Petr v Herodově vězení

Introit: Ž 24,5
Čtení: Sk 12,1–24
Text: Žd 13,3
Poslání: Mt 5,10
Písně: 24, 272, 273, 289, 489
Zvukový záznam bohužel není k dispozici.

Milí přátelé,
tak už nám zase Petra zavřeli! Už potřetí. Dvakrát ho zavřeli Židé (kap. 4,5), společně s apoštolem Janem. Vyhrožovali jim, bičovali je, vyháněli z města, přikazovali, aby nemluvili o Kristu. Jenže více sluší poslouchati Boha, než lidí, odpověděl jim Petr, a apoštolové kázali dál, a slovo Páně rostlo a rozmáhalo se.

Toho si dřív nebo později musel všimnout i král Herodes. Ono těch Herodů bylo víc, a tohle nebyl ten, co vraždil nemluvňátka, nýbrž jeho vnuk. Stejně ovšem byli jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet. Herodes, s latinským přízviskem Agrippa, byl vychovaný v Římě, což byla z hlediska Židů okupační mocnost. Jenže on tam měl užitečné kontakty, a uměl v tom chodit. Absolvoval dobré řečnické a politické vzdělání, měl vynikající sociální kapitál. Spřátelil se s budoucím císařem Caligulou, a ten ho pak jmenoval judským králem. V té době, na počátku čtyřicátých let, už byly vztahy mezi židovskou synagogou a novou křesťanskou církví docela napjaté. Lukáš nám už vyprávěl, jak byl ukamenován Štěpán. Průzkumy veřejného mínění hovořily jasnou řečí: tihle křesťanští podivíni destabilizují stát. Je to rizikový prvek. Rozmáhají se nám tu spory a hádky mezi křesťany a Židy, a to by se Římanům nelíbilo.

Herodes tedy dal popravit Jakuba Zebedeovce, jednoho z Ježíšových učedníků. Toho, kterého Ježíš nazval „Synem hromu“, stejně jako jeho bratra Jana. Někteří si myslí, že to byl zélóta, jakýsi revolucionář, ale jsou to jenom spekulace. Každopádně Lukáš ve Skutcích nám o tom neříká vůbec nic. Ani Herodes nemusí nikomu nic vysvětlovat. Tenkrát se ještě tolik nedbalo na procesní pravidla: nelíbíš se králi, hlava dolů!

A královi špiclové a fízlové dál rejdí mezi lidmi a přinášejí králi čerstvé průzkumy: Židům se líbilo, že byl Jakub popraven. Je to fajn, že král vládne pevnou rukou, že zatočí s těmi podvratníky, to je ten pravý obhájce našich národních a náboženských hodnot. Král tuhle náladu dobře vnímá, a hned na tu vlnu naskočí. Dneska se tomu říká populismus. Líbilo se vám, že jsem popravil Jakuba? Tak popravím ještě Petra! A hezky veřejně, ať to všichni vidí. Hned po velikonocích, což je takové nebezpečné období – lidi si připomínají výročí svobody, když byli vyvedeni z egyptského otroctví. Podléhají emocím a sentimentu. Taková exemplární poprava, to je trochu srovná. Aby byli vděční, že mají klid na práci. A aby bylo jasné, kdo je tady pánem.

Měl to pěkně vymyšlené, král Herodes. Jenže se náramně spletl. Vlastně se v tomhle příběhu spletli úplně všichni. Až na jednoho. Ale vezměme to radši s Lukášem po pořádku.

(solidarita s vězněnými)
Petr, to nebyl ledajaký vězeň. Hlídali ho čtyři vojáci, kteří se střídali po šesti hodinách. A spoutaný byl ne jedním, ale dvěma řetězy. Herodes snad chtěl Petra takhle zvlášť ponížit. Nebo se bál, že jeho kumpáni ho budou chtít osvobodit. Ale to se mýlil. Petrovi kamarádi sedí doma. Jenže to neznamená, že by nic nedělali: „Církev se za něj vytrvale modlila k Bohu.“

Bratři a sestry, tohle je důležité. Petr je sám, a přitom není sám. Předtím byl ve vazbě už dvakrát, ale to byli dva, on a Jan. Mohli spolu probírat taktiku obhajoby, mohli se navzájem posilovat. Teď to vypadá hůř, sedí tu sám a asi dobře ví, že král se chystá k tomu nejhoršímu. A přece, církev na něho myslí. Bratři a sestry se za něho modlí. Zdalipak o tom Petr ví?

Ví o tom, nepochybně, a ví taky, že ho Pán Bůh nenechá ve štychu. Hned v dalším verši čteme, že „noc předtím, kdy jej chtěl Herodes předvést před soud, Petr spal“. Spal! Tu poslední noc, tu nejtěžší noc před oním posledním kalným ránem, kdy normální člověk ani oka nezamhouří, Petr spí. Spolehnutí na Boha a solidarita věřících, to je to, co mu dodává odvahu a klid, duševní rovnováhu, aby dokázal čelit nejhoršímu.

Tohle ale není jen příběh o Petrovi, ale o vězních ve všech dobách a zemích. Zejména o těch, co věděli, že sedí nespravedlivě. Jak moc bylo pro ně důležité, že na ně lidé venku nezapomněli! Psaníčko, propašovaný moták, balíček, článeček v novinách, zpráva v Hlasu Ameriky, návštěva, pokud vůbec byla povolena, třeba jednou za rok na pár minut… My co teď žijeme ve svobodě, si ani nedovedeme představit, co to znamenalo. A jak lehce zapomínáme, jak snadno přijímáme svoji svobodu jako samozřejmost, zatímco o kousek dál političtí vězni musí držet hladovku a bojují o holý život. „Tuší snad jenom Amnesty, v jakém tu žijem neštěstí,“ povzdechl si Ivan Martin Jirous v jednom vězeňském epigramu.

(modlitba a zázrak)
Petr spí a po zuby ozbrojená stráž ho hlídá. Jenže my už víme, že jsou vedle. Když se objeví anděl, strážní nedělají vůbec nic, vypravěč o nich vlastně skoro vůbec nemluví. Jakoby zmizeli ze scény. Teď je to jenom anděl a Petr, a vypravěč, jakoby nás chtěl napínat, se u téhle scény trochu zdrží. My bychom chtěli honem honem pryč, ale anděl se postará, aby Petr nezapomněl na opasek, a na boty, a ještě na plášť. Všechno hezky popořádku, všechno to bude ještě potřebovat na pouti, která ho ještě čeká. Anděl vede Petra ven, ale ten pořád neví, co si o tom má myslet. Je celý popletený. Nezdá se mu to? Jen co zahnou za první roh, anděl zmizí – a teprve v tu chvíli to Petrovi dojde: to Pán seslal svého anděla, aby mě osvobodil.

Petr dorazí k domu, kde se za něj kamarádi modlí, a přitom nevědí, že už je venku. Zřejmě ani nečekali, že by jejich modlitba mohla mít takovou moc! Někdo by možná řekl, že byli malověrní. Ale možná že ještě lépe rozuměli tomu, že modlitba není magie. Nemodlili se za zázrak, ale jejich modlitba, jejich důvěra v Hospodina byla sama o sobě zázračná. V Lukášově pojetí modlitba není kouzlo, které přivolá nějakého džina, který Petra z kriminále vytáhne (v takovém případě by přece ti, kdo džina ovládají, neměli problém uvěřit tomu, co jim zvěstovala Rodé!). Modlili se, i když podle všeho očekávání měl být Petr nazítří popraven. A přesto se modlit nepřestali! Ne, nebyli malověrní, naopak. Kéž bychom i my se dokázali takhle modlit.

A náš vypravěč si tuhle humornou scénu vychutná ještě do detailu. Petr tluče na dveře, ale lidé uvnitř nevěří, že je to on. Jak by tu mohl být, vždyť je v kriminále! Jen jediná osoba poznala Petrův hlas – služka, zdánlivě bezvýznamná osoba – a proto právě ona jediná si zaslouží být uvedena vlastním jménem. Rodé, snad tedy pocházela z ostrova Rhodos; ti první křesťané, to byla pěkná kosmopolitní sebranka. Rodé Petra poznala a trvala si na svém, i když ti ostatní, ti „moudřejší“ si ťukali na čelo: „ty ses zbláznila!“ A když sami slyšeli bušení na dveře, polekali se a hledali nějaké jiné vysvětlení: „To musí být Petrův duch!“ (to říká ekumenický překlad, ale v originále se vlastně říká „to je Petrův anděl!“ A vypravěč Lukáš se potutelně usmívá – ano, oni jsou vedle, ale nejsou až tak úplně vedle, protože Petra skutečně vysvobodil jeho „anděl“.)

Petr jim všechno vysvětlí a nakonec dodá: „Povězte to Jakubovi a ostatním bratřím.“ Nenechávejte si to pro sebe. Dobré zprávy se mají šířit dál. Solidarita a komunikace v církvi musí vydržet za každé situace. V dobách dobrých i zlých.

(Herodův konec)
Stráže se ráno probudí a zase – všichni jsou úplně vedle. Zmateně běhají, ale Petr je pryč. Herodes je z toho taky celý pryč, ale rychle se vzpamatuje a všechno řeší tak, jak umí: stráže nechá popravit. Jaképak dlouhé okolky. Ona to byla běžná praxe, že bachař za svého vězně ručil vlastní hlavou. Proto taky na jiném místě, když byli zázračně vysvobozeni apoštol Pavel a Silas, chtěl bachař spáchat sebevraždu (Sk 16,27 – Pavel mu v tom však zabránil); dobře totiž věděl, že kvůli útěku vězňů bude popraven.

A ještě slovíčko o Herodovi. I on zůstal popletený až do smutného konce. Vypravěč nám líčí, jak odjel do Cesareje a tam se zabýval jakousi složitou diplomatickou a finanční kauzou. Týkalo se to Týru a Sidónu, bohatých přímořských měst. Podrobnosti neznáme a asi nejsou důležité. Podstatné je, že ten náš Herodes, který se tak dobře vyznal ve financích i v politice, jistě i v této kauze viděl dobrou příležitost, jak si zvýšit prestiž a namastit kapsu. I teď se chystá, jak by se lidem zalíbil, jak by jim řekl to, co chtějí slyšet. Pěkně se k tomu obleče, do královského roucha, a ještě si zajistí nadšený obdiv posluchačů. „To není lidský hlas, to je hlas Boží!“ křičí jeho fanoušci. Ale i oni se zmýlili. Stejně jako Herodes. Nevzdali úctu Bohu, ale člověku. A Boha sluší poslouchati více, než lidí. Konec je krutý: Herodes umírá rozežrán červy. Tak jako Herodes „krutě“ popravil Jakuba a chystal se popravit Petra, stejně krutě končí on sám. Na smetišti dějin. Poslední slovo našeho příběhu však nepatří králi, ale církvi: „slovo Páně se rozmáhalo dál.“

(Kristus – pravý král)
Bratři a sestry, dnes si připomínáme svátek Ježíše Krista Krále. Je to jiný král, než pozemští vladaři. Není krutý. Není populista. Není nespravedlivý. Nedrží lidi v železech ve vězení. Nenaparuje se v královských šatech. Nehraje si na boha. Je to král, který za námi přichází v podobě člověka – jak jsme tu slyšeli v kázání minulý týden – v podobě člověka hladového, žíznivého, cizího, nahého, nemocného, a také vězněného (Mt 25). Je to král, kterému nevadí vypadat jako blázen, však taky „bláznivá“ služka poznala Petra dřív než ostatní. Král, který v tomto světě vyhledává slabé, nemocné, pronásledované, a také vězněné, aby je všechny pozval do svého nebeského království. Jemu samému, našemu Králi a Příteli, buď sláva a čest na věky věků.

Amen.