Pokušení je fajn

písně: 244, 165, 315, 679, 744, 755
introit: Ž 29,1–2
1. čtení: Mt 4,1–11
kázání: Jk 1,1–4
3. čtení: Mt 5,16

Milí bratři a sestry, (vážení rozhlasoví diváci)

spolu s Jakubem i já zdravím dvanáct pokolení v diaspoře. Rozumějme – církev jako celek, která ale představuje ostrůvek v necírkevním moři. Jakkoliv je nás 12 pokolení – tedy jsme komplet – je nás málo, a navíc trend je (alespoň tady v české kotlině) zřetelně klesající. První výsledky sčítání lidu potvrzují, že v církvi organizované křesťanství se stává v naší zemi menšinou. Oproti sčítání před deseti lety klesl počet členů církví o sto tisíc na milión tři sta tisíc věřících. Z těch klasických církví se lidé zřetelně přelévají do kolonky „věřící, nehlásící se k církvi“. Snad jediný statisticky zásadní nárůst je u Jediů (spjatých se ságou Star Wars). Ti už před deseti lety vzbudili rozruch, k této víře se tehdy přihlásilo 15 tisíc lidí. Nyní jich bylo už 21 tisíc a tímhle tempem brzy začnou šlapat na paty i naší církvi …

Na podrobná čísla a jejich analýzy si ještě počkáme, ale fakt, že církev je diasporou, těžko přehlédnout. „Dia-sporá“ – semínka rozhozená rozsévačem po poli. Tu semínko, tam semínko. Někde hrstička a jinde sám voják v poli, prostě jak to vyjde. To je diaspora, „rozsévání“. Což ovšem znamená, že se církev vrací o nějakých 2000 let nazpátek. Do velkého pohanského moře, kde se tu a tam objeví křesťanský ostrůvek. Pro nás bude dnes zajímavé, že se tím církev dostává stále víc do situace adresátů Jakubova listu.

Nad Jakubovou epištolou se ocitáme někdy v 60-70. letech prvního století. 30-40 let po euforii Ježíšova působení a prvních let křesťanské církve. Křesťané se už pár generací schází ve svých shromážděních, ale po těch pár desítkách let už církev přestala být pro zbytek společnosti zajímavá. Nelze nevzpomenout porevoluční euforii 90. let! Jenže kdeže loňské sněhy jsou. Tak i Jakub může zavzpomínat na to parádní evangelizační shromáždění v Jeruzalémě před 30 – 40 lety. Tisíce lidí se tehdy nechaly pokřtít! Jasně, bylo to divoké a čas od času přišlo i nějaké to hodně ošklivé pronásledování. Ale církev měla drajv!

Tak to už je pryč. Ostrůvky křesťanů jsou tu a tam rozhozené po celé zemi. Boží lid, se tak nějak zabydlel a žije sborovým životem. Z evangelizačních shromáždění před 30 – 40 lety už jsou jen vzpomínky otců a dědů. Jo – mohl bych vzít své vnuky na klín a vyprávět jim, jak jsme se Štěpánem Jančou (tč. v Krnově) hráli křesťanské písně na Karlově mostě. A vnuci jsou hodní, nechali by mne to dopovídat. Prostě – jako za časů sepsání tohoto listu už ve shromáždění jsou stále častěji vidět lidé, kteří tehdy byli děti, nebo ty události nezažili vůbec.

Se změnou doby se ale změnila i pokušení. Řečeno s Milošem Rejchrtem – černá s bílou smíchaly se spolu. Okraje propastí se staly nezřetelnými. Až prorocky Jiří Dědeček v devadesátém roce zpíval „vraťte mi nepřítele“! Vraťte mi ten černobílý svět, kde pasti nachystané pokušením byly mnohem srozumitelnější. Kde rozdíl mezi nahoru a dolů byl jasný. V téhle temné divné mlze člověk kolikrát vlastně vůbec neví, co je dobré a co je zlé. Migranti a covid a očkování – když vezmu jen ty poslední roky – pomyslné „názorové nůžky“ se rozevřely, spory namnoze vyhrotily. Ale zároveň se ukazovalo a ukazuje, jak je to všechno složité a jak si kolikrát jen namlouváme, že do té problematiky opravdu vidíme a chápeme jádro problému.

Pokušení křesťanů jakubovské doby už nejsou ta velká témata misie, pronásledování pro víru, spory v synagogách, které ústily v kamenování… Jsme o pár desítek let později a Jakub řeší úplně jiné věci. Problémy života ve sboru. Jakubovo velké téma je upřednostňování boháčů nad chudé. Ti sboroví boháči ale také namnoze drží sbory finančně nad vodou. Jiné Jakubovo velké téma je plánování. A nelíbí se mu to. Chybí mu nějaké to …bude-li Pán chtít, budeme naživu a uděláme to neb ono. (Jk 4,15) A opět – pochválen je dělník, který hřivny investuje, čili nečeká na Pána, ale sám přemýšlí a plánuje! Taky Jakubovi vadí, že se ta církev málo modlí a vůbec se málo vztahuje k Bohu a tak do sborů vstupují rozbroje a hádky. Že se šíří drby, pomluvy, závist, svárlivost… Přitom ale Jakub nezapomene připomenout, že jazyk mám proto, abychom se za sebe mohli modlit, abychom si mohli navzájem žehnat a uměli si navzájem poradit, ale že to taky nějak nefunguje.

Jedno vedle druhého to vlastně nejsou zas tak děsivé věci. Spíš taková běžná složitost života. Pod ničím takovým si nepředstavíte ďábelskou šelmu, která vám dává pečeť na ruku a čelo. Nic z toho není (Mt 24,15n) „znesvěcující ohavnost“, o níž je řeč u proroka Daniele, jak stojí na místě svatém – kdo čteš, rozuměj – aby byl čas prchnout do hor, protože nastane hrozné soužení, jaké nebylo od počátku světa až do nynějška a nikdy již nebude. Tahle pokušení jsou tak nějak víc trapná než děsivá. Napříč Novým zákonem čteme příběhy o všemožném pronásledování, ale u Jakuba už (!) ne. Církev není pronásledována. Žije si svým vlastním životem a zbytek světa na ni spíš nějak kašle. Nikoho nezajímá.

Do téhle situace – dnešku tak moc podobné situace! – Jakub posílá „pozdrav“. My se „zdravíme“, tedy po našem „hlavně to zdravíčko“, ale Řekové si nepřáli „zdraví“ („pozdrav Pámbu“), ale v tom jejich slově (chaire) proznívá význam „radost“. Hola! Vy křesťané rozptýlení po celém světě do malinkých ostrůvků, „Úsměv, oví!“ Radujte se! A jestli se fakt z něčeho máte radovat, tak z toho, že na vás přichází právě takováto pokušení.

Jakože cože? Pokušení? Pokušení je přece problém! Pán Ježíš na poušti, 40 dní o hladu – to je pak pokušení, jestli si zázrakem nezajistit nasycení! Pán Ježíš na vrcholku chrámu a otázka: „Funguje ten Tvůj Bůh?!“ – to je pokušení, jestli si Pán Ježíš nezkusí otestovat Pána Boha! Pán Ježíš na vrcholku hory, kde se mu nabízí zkratka k cíli, který chce dosáhnout – to je pokušení, když přemýšlíme, jestli účel světí prostředky, nebo ne.

Jenže i tato tak náročná pokušení… Hele – pořád tak nějak „jakubovsky“ – nikdo u toho není. Ejhle, ona i ta naše „malá pokušení“ jsou vlastně následováním Krista. Všechno to ďábelské testování se odehrává víc v Ježíšově nitru než kdekoliv jinde. To, s čím se Pán Ježíš pere, je vlastně taková zapeklitá jakubovská situace, kdy ten největší zápas musíte vybojovat sami se sebou. Když si sami musíte srovnat priority a ani to nemáte komu říct. Jde přece o mne, o moji víru, o to, jestli se budu chovat jako věřící, tak si musím hlídat svoje srdce, svůj jazyk, svoje postoje k druhým… Fakt to je někdy hodně bolavé, ale asi to nikomu nevysvětlím a rozhodně mne nebudou mít za mučedníka pro víru, protože jste nevyjel na člověka, ze kterého už jen při setkání jdu do vrtule.

Jo! Být mučedníkem, který je ukamenován před očima celého města – to se časem stalo dokonce lákavým cílem a řada jinak příkladných křesťanů toužila ukázat, jak odolají pokušení odpadnout a dosáhnou mučednické smrti pro Krista. Jakub ale nemluví o takovýchto mučednících, ale – jen tak procházím ten jeho krátký dopis o 5 kapitolkách: o tom, že když si říkáte věřící, tak vůbec není řeč o tom, že máte umřít jako mučedník.

Máte nechat druhého domluvit a i když s ním nesouhlasíte a dokonce vás totálně vytáčí, co říká, tak se stejně máte krotit, protože když někdo neumí krotit svůj jazyk ve vztahu k lidem, tak je marná i jeho zbožnost směřovaná k Bohu

Když dáte čestné místo někomu významnému, bohatému, slavnému a nevěnujete stejnou pozornost i tomu nejposlednějšímu, tak jste podlehli pokušení a máte hřích.

Máte-li v srdci závist a svárlivost, tak to také ukazuje, že vám ta vaše víra jako obrana před podlehnutí pokušením nefunguje.

Dokážete se spolu donekonečna dohadovat, ale modlit se spolu, to ne. A i když se modlíte, tak to jsou stejně modlitby na houby, protože vám v nich jde jen o uspokojení vlastních nápadů a ne o rozhovor s Bohem a o poznání a plnění Boží vůle. Tohle by u věřících být nemělo.

Přesně tak to máte s tím svým plánováním, kdy si uděláte itinerář na rok dopředu, ale že byste v tom plánování mysleli na Pána Boha a na jeho vůli, to ani náhodou. A ještě si kvůli té své rádobyprozíravosti připadáte lepší než druzí lidé.

S nemocemi se trápíte, ale abyste požádali bratry a sestry ve sboru o modlitbu a pomoc, to ne!

A o nějakém vyznávání hříchů jeden druhému, to už fakt ani náhodou…

Když v takovýchto situacích věřící obstojí, tak jen těžko o něm budeme mluvit jako o mučedníkovi. Nejspíš se o tom jeho vnitřním zápase totiž ani nedozvíme. O to zákeřnější pokušení to ale jsou: Raději zopakuji: Že moc mluvíme a málo si vzájemně nasloucháme. Že děláme rozdíly mezi lidmi podle hodně světských měřítek. Že si v srdcích necháváme emoce, o kterých sami víme, že tam nepatří. Že se nemodlíme spolu a za sebe navzájem, ani si o modlitbu neumíme říct. Že nepočítáme s Bohem ve svých životech. To jsou pokušení, takže pozor – jde o něco, co je fakt problém. Velký problém. Srovnatelný s tím, co prožíval Pán Ježíš na poušti, kde byl pokoušen od ďábla.

Takže už víme, že doba se změnila a v této době je nás stále se zmenšující hrstka. Už víme, že neřešíme nějaká velká témata křesťanského učení, ale takovou docela obyčejnou člověčinu, kde rozpoznáváme, že už v tom máme ve svém životě dost co zlepšovat. Že v tom či onom podléháme a je to hodně blbě, že v tom podléháme. Když nejsme dobře se chovající, tak potom nejsme ani dobře věřící.

No a do tohoto rozpoznání nám Jakub řekne, že se z takovýchto pokušení máme radovat. Jakože cože? O co mu jde?

No – jde mu o to, abychom nakonec byli dokonalí a neporušení, prosti všech nedostatků a Jakub to vidí tak, že člověk, který se v životě nemusel s ničím poprat, tak tohoto dokonalého lidství nedosáhne. Stát se člověkem podle Boží vůle jde jen skrze to, že se člověk setká s pokušením, popere s pokušením a nakonec vyhraje nad pokušením, a tak tím osvědčí svoji víru. Následuje Pána Ježíše a obstojí jako on. Ukáže, že i ta jeho víra funguje. Že je živá. Řečeno jedním Ježíšovým obrazem – že se z ní nestala sůl, která ztratila slanost. Že to světlo, kterým jako věřící chce svítit světu, tak nezhaslo.

Pár desítek let po počáteční euforii Jakub vidí, že věřící nějak přestávají solit a svítit. Proto se vrací ve svých výzvách dost na začátek. Ona ta euforie nespadla z nebe, ale byly za ní roky práce Pána Ježíše, roky kázání a zvěstování a Pán Ježíš byl dost přísný kazatel. Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského. Nezabiješ? Již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu! Nezcizoložíš? Každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci! Oko za oko, zub za zub? Kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou. Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec! (Mt 5)

Tohle je hodně vysoko posazená laťka a církev Jakubovy doby se k ní neblíží ani omylem. Naše taky ne. Tak dává Jakub laťku o dost níž a s příkladem dost obyčejných vztahových selhávání říká nám: máte problém. Ale buďte rádi, že máte problém, protože se dá zvládnout. Když ho zvládnete, tak se ukáže, že vaše víra žije. To z vás bude dělat takové věřící lidi, jaké tu Bůh chce mít. Ne dokonalé, ale podle své víry s vlastní nedokonalostí se peroucí. To se cení. Když věřící budou odolávat pokušením – takovým těm docela obyčejným, jako je touha šířit drby, vybíjet si vztek, flákat modlitební život, zapomínat na Boha…, tak bych řekl, že ta naše sůl zase bude lépe solit a světlo svítit a třeba se i dočkáme toho, že se to projeví i na příštím sčítání lidu.

Amen.