Pavel a důvěra ve světskou moc

Písně: 33(/616), 667, 702, 580 (690), 703
Vstup: Ž 33,13-15
1. čtení: Sk 21,27–23,11
Text: Ř 13,1-2a
Poslání: 1Tim 2,1-4

Milé děti, milí bratři a sestry,
bude to dneska o platných zákonech, ale i o policistech, soudcích, vyšetřovatelích…
V Pavlově době tam nebyl ani jeden jediný křesťan. Ale i o té úplně pohanské vládě, která
vytváří zákony úplně nezávisle na Bibli, apoštol Pavel napíše, že je „zřízena od Boha“. Že tady
na zemi Pán Bůh takovou vládu chce.
Pavel má totiž osobní zkušenost, že to tak opravdu může fungovat. A o tom bylo první čtení.
Příběh o tom, jak Pavlovi šlo o život a nepomohli mu ani židé, ale ani křesťané. Ti, kdo mu
tenkrát pomohli, byli římští vojáci a jejich velitel. Znali platné zákony a jednali podle nich.
Pro pochopení té Pavlovy situace je potřeba si připomenout, že v Římské říši měli římští
vojáci práva a povinnosti dnešních policistů. Tak se podívejme, jak římští policajti vyřešili
Pavlův problém.
Pavel se zase jednou dostal do Jeruzaléma a měl s sebou kamaráda Trofima z Efezu.
Ukazoval mu Jeruzalém. Určitě jste někdy měli nějakou návštěvu, které jste ukázali Prahu.
Nebo jste jeli někam vy a vaši hostitelé vás provedli o městě. Jasně, že vzal Trofima i za
ostatními křesťany.
Ti jeruzalémští křesťané byli ale z Pavlovy návštěvy dost rozpačití. Trofimos je bývalý
pohan, který se stal křesťanem, a oni jsou bývalí židé. Pavel se podezřele kamarádi
s neobřezanci. Věřícími v Boha a tak – ale stejně! Nakonec Pavla o něco poprosili. Řekli mu:
„Hele Pavle, o Tobě se vykládá, že jak jsi tak pro ty neobřezance, tak i mluvíš proti Chrámu,
proti Mojžíšovým přikázáním… Nemohl bys do toho Chrámu zajít a podle Mojžíšových
Zákonů tam obětovat? Aby ty řeči přestaly! My tu máme takovou skupinku nazorejských
zasvěcenců Hospodinu, taky kdy ses k nim přidal…“ A Pavel jim na to kývnul. Prošel složitým
obřadem nazírského zasvěcení, na jehož konci mu ostříhali vlasy a on šel do Chrámu obětovat.
Jenže! V Chrámu ho někdo poznal a vzpomněl si, že tenhle chlapík chodil úplně všude
s nějakým pohanem. Že se s ním tahá někde po městě, to je sice fuj, ale je to Pavlův problém.
Ale teď je napadlo, že Pavel tohoto pohana určitě vzal i do vnitřní části Chrámu! To bylo něco
nemyslitelného, nesnesitelného. Do vnitřní části Chrámu pohané nesměli, byla to poslední věc,
kterou si židé ještě udrželi jako svoji specialitu. Do všeho ostatního jim pohané mluvili, o všem
rozhodovali – jen v té vnitřní části Chrámu židé věděli, že tady jsou mezi sebou.
Vojenská pevnost, ve které sídlila policie, tak stála kousek nad úrovní Chrámu, aby policisté
věděli, co se v Chrámu děje – ale do té vnitřní části nesměli.
Já vím, jak mi vadí, když se mi někdo kouká do mého batohu – a teď bych někoho viděl, jak
se v něm přehrabuje. Nebo jako kdybyste se dohodli s celou rodinou, že do vašeho pokojíčku
nikdo nesmí – a teď zjistíte, že jsou dveře dokořán a bez vašeho svolení tam leze nějaká
návštěva. Možná máte nějakou hodně osobní hračku, panenku (já měl červeného pejska
Nonánka) – a to je něco, co se nepůjčuje, co se nebere na hřiště. Tohle byl pro židy Chrám – a
představa, že si tam Pavel přivedl pohanského kamaráda, je rozzuřila do nepříčetnosti. Chytli

Pavla a vyvlekli ho z vnitřní části chrámu do vnější a zabouchli dveře, aby do té vnitřní nikdo
nemohl. To bylo Pavlovo štěstí.
Policejní stanice, pevnost Antonia, je na vršku a velitel se velice rychle dozvěděl, že
v Chrámu je nějaký zmatek. Do vnějšího nádvoří, kam přivlekli Pavla, tam už mohl. Sebral pár
svých lidí, seběhl tam a začalo vyšetřování. Bylo jasné, že to je všechno kvůli tomu malému
plešatému pánovi, co ho chtějí všichni zabít. Ale proč? Co udělal? Dal mu pouta a ptal se lidí –
jenže každý křičel něco jiného a nejspíš křičeli ve své jazyce, aramejsky, což velitel dost možná
neuměl. Tak přikázal malého plešatého pána odvést a policejní stanici. Lidé byli tak rozzuření,
že Pavla museli policisté dokonce nést nad hlavami.
Když už byli skoro na policejní stanici, obrátil se Pavel na velitele a řecky ho požádal, jestli
by mohl promluvit k lidem. To, že umí jazykem vzdělaných lidí, to onoho velitele hodně
překvapilo. Učte se cizí jazyky! Dovolil mu to – a Pavel přešel do aramejštiny, aby mu rozuměli
lidé na vnějším chrámovém nádvoří. Ti byli zase spokojení, že mluví jejich řečí. Říkám – učte
se jazyky!
Pavlova řeč byla dlouhá, ale lidé poslouchali – dokud nezačal Pavel mluvit o tom, že se chce
kamarádit s pohany. Hned začali řvát, nadávat, trhat na sobě oblečení, házet do vzduchu prach.
Velitel sice nejspíš nerozuměl aramejské Pavlově řeči, ale pochopil, že nemá smysl tohle dál
protahovat. Od lidí se nedozví nic, tak se něco dozví od malého plešatého pána.
Standardní vyšetřovací postup byl jednoduchý. Dotyčného nejprve pořádně zmlátili bičem,
aby mu bylo jasné, že tady se s nikým nemazlí a raději mluvil jasně, rychle a k věci.
V tu chvíli se ale Pavel ozve s tím, že má „římské občanství“. Dokonce zděděné po rodičích.
Mít římské občanství tehdy znamenalo mít výsostné postavení. Nenapadá mne nic, co by
v dnešní době fungovalo stejně. Snad trochu poslanecká imunita. Když takového poslance
zastaví policie, že spáchal nějaký přestupek, tak on ukáže poslaneckou průkazku a policie ho
musí nechat být. Vyšetřovat si svého kolegu budou poslanci sami mezi sebou. Akorát to si
člověk nemůže koupit ani za velké peníze, jak si za velké peníze koupil římské občanství onen
velitel. Tak se hned postavil do pozoru a to že je jiná. Pavel s římským občanstvím samozřejmě
bičován nebude, protože pro římské občany mají zákony speciální část a tento policejní
důstojník zákony dodržuje. Od této chvíle bude mluvit před vyšetřovateli, soudci, vládci,
politiky, vojáky a vojenskými veliteli. Kam až ale vyprávění Skutků apoštolských sahá, tak u
Římanů se vždycky dovolal spravedlivého procesu.
Ani římské občanství nezaručilo vždycky úspěch a bezstarostný život. Co víme, tak ho
nakonec popraví, protože „být křesťanem“ římská říše časem prohlásí za trestný čin hodný
popravy. Pavel je víc křesťan, než římský občan. Když mu římské zákony dají na vybranou
mezi tím vzdát se víry, anebo být popraven, raději jde na smrt. Bez mučení bude sťat mečem.
Rychlá smrt jako poslední výhoda toho, že Pavel je římský občan.
Po mnoho let ale pohanská římská vláda Pavlovi pomáhala. Fungující světské zákony mu
zachraňovaly život před hněvem rozzuřeného davu, před pokusem o atentát, před úplatnými
soudci… Zákony pohanské Římské říše fungovaly a pomáhaly – a Pavel poznal, že tak se to
Pánu Bohu líbí.

Pro nás z toho vyplývá důležitá věc – že dodržovat zákony je správné. To je pravidlo, jehož
dodržování od nás Pán Bůh očekává. Na červenou se nechodí a hromadné dopravě se rouška
nosí. Když lidé dodržují zákony, je to ku prospěchu jim i lidem kolem nich.

Amen.