Pokoj v srdci

Písně: 42, 611 452, 686, 703, 636
Introit: Ž 42,6
Čtení: Sk 12,1-17
Text: Fp 4,6-7
Poslání: J 14,27

Milí bratři a sestry,
ještě jednou apoštol Pavel a jeho dopis filipským křesťanům. Do lidských starostí apoštol nabízí to, co kolega Michael Špilar nazval „nebeský výtah“. Jak mám nějaké starosti – šup s tím nahoru. První, co z toho slyšíme, je, že i křesťan může mít nějaké starosti. To druhé, co je k tomu ale potřeba okamžitě dodat, je, že víra pomáhá, aby nás tyto starosti neparalyzovaly. Netrapte se starostmi, nemějte úzkost… Starosti tu jsou, ale v modlitbách je máme předložit Bohu. Boží odpovědí pak bude pokoj.

Všimněme si, že apoštol nemluví ani o tom, že křesťan žádné starosti nemá, ale ani o tom, že, že za křesťana všechny starosti obratem ruky Pán Bůh vyřeší. Vyzývá k modlitbě, k prosbám i díkům, k předkládání svých žádostí Bohu – ale tím jediným, co je jisté, je obdržený pokoj pro srdce i mysl. Pokoj tady a teď i pokoj pro očekávání toho, co se stane v budoucnosti. Důležitý motiv křesťanského života a připadá mi jako jeden z nejpodstatnějších znaků života křesťana, že se ze starostí nehroutí. Přijímá od Boha pokoj do každé situace, byť je to mnohdy situace nepříjemná.

My si můžeme připomenout apoštola Petra z prvního čtení, který pokojně spí, i když je mu jasné, že ho čeká velmi krátký proces. Vnuk Heroda Velikého jde ve šlépějích svého slavného dědečka – lidský život pro něj příliš neznamená. Jestliže jde o upevnění jeho královské moci, pak už vůbec ne. Zásah proti křesťanům zvedl jeho popularitu v rodině velekněze a to je to, co Herodes pro svoji pozici potřebuje nejvíc. Snaha dostat Petra je pak už jen přirozeným pokračování této strategie, ve které chce Herodes upevnit svoji moc. Herodes Agripa (pro Římany ovšem Marcus Julius Agrippa, který byl dokonce římským konzulem), je zpohanštělý žid, kterému jsou teologické spory tradičních židů a následovníků Ježíše Nazaretského zcela šumák. Co mu ovšem vadí, je jakýkoliv rozkol jako takový. Má sen obnovy větší samostatnosti pro svou zemi a tak ji potřebuje jednotnou a v klidu. Jinak mu Řím vstříc nevyjde. Dobré vztahy panovníka a velekněžské rodiny se k tomu nadmíru hodí.

Jsme nějakých deset let po ukřižování Ježíš z Nazareta a židovští předáci s nelibostí pozorují, že ta podivná parta, která svědčí o Ježíšově vzkříšení a ukřižovaného Ježíše prohlašuje za Božího Mesiáše, ne a ne vyhynout. Rádi by se křesťanů zbavili. Když za ně odvede špinavou práci král, uvítají to. A tak za jejich tichého, ale radostného souhlasu přišel o hlavu apoštol Jakub a spolu s ním nejspíš i mnozí další. Herodes si tím u nich udělal očko.

Když se ohlížíme za prvním čtením, tak na toho Jakuba nezapomínejme. Příběh o zázračném Petrově vysvobození začíná větou, která nám snadno unikne. V té době král Herodes krutě zasáhl proti některým bratřím. Mečem dal popravit Jakuba, bratra Janova. Kdybych měl příběh z prvního čtení převyprávět, jasně, že by to bylo o tom, jak byl Petr zázračně vysvobozen a jak má teď před sebou ještě nějakých 15 let života, než i on skončí na popravišti. Pro pochopení situace je ale potřeba nezapomenout, že Jakub zemřel mučednickou smrtí jako první z apoštolů a dost možná nebyl sám. Král Herodes krutě zasáhl proti některým bratřím a Jakub je dost možná jmenován jen proto, že to byl jeden z apoštolů. Petr měl skončit stejně, ale do Herodových plánů zasáhl Pán Bůh. Poprava Jakuba i plánovaná poprava Petra – nepochybujme, že o rozsudku je rozhodnuto předem! – mají jet podle stejného scénáře, který ale v Petrově případě nevyjde.

Těžko se zbavit otázky, proč Jakub zázračně zachráněn nebyl a Petr ano. Tihle dva totiž mají mnoho společného! S Petrem (a také se svým bratrem, apoštolem a evangelistou Janem) jsou rybáři, první z povolaných apoštolů, patří do nejužšího kruhu Ježíšových učedníků. Stejně jako Petr tak je Jakub dost pruďas. O tom, že byl Petr do všeho dost hr, to víme. Jakub a Jan dostali od Pána Ježíše mnohoznačné přízvisko „Boanerghés“, což znamená „synové hromu“ (Mk 3,17). Váže se k nim příběh o tom, jak chtěli vymodlit oheň z nebe jako trest na vesnici, kde Pána Ježíše odmítli a jejich Mistr jim oběma za to dost ostře vyčinil. Další nepříliš příkladná historka je, když Jakub a Jan od Pána Ježíše žádali speciální místečka v Božím království – to se na ně tehdy hněvali i ostatní apoštolové (Mk 10,35–40).

Petra, Jakuba a Jana vidíme u vzkříšení dcery Jairovy (Mk 5,37), jsou při proměnění Páně na hoře Tábor (Mk 9,2), tyhle tři prosí Pán Ježíš o podporu, když se před zatčením modlí v Getsemanské zahradě. Tady nám biblická stopa apoštola Jakuba končí. Zájemce o legendy odkazuji na knížku Zdeňka Susy Ultreia, ve které popisuje svoji cestu k Jakubovu hrobu. V místě uložení jeho ostatků byl vystavěn chrám a město Santiago de Compostela. Historické prameny nám už ale o Jakubovi žádné hodnověrné informace nedodají.

My se vraťme k Bibli. Samotný fakt jeho popravy svědčí o tom, že se se svojí vírou v Ježíše Krista nijak netajil. Jsme v první polovině 40. let prvního století po Kristu a po zhruba desetiletém působení je Jakub v očividně politickém procesu popraven. Takový proces „Jakub Zebedeovec a spol.“, po kterém má následovat další monstroproces s apoštolem Petrem. Církev není uchráněna starostí, jen k procesu s Petrem z důvodů známých z prvního čtení nedojde.

Proč neposlal Bůh anděla i za Jakubem, aby byl i Jakub vysvobozen z ruky Herodovy a uchráněn toho, co si přála židovská velerada? Že by se za něj církev nemodlila, to nezní moc pravděpodobně. Tak se můžeme dohadovat, že Jakub nalezl pokoj v tom, co ho čeká, obstál a nezradil. Nezapřel Krista, byl popraven a my můžeme věřit, že Pán Ježíš ho přijal do nebeské blaženosti.

Kdo ví, jak by v takové situaci dopadl Petr. Neselhal by úplně stejně, jako tenkrát před deseti lety ve dvoře veleknězova paláce? Nezapřel by opět Krista? Těžko říct, jestli se zas tak moc změnil. Klasická legenda o Petrově útěku z Říma, při kterém ho potkává Pán Ježíš a zazní slavná otázka „Quo vadis?“. Tedy „Kam kráčíš?“ nám může naznačovat, že Petr potřeboval svoji odvahu víry posilovat znovu a znovu!

Petrovo případné odpadnutí by na církev mělo strašlivý dopad! Umožnit Petrovi útěk a ještě další duchovní růst bylo pro církev cenné právě tak, jako bylo cenné svědectví Jakubovy věrnosti. Když jsme v prvním čtení slyšeli, že se církev usilovně za Petra modlila, dost možná nešlo o modlitby za Petrovo vysvobození z vězení. To bylo – zvláště po smrti Jakubově – něco z podstaty věci nemožného! Představa, že tam dole přede dveřmi stojí opravdu apoštol Petr, připadla učedníkům jako očividné bláznovství. Ale modlitby za Petra, aby obstál, ty si dokážu představit velice snadno. Modlitby ne aby byl zbaven svého trápení, ale aby ho unesl. Aby nalezl pokoj v tom, co ho čeká, byť to nebude nic příjemného. Pokoj pro srdce i mysl, protože děj se co děj, z Boží ruky Petra nemůže dostat ani deset Herodesů.

Pavel v listě do Říma (Ř 8,29) ubezpečuje, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha. Ne, že Pán Bůh plní každému jeho přání, ale že dává to, co bude pro člověka prospěšnější. Má s tím svoji osobní zkušenost, kdy se modlil za svoje vlastní uzdravení, ale místo něj dostal odpověď, že se svou nemocí bude Pánu Bohu užitečnější. Tak to Pavel přijal. Nějaký ten „osten, posel satanův“, ať už to bylo cokoliv (2Kor 12,7), Pavlovi zůstal, ale změnil se Pavel. Prožil to, co Jan Zlatoústý vyjádřil mnohokrát parafrázovaným výrokem: „Neznepokojujte se, když hned nedostanete, o co prosíte: Bůh vám chce skrze vaši vytrvalost v modlitbě dát něco lepšího.“ Když byl Pavel ve vězení, církev se za něj usilovně modlila a stejně zůstal sedět ve vazbě dva roky. Jenže – to jsme si říkali minule – právě tohle bylo období Pavlovy nejčilejší korespondence. Z jeho dopisů čerpáme dodnes.

Když si dnes připomínáme Pavlovu výzvu, abychom se netrápili žádnou starostí, nepleťme si to se stoickým klidem, ve kterém člověk starosti přehlíží. Kdy jako Buddha do ničeho nevkládá žádné emoce. Cílem takového života je zbavit se všech životních vášní a to má podle stoiků vést ke stavu dokonalého duševního klidu. Myslím, že to nefunguje, a i kdyby to fungovalo, neláká mne to. Co s takovým životem?

Pavlova představa neškrtá starosti a vášně, jen nám říká, abychom to všechno napořád předkládali Pánu Bohu. Abychom do toho nechali Boha mluvit a vstupovat. Abychom byli připraveni, že on do toho může vstoupit způsobem, který by nás třeba ani nenapadl a ať už se bude dít cokoliv, nakonec to bude dobré. Vnějšně se tento způsob života projeví pokojem. Starosti nás nebudou deptat a ničit.

Jako Petr můžeme i my po modlitbě klidně spát. Možná to dopadne jako v případě Petrově a Bůh pošle nějakého svého anděla, aby nám v našich starostech pomohl. Anebo ne a my skončíme jako apoštol Jakub. Může být. O pokoj, který bude střežit naše srdce i mysl, nás to nepřipraví. Na konci vše dobře dopadne. A pokud to dobře nedopadlo, tak to ještě není konec. Pravda – tohle neřekl apoštol Pavel, ale John Lennon. Ale stejně se mi to líbí.

Wabi-daňkovské „nevadí, zase bude líp“ mi poněkud zprotivila současná politická reprezentace, tak si pro sebe přisvojuji toho Johna Lennona. Netuším, kde bral on základ pro tak optimistickou vizi, ale pro mne má základ ve slovech apoštola Pavla, která si dnes připomínáme. Svými starostmi se netrápím. Posílám je nahoru v naději, že Bůh do nich může vstoupit způsobem, který by mne ani nenapadl a první Boží odpovědí je mi pokoj. Beru ho jako předjímku a ochutnávku těch chvil, kdy už žádné starosti nebudou, protože než to všechno skončí, tak to nakonec fakt dopadne dobře.

Amen.