Písně: 99, 552, 189, 630, 524

Písně: 99, 552, 189, 630, 524

Zvuková podoba kázání bohužel není k dispozici

Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe
Introit: Ž 137,1.2.4
Čtení: 1Pt 1,3–6; 2,21b–24
Text: Mt 16,24–25
Poslání: 1Pt 1,13

(užitek z delších oddílů)
Milí přátelé,

oddíly, které jsme dnes četli, byly poněkud delší než obvykle (je to proto, že se nyní po několik týdnů držíme lekcionáře používaného v katolické církvi). A myslím, že ta zkušenost s delšími oddíly může být pro nás i užitečná. Jednak je vždycky dobré, když necháme více hovořit Písmo a sami nasloucháme. A za druhé, čteme-li delší oddíl, trochu se tím pojistíme, abychom nevytrhávali z kontextu jednotlivá slova, jednotlivé výkřiky. Protože právě tehdy dochází k mnoha nedorozuměním.

(„kříž“ vytržený z kontextu)
Vemte si třeba to slovo „vezmi svůj kříž“. Jak podivně to zní, takhle vytržené ze souvislosti! To jako že se máme se vším smířit? Že máme tiše přijmout nějaký neodvratný osud? To se jako nemáme vůbec snažit zlepšit své postavení? Jen si představme, že tahle slova slyší upracovaný dělník, který den co den stojí někde u pásu, nebo otrok na plantáži, nebo dítě živořící někde na předměstí. Co pro něj znamená „zapři sám sebe“? Znamená to snad – smířit se s tím, co mám, a o nic se nesnažit? Znamená to – být pasivní, poslouchat mocipány, držet hubu a krok? Znamená to, že křesťanství je opium lidu – že je jen nástrojem v rukou vykořisťovatelů – že otroci mají do smrti vléct svůj kříž, a dřít, a jenom potichu snít o nebeském ráji, kde si to všechno vynahradí?

Kdybychom opravdu takhle četli První Petrovu, takhle nepořádně a zkratkovitě, to bychom se opravdu šeredně mýlili. A skutečně, každá církev, která takovéhle věci v minulosti hlásala – a nechávala se vydržovat mocnými a bohatými – už na to šeredně doplatila. Dědictvím tohohle pokřiveného kázání je nenávist k církvi, podezíravost a předsudky, všude kam se podíváte. Lidé se právem cítili ošizení, právem cítili, že takové kázání je jenom nástrojem, který je má udržet v poslušnosti. A tak není divu, že se vzbouřili, že revoltovali, a že v touze po svobodě vylili s vaničkou i dítě – přestali poslouchat falešné kázání, ale současně přestali poslouchat jakékoli kázání a šmahem zahodili církev, Boha, křesťanství, tradici se vším všudy.

A tak to dnes máme: ocitli jsme se uprostřed předsudků a pomluv, vystaveni podezíravým pohledům – co že nám to ti křesťani zase chtějí namluvit. Je to situace, která není moc odlišná od situace maloasijských křesťanů, jimž byla adresována První Petrova epištola.

(inventura)
A právě tady je užitečné, když máme před sebou delší oddíl – abychom mohli názorně pozorovat, jak náš autor postupuje. A tu uvidíme – když se podíváme na strukturu celého listu – pozoruhodnou věc: náš autor vůbec nezabředne do nějaké ukřivděnosti. Dívá se na věci realisticky, a přitom pozitivně. Jsme v průšvihu – lidi kolem se na nás koukají skrz prsty – ale tak si to nejprve v klidu rozeberme. Připomeňme si nejdřív, jak jsme se dostali tam, kde jsme. A kdo vlastně jsme – před Bohem a před lidmi? A co nás čeká? Až si tohle ujasníme, ukáže se nám také, jak se máme chovat – jak před lidmi mimo, co nás většinou nenávidí, tak i mezi sebou, uvnitř církve. A můžu vám předběžně prozradit – i když máme před sebou jenom kousek z první kapitoly – že První Petrova rozhodně není žádné opium lidu, a k žádné pasivitě nás nepovede.

Veleben buď Bůh.
Tak žádné „ach my chudáci“, ale veleben buď Bůh – on je na prvním místě našeho uvažování. Všechno co začínáme dělat, musíme začínat s ním, a s chválou jeho jména. To je to první, s čím musíme začínat den, a nejen když jsme v pohodě, ale právě v situaci konfliktu a nepřátelství, které se na nás valí: zachovejte klid. Na prvním místě je třeba vzdát chválu Bohu. A jedině Bohu. To není náhoda, že se tu používá slovo veleben, které se v řečtině mimo bibli prakticky nevyskytuje, a v bibli se používá výhradně o Hospodinu. Už tímhle prvním slovíčkem nám autor napovídá, že ke každému problému máme přistoupit se správnou perspektivou. Náš první pohled má směřovat k nebi – což samozřejmě neznamená, že se postavíme se založenýma rukama a budeme tam civět pořád.

Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista.
Náš druhý pohled tedy směřuje ke Kristu. To díky jemu nemusíme na Boha hledět jako na nějaký nedostižný ideál, nebo ho přijímat jako neúprosný osud. Náš Bůh je docela jiný, než bohové pohanští, protože je Bohem a současně Otcem Ježíše Krista – toho Ježíše, který chodil mezi námi a zná naše trable. Takže velebit tohohle Boha je něco úplně jiného nežli nějaké pasivní smiřování s osudem. Když velebíme toho, který k nám chce mít takhle blízko, že za námi poslal svého Syna, znamená to současně, že jeho Syna přijímáme jako Pána. Přijímáme jeho názory, jeho učení, a chceme ho aktivně plnit. A jinými slovy to taky znamená, že nemáme žádného jiného Pána, respektive, že i když už nějaké pány a vrchnosti máme, tak jsou to autority druhého řádu, a my nebudeme jen tak pasivně a bezmyšlenkovitě přijímat úplně všechno, co nám nařídí.

Neboť nám ze svého velikého milosrdenství dal vzkříšením Ježíše Krista nově se narodit k živé naději.
A teď už se perspektiva pomalu začíná natáčet k nám. Nám daroval tu milost, že jsme se mohli nově narodit k živé naději, a to díky vzkříšení Ježíše Krista. Je to, pravda, obraz trochu podivný, však Nikodémovi se to taky nezdálo: „Jak se může člověk znova narodit, když je už starý?“ (Jn 3,4). Ale pro křesťany v Malé Asii to zas tak podivný obraz nebyl. Původem to asi nebyli Židé, ale pohané, a leckteří měli zkušenost s podobnými výrazy, když se ještě účastnili mystérijních kultů. I tam se běžně hovořilo o znovuzrození, o novém životě, o křtu či o krvi… Jenomže podstatný rozdíl je právě v tom slovíčku, které náš autor klade zase na začátek věty: „ze svého velikého milosrdenství“. Všelijaké rituály a oběti, kterými pohanští kněží vykupovali přízeň svých bohů, ztrácejí pro křesťany význam. Jsou zbytečné, protože Boží milost se nedá ničím koupit. Ze svého velikého milosrdenství Bůh jako první učinil, co chtěl, a obrazem znovuzrození se tu říká, že k této nové realitě, nové existenci jsme nijak nepřispěli, jen jsme ji přijali jako bezmocné děti. Na nás zbývá jen tolik – alespoň podle toho, co jsme dosud četli – abychom ho za to velebili – což konec konců dovedou i čerstvě narozená miminka, a to velmi nahlas.

Dědictví nehynoucí, neposkvrněné a nevadnoucí je připraveno pro vás v nebesích.
Je připraveno od dávných dob, a již staří proroci to tušili. Je připraveno, a nikdo nám ho nevezme. I kdyby se všichni páni tady na světě spikli se samotným satanášem, „přijde-li na statek čest hrdlo statek, nechť sobě mají, nic tím nezískají, nebes nám však nechají“.

A Boží moc vás skrze víru střeží ke spasení, které bude odhaleno v posledním čase.
Ze všech stran obklopeni Boží péčí, sedíme ve vlaku, který jede spolehlivě do cíle. Ten cíl ještě není vidět, řekněme že musíme projet ještě několika dlouhými tunely – ale my se již teď můžeme bezpečně spolehnout, že jízdní řád funguje. Takže co, můžeme složit ruce v klín, jen občas Pánu Bohu trochu zavelebit, a jinak se o nic nestarat? – To by asi nefungovalo. Náš autor už začíná dalšími nenápadnými slovíčky přesněji vymezovat naši pozici – pozici nás omilostněných lidí. Tady je to slovíčko skrze víru. Nebudete-li Bohu věřit, čekají vás problémy. I z toho spolehlivého vlaku Boží milosti může člověk vyskočit, když bude tak hloupý, nebo do něj vůbec nenastoupí, když neuvěří, že jede správným směrem.

Z toho se radujte, i když snad máte ještě nakrátko projít zármutkem rozmanitých zkoušek…
Zkoušky nebo pokušení. Jediné řecké slovo, ale dvě naprosté odlišné možnosti. A do jisté míry je to naše vlastní volba. Nastoupíme do Božího vlaku? Přijmeme Ježíšovo učení a nalezneme v jeho slovech svůj určitý úkol? Nebo se budeme věnovat svým vlastním plánům, svým bůžkům a pánům, kteří nám našeptávají, co všechno máme udělat pro svou takzvanou seberealizaci, emancipaci, abychom – řečeno moderně – asertivně aplikovali veškerý potenciál své osobnosti? Obstojíme ve zkoušce, nebo podlehneme pokušení?

Zkoušky jsou to rozmanité. Je toho tolik, co se na nás valí. Problémy v práci, v rodině, ve společnosti, a k tomu všemu ještě válka, co se blíží… Je tolik věcí, co si vyžadují naši pozornost. Tolik úkolů, které musíme zvládnout – ale opravdu musíme? Jsou to zkoušky, které je třeba překonat, anebo pokušení, před nimiž je třeba couvnout? Na první pohled není snadné rozeznat, co je správné, a co vede na scestí. Jenže v posledu, když si odmyslíme všechny proměnné, zůstane nám jen jedno rozcestí, na němž se musíme rozhodnout. Půjdeme za Ježíšem – nebo ne?

Máte ještě nakrátko projít zármutkem rozmanitých zkoušek.
Volba je to těžká. Není divu, že se tu hovoří o zármutku, a na jiném místě, u Matouše, dokonce o kříži a sebezapření. Není divu, že se Petr zdráhal, chytal Ježíše za šosy a tahal ho zpátky: nechoď do Jeruzaléma, nechoď do nebezpečí! V té chvíli byl Petr v roli pokušitele, a Ježíš ho musel surově odbýt: co to říkáš, ty jeden satane, to je úplný skandál, tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!

Jdi za mnou, satane!
Nicméně, i v téhle těžké chvíli, v téhle nesnadné, smutné, křížové volbě, Boží milost měla navrch. Boží pozvání mělo prioritu. Ono tam totiž nestojí – jako v ČEPu – „Jdi mi z cesty, satane!“ Pán Ježíš Petra nikam neodhání. Ve skutečnosti tam stojí „Jdi za mnou, satane!“, a jsou to stejná slova jako v následující výzvě, která je už adresovaná všem učedníkům, a která začíná „Kdo chce jít za mnou…“. Petrovi platí tohle pozvání stejně jako ostatním, i když v tu chvíli zastával roli pokušitele, a stejně tak mu platilo Kristovo pozvání i později, dokonce i když třikrát vstoupil do role zrádce.

Kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.
Minulou neděli jsme si tu připomínali dopis apoštola Pavla, napsaný ve vězení, kde Pavel čekal na smrt, a bylo to podobně paradoxní: „Život, to je pro mne Kristus, a smrt je pro mne zisk. Mám-li žít v tomto těle, získám tím možnost další práce. Nevím, co bych vyvolil, táhne mě to na obě strany: Toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší; ale zůstat v tomto těle je zase potřebnější pro vás.“ (Fp 1,21–24). Pointou toho paradoxu je jiná perspektiva, než jakou nám nabízí biologický život. Jak jsme slyšeli minule, Pavlovi tolik nesejde na tom, jestli bude žít nebo ne. Zajímá ho spíše, jakým způsobem lépe poslouží Kristu a svým bratřím. A právě tímhle klíčem snad můžeme rozluštit i hádanku, kterou jsme četli u Matouše. I tam je to důležité slovíčko pro mne, to znamená: pro Krista. Kristus je onou perspektivou, ve které náš život získává nový smysl, nový význam, a ten nový význam je tak krásný a bohatý – je to dědictví nehynoucí, neposkvrněné a nevadnoucí, které je pro nás připraveno v nebesích – že vedle něj, v této perspektivě, se biologický život nejeví jako to nejdůležitější. I když jako Pavel i nadále na něm lpíme: protože jedině dokud jsme v těle, můžeme ještě nějakým způsobem prospívat svým bližním – abychom zemřeli hříchům a byli živi spravedlnosti.

Shrnutí
A tak si ještě jednou připomeňme, co si můžeme odnést z dnešního Písma. Velebit Boha je počátkem řešení každého problému, do kterého se můžeme dostat. Naším Pánem je Ježíš Kristus, a díky jeho vzkříšení můžeme přijmout Boží milost bez vlastních zásluh, jako malé děti. Čekají nás těžké zkoušky a rozhodování, zda půjdeme za Ježíšem, ale Ježíš nás opakovaně zve za sebou, do svých šlépějí, i když občas selžeme jako Petr. Zůstaneme-li s Ježíšem, můžeme přijmout i kříž, nejtěžší úkoly a rizika, můžeme dokonce ztratit i život, ale smrt nám neublíží.

Amen.