamžik propuštění ze služby a jedno i druhé je spojeno s pocitem nevýslovné úlevy. Tady už podobnost končí, tak opouštím protivného skřítka Dobbyho a přidržím se nadmíru sympatického Simeona.

Pokoj je pro mne zcela zásadní pojem. „Mít v něčem pokoj“ je stav, který je pro mne znamením Boží blízkosti a přízně. I obráceně – pocit nepokoje, pocit, že je něco neuzavřené, že je k tomu potřeba se ještě vrátit a něco s tím udělat, tam jsem přesně jak ten „důlos“, který ví, že je tu „despota“, tedy je tu služebník a pán a já jsem služebník, který nemůže říct ani ono „učinil jsem to, co jsem byl povinen učinit“, protože jsem ani zdaleka neudělal všechno, co mi bylo přikázáno (Lk 17,10).

Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane… říká Simeon a je v tom právě ta uzavřenost, ukončenost. Není k čemu se vracet, co mělo být uděláno, to uděláno bylo. Je čas pro klid, pro pokoj. Propuštěný služebník už nebude volán k odpovědnosti kvůli ničemu, co se kdy událo. Tahle kapitola je uzavřena.

Co se uzavřelo? Co tedy vidí Simeon? Jeho oči viděly Boží spasení připravené pro celý svět. Tohle byl odvěký úkol židovského národa – svědčit svojí věrností Mojžíšovu zákonu o Božím díle v tomto světě. Tím by národy poznaly, jak jo Hospodin dobrý a obrátily se k němu. Židé měli být světlem, které ukazuje k Hospodinu. To byl jeho zvláštní a čestný úkol. Od dob praotce Abrahama, jeho potomků Izáka a Jákoba, časem přes Mojžíše, přes krále Davida a dál… tu byl Boží lid, který měl odkazovat k Bohu, k jeho vlastnostem. Na Božím lidu měli pohané poznat, jaký je Bůh, uznat jej jako Boha a také se mu podřídit.

Jenže ono to Božímu lidu moc nešlo. Je to jako s křesťanskou církví a jejím svědectvím o Kristu. Když se tak podíváme na ty dva tisíce let dějin křesťanské církve, tak církev ani zdaleka nedělala Pánu Bohu dobrou vizitku. Takže se nijak nevytahujme, že při čtení Starého zákona napořád čteme o nějakém tom selhávání a jak to ti židé nedávali. Ono je to trápilo! Snažili se – a zrovna Simeon to docela dával. Je to ale jako s mizerným svědectvím křesťanů o Kristu – deset křesťanů bude roky dělat dobré věci, ale stačí jeden mizerný křesťan, který jedinou věc podělá a je to všechno v háji. Hodně to souvisí s tím, o čem už byla řeč – že to dobré přijímáme jako samozřejmost a pak už nám pozornost zbude jen pro to špatné.

Simeon teď ale rozpoznal cosi jedinečného. To miminko v jeho náruči je ztělesněné spasení. To je někdo, kdo ten odvěký úkol Božího lidu vezme na sebe a dotáhne to do konce. Jak to udělá, že se nakonec všechny národy dozvědí o Hospodinu? To ani Simeon neví. Ale vidí malého Ježíška a prorocky rozpoznává, že on to nějak zvládne. Že nějak zařídí, aby lidé opouštěli modly a pohanství. Začali uctívat Hospodina a tak došli spásy. Z pohledu žida je to hodně divná představa, protože židé se o pohany aktivně nijak nestarali. Pohrdali jejich pohanstvím, ale dělat z nich židy by je nenapadlo. Na to si musí pohané přijít sami. Židovství není misijní náboženství. Dokonce právě naopak – když se někdo chce stát židem, tak mu budou v synagoze hodně komplikovat život. Takže jak to ten Ježíšek udělá, že se pohanům rozsvítí, že se obrátí k Hospodinu, že si budou vážit lidu Abrahamova, Izákova a Jákobova a dojdou spasení?! To je teda fakt záhada, ale – nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane. „Díky, Hospodine, že už to není na mně. Z této služby mne propouštíš s tím, že já už s tím nemusím dělat vůbec nic!“

V Simeonově chvalozpěvu proznívá cosi, co do dějin církve a věrouky vejde jako „sola gratia“, „pouhá milost“. Spása je Boží dílo. V Ježíši Kristu přišel Pán Bůh sám a dal o sobě světu vědět to nejdůležitější – že má svět rád, že mu dává odpuštění hříchů, že nabízí smířen se sebou a život, který má zase smysl. Udělá to všechno úplně sám. Žádné lidské snažení není potřeba.

Spolu se Simeonem je celý svět propuštěn v pokoji. O svoji spásu se nemusíme nijak snažit – stačí jen pohlédnout na Ježíše Krista. Rozpoznat, že tohle všechno už nějak zařizuje on. On je Spasitel všech. Tady je ten nejhlubší a nejpevnější kořen křesťanského pokoje. Když religionisté hledají něco, co odlišuje křesťanství od ostatních náboženství, tak toto učení o „pouhé milosti“ je snad jediným naprosto zásadním křesťanským unikátem. Spásu dává Bůh jako dárek. Dává ji předem, dává ji všem. Není se čeho bát, stačí ji jen přijmout užívat si onoho pokoje – a teď nás to vrátí zpět k Simeonovi a k tomu, co jsme se u Simeona učili jako první a to je vděčnost.

Ne proto, že by ji Pán Bůh potřeboval – to my ji potřebujeme. Když pro nás spása přestane být darem a stane se samozřejmostí, když se z ní přestaneme radovat, když za ni přestaneme děkovat – Pánu Bohu ničeho neubyde, ale nás to bude měnit k horšímu. Kde mizí vděčnost za to, co dostáváme, tak postupně vymizí i radost, kterou bychom z toho měli mít. Jen si vzpomeňme na ty zuby, kdy člověk neděkuje za to, že nebolí.

Radost ze spásy vnese do našeho života pokoj. Je dobré se učit být jako Simeon.

Amen.