Podobenství o pneumatice, autobaterii a řidičovi

písně: 164, 608, 680, 479, 662, 679
introit: Ž 139, 23-24
1. čtení Mk 4, 1-20
2. čtení Gal 6,1-5
3. čtení Ř 14,12-13

Milí bratři a sestry,
apoštol realisticky vidí, jak to křesťané nezvládají. Upadají do provinění. Proto zazní jeho výzva „Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův.“ Upadne-li kdo do nějakého provinění, je křesťanskou povinností dotyčnému pomoci. Sami to nedáváme. V zápase s hříchem potřebujeme jeden druhého. Byť ale vidíme, jak někdo vedle nás selhává a nezvládá to, není to zas tak jednoduché mu pomoci.
Apoštol vidí tři základní předpoklady pro to, aby naše pomoc byla užitečná. Předpoklady, které jsou na naší straně, tedy nad kterými se máme zamyslet my, než těm druhým vstoupíme do života v třebas i dobře míněné snaze vzít na sebe jejich břemeno. Pavel (1) hodnotí náš přístup k hříšníkovi, (2) hodnotí naši opatrnost před hříchem jako takovým a (3) do třetice pak varuje před srovnáváním s druhými.
Prvním důležitým postřehem je, že takto může pomáhat jen ten, kdo je (v češtině mi to zní velice roztomile!) „pneumatikos“. Vy, kteří jste vedeni Božím duchem… Má-li kdo Boží vedení, je-li pneumatik či pneumatička, je tím jediným povolaným k tomu, aby nesl břemeno toho druhého, aniž by pod ním sám klesl. Jak se pozná pneumatik? Tady bychom si mohli opakovat ovoce Ducha, jak ho apoštol Pavel vyjmenovává jen o chvilku dříve v 5. kapitole tohoto listu (5,22-3): Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. S tímto přístupem je možno pomáhat.
Pavel pro pneumatika vyzdvihl jedno konkrétní ovoce a tím je tichost. O pár tisíc let tak apoštol předběhl pravidla krizové intervence a řešení problémů, se kterými lidé přicházejí do poraden. Buďte zticha! Nechte toho druhého mluvit. Neskákejte mu do řeči. Snad by šlo slovo „tichost“ do současného světa překládat jako „empatie“. Vcítění se. Schopnost ztišit nejen svoje ústa, ale i myšlenky a soudy. Opustit předem učiněné závěry, protože pak bychom reagovali na svoje předpoklady a ne na to, čím ten druhý skutečně žije. Vzdání se potřeby opravovat, radit, poučovat, vyprávět svoje zkušenosti a srovnávat s dalšími… V tu chvíli přestáváme nést břemeno toho druhého, ale valíme na něj ještě navíc něco z těch našich.
Nabídnu podobenství. Pneumatik je jako pneumatika. Dobrá pneumatika auto nese. Když je špatná, dejme tomu podhuštěná, tak ho nese špatně, protože brzdí a zvyšuje spotřebu. Když je sjetá, tak auto skončí v pangejtu. Když je prázdná, tak to docela zmaří ráfek. A stojí za zmínku, že špatná pneumatika není tichá – právě na tom se špatná pneumatika pozná vlastně jako první, že ruší. Prázdná dělá hluk, který řidiče ruší při řízení. Sjetá nese auto jinam, než řidič chce. Zato dobrá pneumatika je tak tichá a nenápadná, že nese vaše břemeno v autě a ani o ní nevíte.
Prvním poučením dnešního kázání je, že abychom byli dobré pneumatiky, tak se potřebujeme ztišit. Ztišit se v srdci, v hlavě i v ústech. Jasně – my vidíme, že někdo upadl do nějakého provinění. To je očividné. Tak právě v tu chvíli je tichost tím prvním znakem dobré pneumatiky, která chce plnit zákon Kristův – nevrhne se na druhého se záplavou sebelépe míněných rad či skutků. Dokud nebude naslouchat, vnímat…, nemůže porozumět a tím pádem jen sotva může pomoci.
V druhém poučení už nám podobenství o pneumatice nepomůže, ale přesuňme se v automobilu jen o kousek výše a máme tu podobenství o vybité autobaterii. Člověk, který chce nést břemeno druhého, musí být nejen autobaterie nabitá, ale také v průběhu pomoci (!) průběžně dobíjená. Jestliže připojíte vybitou autobaterii z nestartujícího auta ke své krásně nabité, ale pak svoje auto sami nenastartujete, s největší pravděpodobností záhy nenastartujete ani jeden. Každý si dej pozor sám na sebe, abys také nepodlehl pokušení… varuje apoštol Pavel. Je potřeba milovat hříšníka, ale dát si pozor na jeho hřích. Člověk tichý, vnímavý, empatický, jak houba nasávající – to je výborný posluchač a vzácný společník, ale snadno se může stát, že mizerný pomocník – když si nebude hlídat sám sebe.
V okamžiku pomáhání, nesení břemene toho druhého, si dávejme obzvláštní pozor, abychom neudělali stejnou blbost, jako ten, komu se snažíme pomoci. Můžeme vzpomenout na Ježíšovo: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.“ (Mk 2,17), kdy Pán Ježíš byl schopen jít mezi skutečné hříšníky, ale nestát se hříšníkem. Upadne-li někdo z vás do nějakého provinění… přivádějte ho na pravou cestu… a každý si dej pozor sám na sebe, abys také nepodlehl pokušení. Nepomůžeme zlodějovi tím, že s ním budeme chodit krást. Alkoholikovi tím, že se s ním budeme opíjet. Děti na táboře nedovedu ke slušné mluvě, když začnu jako ony mluvit jako dlaždič. Nepomůžeme hádavému, když se s ním začneme hádat a hádáte-li se s blbcem, záhy se hádají blbci dva. Nepomůžeme člověku, který zvlažněl ve víře, když sami rezignujeme na praktické projevy zbožnosti. Napořád si snažím představit Pána Ježíše jak lékaře přicházejícího mezi nemocné a vědoucího, že nepomůže, když se sám nakazí, ba že to bude vlastně ještě o to horší. Nevím, jestli si apoštol Pavel představil u galatských něco konkrétního a tak si i já nechám jen ten obraz autobaterie, která je v okamžiku dobíjení jiné autobaterie v nebezpečí, že se sama nechá stáhnout dolů. Že se vybije. Pavlovo „každý si dej pozor sám na sebe, abys také nepodlehl pokušení“ nám chce připomenout, že při vši empatii k hříšníkovi musíme vědět, co je ten konkrétní hřích, se kterým chceme pomoci, a dát si na ten hřích pozor.
Třetí poučení (po pneumatice a autobaterii) je pak podobenství o řidiči. Každý ať zkoumá své vlastní jednání; pak bude mít čím se chlubit, bude-li hledět jen na sebe a nebude se porovnávat s druhými. Každý bude odpovídat sám za sebe. Když nenastartujete, nemá smysl koukat po druhých, je to váš problém. Vy jste nechali v zaparkovaném autě svítit světla. Když skončíte v pangejtu, tak vám policista připomene, že podle zákona číslo 361 o provozu na pozemních komunikacích § 18 jste to právě jen a pouze vy, kdo měl rychlost jízdy přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla, stavu komunikace, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat. Pokud potom navíc ještě zjistí, že máte fakt ty gumy totálně sjeté, máte to navíc ještě za deset tisíc, 5 bodů a třeba také rok bez řidičáku. Každý ať zkoumá své vlastní jednání! Nepomůže vám vysvětlování, že spousta řidičů okolo vás jezdila jako čuňata. Ba nepomůže ani postřeh, že soused jezdil loni na sjetých letních gumách celou zimu a nestalo se mu vůbec nic. Když ale s pohledem upřeným na sebe dojedete zdárně a bez pokuty, kam jste chtěli, můžete se sami pochválit a pochlubit sami před sebou své řidičské schopnosti: „Dobře já!“
Každý ať zkoumá své vlastní jednání; pak bude mít čím se chlubit, bude-li hledět jen na sebe a nebude se porovnávat s druhými. Každý bude odpovídat sám za sebe. Zvláště, když jde o hřích, tak tu nejsme tu od toho, abychom posuzovali druhé. Jednou si každého z nás přebere Bůh, protože je to on, kdo dokonale vidí do našeho nitra. Nesrovnává jednoho s druhým, protože lépe než kdo jiný ví, že nemáme stejnou startovací pozici. Každá ta půda je jiná a i když Ježíš své slovo nabízí všem, ne všude zakoření. Je lákavé srovnávat a odsoudit cestu, kamenitou i zaplevelenou, že nedaly užitek, protože koukněte se na dobré pole! 30x, 60x, 100x víc! Láká to svůj soud založit na srovnání s jinými, zvláště, když z toho my vyjdeme jako ti dobří.
Tento postřeh mne vlastně od prvního čtení dovedl k tématu kázání. Četli jsme si na biblické hodině, jak kraličtí vykladači ve svém komentáři k podobenství o rozsévači došli k závěru, že srovnáním s druhými můžeme posoudit, kdo je a kdo není Boží vyvolený. Když Boží slovo přijímá a nese užitek – pak je to v pořádku. Jestliže ale neposlouchá, poslouchá povrchně, nebo je to jen nestálý nadšenec, pak …o takovém po jeho Božího slova nepřijímání soudí se, že on z počtu Božích vyvolených není. Hele – jak začnete o někom soudit, že „on z počtu vyvolených Božích není“, jste to vy, kdo je vedle jak ta jedle. Bez ohledu na to, jak život dotyčného nakonec zhodnotí Bůh. Když Pán Ježíš rozsévá, dává šanci všem.
Podobenství jsou skvělá věc, ale záludná. Jsou to víc tajuplné hádanky, než praktické a objasňující příklady ze života. Kdybych vám řekl, že dobrý křesťan má být dobrá pneumatika, baterie a řidič, a na tom bych skončil – kdoví, s jakým závěrem by kdo z tohoto kostela odešel. Dost možná by si někteří řekli, že to je buď moc chytré, nebo naopak moc velká ptákovina, každopádně by to ihned pustili z hlavy. Jiní by se třeba zamysleli, něco by je k tomu i napadalo, ale když to nedává smysl hned a jasný, tak to také nechají být, protože na přemýšlení je toho ve světě dost jiného. Další by se třeba i nadchli a promýšleli by, co že se za pneumatikou, baterií a řidičem skrývá – ale pak by si uvědomili, že je potřeba dohustit skutečné pneumatiky, dolít do baterie destilku a sebekriticky zjistit si, kolik že vlastně mají bodů… no a z celého podobenství by také nezbylo nic.
Ale napořád mám naději, že aspoň tu a tam se každý z nás stane dobrou půdou, kde semeno Božího slova vydá užitek třicetinásobný, šedesátinásobný i stonásobný. Že třicetkrát, šedesátkrát či stokrát při zjištění, jak se v něčem někdo druhý plácá, naplníme zákon Kristův a pomůžeme mu nést jeho břemeno.
Tiší jako dobrá pneumatika. Vnímaví a naslouchající. Snažící se předně porozumět tomu druhému, jeho postojům i motivům, které k nim vedly.
Opatrní a obezřetní jako autobaterie při startování cizího auta. Chceme pomoct, aby se ten druhý z problémů dostal. Ne je začít mít také. Nenecháme se strhnout do problémů toho druhého. To se na prvním místě dělá křesťanskou sebereflexí. Tak, že je člověk stále aktivně spojen s Bohem v modlitbách, čtení Bible i životem ve sboru a tak má zrcadlo, ve kterém vidí sám sebe.
Pak dokážeme být sebekritičtí jako dobrý řidič, který si hlídá sám sebe. Svoje řidičské kvality hodnotí podle dopravních předpisů a svého svědomí. Ne podle toho, jak jezdí ostatní. Každý z nás sám za sebe vydá počet Bohu… píše apoštol do Říma (14,12).
Upadne-li někdo do nějakého provinění, tedy sejde-li kdo z cesty, pak buďme nablízku, buďme vnímaví a chápaví, připravení pomoci. Milujme hříšníka a ošklivme si jeho hřích. Když si napořád budeme opakovat, že jeho selhání neznamená, že my jsme lepší, protože my máme jen jiné podmínky, tak máme dobrou šanci pomoci mu nést to jeho břemeno a třeba ho jednou i odhodit.
Amen