Pravidla duchovního života

Písně (v závorce večerní „dodatková“ alternativa): 1 (/678), 675, 367 (/681), 635, 510 (/683), 379 (/672), 671
Vstup: Ž 1
1. čtení: Sk 19,1-40
Text: Zj 2,1-7
Poslání: Mt 6,33

Milí bratři a sestry,

i v kázání zůstaneme v Efezu. Město, které leží přímo naproti ostrovu Patmos, na kterém sedí ve vyhnanství jakýsi Jan, který píše poslední knihu Nového zákona – Zjevení Janovo, neboli Apokalypsu. My se na příkladu efezských křesťanů budeme připomínat základní pravidla duchovního života.

To úplně první zní: „Co neroste, to zakrňuje!“ Jak to psal svatý Bernard ve výkladu snu praotce Jákoba (Gn 28,12n). Čteme, jak Jákob usnul a měl sen: Hle, na zemi stojí žebřík, jehož vrchol dosahuje k nebesům, a po něm vystupují a sestupují poslové Boží. Nad ním stojí Hospodin… A Bernard ze své pomyslné kazatelny volá: „Hleďte křesťané – na cestě k Bohu se dá buď vystupovat, nebo sestupovat. Fáze bez pohybu neexistuje. Jako oni andělští poslové Boží, tak i my se buď k Bohu přibližujeme, neb se od Boha vzdalujeme. Je to, jako když se učíte cizí jazyk. Když se mu přestanete věnovat, neznamená to, že za deset let budete umět to samé, co umíte dnes. Tak i v duchovním životě, kde se přestane modlit, číst Bibli, svědčit o Kristu slovem i skutkem, opustí společenství církve i službu bližním, tak začne duchovně zakrňovat.

Právě tímto výčtem se dostáváme k další zákonitosti duchovního života. Pamatujme si, že budova duchovního života (jednotlivce i církve!) má čtyři stěny: liturgia, martyria, koinonia a diakonia! Nebojte, tato 4 slova uslyšíte dnes ještě tolikrát, že si je jistě zapamatujete. Vedle „liturgia“, tedy vlastní „boho-služby“, je tu i „martyria“, tedy svědectví, je tu „koinonia“, tedy společenství a je tu „diakonia“, tedy služba. Liturgii, martyrium, koinonii i diakonii spojuje právě ten jeden účel a tím je budování stavby duchovního života (jednotlivce i sboru). Duchovní růst. Stoupání po žebříku nahoru.

A teď hurá do Efezu, jak to tam měli oni. Starověké velkoměsto, jedno z nejvýznamnějších měst Římské říše, křižovatka obchodních tras i náboženských proudů. Pro pochopení svérázné atmosféry tohoto města je potřeba připomenout, že po celé Římské říši používaný pojem „efezská zaklínací formule“ byl speciální magický artikl na zaříkávání. Kdo toužilo po magii, kouzlech, zaříkávání, proklínání i vysvobození z prokletí – zamířil do Efezu. Jsme v samém centru starověké nábožnosti, která ta snadno sklouzne do pověrčivosti. Nezapomínejme ale, že duchovní svět reálně existuje. Že tam, kde se na zázraky věří, tam se zázraky dějí. Kde se duchovním silám dává prostor, tam působí. Na biblické hodině jsme si několikrát opakovali Goetheho citát: „Zázrak je nejmilovanější dítě víry.“ Prvotní je víra a těm, kdo věří, tak se v životě stávají zázraky. A teď jsme v Efezu a jestli se někde počítá se zázraky jako s něčím naprosto běžným, tak je to právě tady. A fakt se tu zázraky dějí – a to takové až i pisateli Skutků apoštolských oči přicházejí.

Máme tu tedy Efez a to je město, kde se výborně rozjela misijní práce. Pavel v Efezu působil krátce, ale po pár letech se tam vrátil a zůstal v něm dva roky. Dva roky působení, jejichž výsledkem bylo živý a kompaktní křesťanský sbor. Z těch čtyř stěn (liturgia, martyria, koinonia, diakonia) tady lze vyzdvihnout koinonii, tedy soudržnost společenství.

První čtení nám o Pavlově působení referovalo jako o nezpochybnitelném úspěchu. V místě, kde se věří na zázraky, tam se zázraky dějí – a skrze Pavla se děly zázraky, jaké neznáme z žádného jiného místa Nového zákona. I Lukáš poznamená, že Bůh konal skrze Pavla neobvyklé mocné činy. Lidé dokonce odnášeli k nemocným šátky a zástěry, kterých se dotkl, a zlí duchové je opouštěli. To skutečně není standard už ani u apoštola Pavla. Z těch čtyř stěn (liturgia, martyria, koinonia, diakonia) je to tedy diakonia, služba potřebným, co v Efezu funguje doslova a do písmene „zázračně“ dobře.

Tématem dnešního kázání ale nejsou relikvie a svaté ostatky, jak jsme o nich mluvili na biblické hodině. Pro dnešní kázání je podstatnější zmínečka z jednoho Pavlova listu, ve které na Efez vzpomíná. Konkrétně na to, že tam seděl ve vězení a pak musel podstoupit „zápas se šelmami“ (1Kor 15,32). Jinde najdeme zmínku, že se už dokonce smířil s rozsudkem smrti, protože se vzdal naděje, že tohle může přežít (2Kor 1,8). Nevím, proč to Lukáš nezmiňuje, ale ty dva roky v Efezu zjevně nebyly jen tažení od vítězství k vítězství. Bylo tu i utrpení pro Krista. Když Pavel mluví o tom, jak se loučil se životem, píše to v množném čísle, tedy nebyl v tom sám, kdo čekal mučednickou smrt. Z těch čtyř stěn (liturgia, martyria, koinonia, diakonia) je to tentokrát martyria, tedy svědectví. Záhy se význam toho slova přesunul do obsahu „mučednictví“. Ze svědků Kristových se mučedníci stávali záhy a zároveň (jak napsal Tertulián) – krev mučedníků je semenem nových křesťanů. Ti, kdo jsou ochotni pro Krista trpět, tak tomuto světu svědčí o Kristu nejlépe.

Máme tu sbor, který vyrostl na velkých duchovních zápasech. V místě, kde je duchovní autoritou každej druhej to muselo znamenat velkou obezřetnost v hledání toho, co je a co není pravda. Co je a co není důležité. Co je a co není z Boha. Co je působení Ducha svatého, co je člověčina a co je působení démonů. Tenhle skvělý start Bůh v Janově prorockém vidění ocení. Vím o tvých skutcích, o tvém úsilí i tvé vytrvalosti; vím, že nemůžeš snést ty, kdo jsou zlí, a vyzkoušel jsi ty, kdo se vydávají za apoštoly, ale nejsou, a shledal jsi, že jsou lháři. Máš vytrvalost a trpěl jsi pro mé jméno, a nepodlehls únavě.

Styl života efezského sboru je dobrý. Nepolevil v hledání čistoty svého učení. V tom sboru se objevili lidé s nejrůznějšími názory a postoji – a sbor vytrvale posuzoval, jestli je to, co učí a jak jednají, je dobré, nebo zlé. Vytrvalá ostražitost proti vnějšímu světu, který znovu a znovu útočí s nějakými nápady, podněty… Něco z toho bylo dobré, něco ne a ten sbor se s tím popral dobře. Jsou tu zmíněni jacísi Nikolaité, ale nevíme, co byli zač. Jisté ovšem je, že jejich skutky byly zlé a že se proti nim efezský křesťanský sbor jasně vymezil. Zůstal semknutým společenstvím (koinonia), které slouží všem (diakonia), ale o Kristu svědčí bez kompromisů (martyria).

Koinonia, diakonia, martyria… Jeden problém ale efezský sbor má. Dokonce problém tak zásadní, že mu hrozí „pohnutí svícnem“, což můžeme chápat jako zánik tohoto sboru jako celku. Těch několik málo svíčiček, které ještě dobře hoří a svítí tomuto světu, tak bude přemístěno někam jinam. A jsme u nutnosti toho duchovního růstu, protože co neroste, to zakrňuje. Na žebříku se stát nedá – buď jdete nahoru, nebo dolů. Tu větu už jsem relativně nedávno řekl, že ve chvíli, kdy na stavu svého sboru nebudeme už nic chtít zlepšovat, nastoupili jsme na cestu k jeho zrušení.

Efezský sbor vyrostl na zápasech s všemožnými naukami. Naučil se nedělat kompromisy. Když mu Bůh říká: vím o tvých skutcích, tak pozitivně hodnotí styl život tohoto sboru. Všechny ty úžasné aktivity, které se v Efezu dělají. Ale z této analýzy života sboru jasně vyplývá, jak ty věci, které stále ještě běží a šlapou, jak nemají cosi uvnitř. Ale to mám proti tobě, že už nemáš takovou lásku jako na počátku.

Vytrvalost je fajn a je chvályhodná. Stojí zato udržet všechny dobré aktivity. Vytrvalost v utrpení je obzvlášť cenná. Ale proč to děláme? Tuhle otázku si v Efezu přestali klást. To slovo „láska“ je nešťastně gumové. Svádělo by k představě, že si v tom sboru nějak přestali pomáhat. Že zapomínají na potřebné. Že z těch čtyř stěn církve (liturgia, martyria, koinonia, diakonia) zapomínají na diakonii, službu. Ale myslím, že to je špatná stopa. Uzdravují a dost možná zázračně – to v Efezu funguje. Společenství je to kompaktní a soudržné, které se umí vypořádat s falešnými učiteli, takže koinonia je taky v pohodě. O Kristu svědčí i za cenu pronásledování, takže ani o martyria není pochyb.

Tak to holt vypadá, že ten Pán Bůh se jim z toho nějak vytrácí. Skomírající liturgia – to je to, co se skrývá za kritikou opuštění první lásky. To, co je motorem život společenství (koinonia), svědectví o Kristu (martyria) a službě potřebným (diaknoia), tedy vztahování se k Boží lásce (liturgia) – to nějak vyšumělo. Láska k Bohu, vztah s Bohem, hledání Boží vůle, oslava Boha… Na to nějak zapomínají. Jenže Bůh v Efezu nepotřebuje dobře fungující Diakonické středisko spojené s přednáškovou síní s kvalitními řečníky o Bohu. Chce tam lidi, kteří se modlí. Chce lidi, kteří vpouští každý den Boží lásku do svého života a to se jinak než modlitbu udělat nedá.

Starý katechismus definuje smysl lidského života: „Abychom Boha ctili a poslouchali a tak věčné blaženosti došli“ a je to jen parafráze Ježíšova Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno (Mt 6,33). Když nebudeme Boha ctít a poslouchat, věčné blaženosti nedojdeme. Nebudeme-li hledat Boží království a jeho spravedlnosti, nemáme nic, k čemu by nám Bůh mohl něco přidat.

Jsou tu čtyři stěny, liturgia, martyria, koinonia, diakonia. Ale z toho prvního vyrůstá všechno ostatní. Teprve ze vztahu s Bohem se odvozuje všechno další! Svědectví o Kristu, společenství sboru i službu potřebným nelze zanedbávat. Jsou nedílnou součástí života církve. Ale liturgia, tedy bohoslužba v nejobecnějším smyslu toho slova, tedy vztahování se k Bohu – to je základní měřítko pro hodnocení kvality toho zbývajícího.

Jestliže základem všeho je osobní vztah s Bohem a z něj roste všechno další, tak je jen logické, že jak začne zakrňovat tento vztah s Bohem, půjde postupně do háje i všechno ostatní. Prorocká výtka „Ale to mám proti tobě, že už nemáš takovou lásku jako na počátku!“ nemluví o jednom konkrétním projevu lásky. Nese v sobě kritiku ztráty samé podstaty smysluplného života, kterou je osobní vztah s Bohem.

V Efezu toho nebylo málo, co dělali dobře. Svědectví židům, svědectví učedníkům Jana Křtitele i svědectví naprostým pohanům. Mocné činy, které přiváděly k poznání Krista. Pomoc nemocným, posedlým i spoutaným všemožnými závislostmi. Soudržnost sboru a vytrvalost v utrpení. Dobré vztahy s pohanskou místní správou – vždyť Pavel měl příznivce na nejvyšších místech efezské radnice. To všechno je dobře, to všechno se daří.

Když je člověku dobře, když se mu všechno daří – tak ale snadno na Boha zapomíná. Jsme příliš sobečtí a sebestřední. „Kauza Efez“ nám připomíná, jak je důležité všechny jednotlivé aktivity svoje, aktivity sboru i aktivity církve poměřovat tím, nakolik vedou k Bohu, nebo nakolik od Boha odvádí. Když to neuděláme, tak úplně přehlédneme, že sebelepší aktivity, které k Bohu nevedou, tak nás nenechají na místě, ale budou od Boha odvádět. Apoštol varuje (Ř 14,23): Cokoliv není z víry, je hřích! Co neroste, zakrňuje. Na žebříku vedoucím do nebe se dá jít buď nahoru, nebo dolů.

Jestli se někdy dostanete do Turecka, tak na západním pobřeží u malinké vesničky Ayasaluk můžete najít zatím ne zcela archeologicky prozkoumané zbytky jednoho kdysi slavného města. Z chrámu veliké Efezské Artemis, jednoho ze sedmi divů světa, byl zrekonstruován jediný sloup. Z města, kde dle tradice dožívala Panna Maria s Janem apoštolem, z křesťanského centra, kde se roku 431 sešel 3. ekumenický koncil celé církve a vyhlásil konečnou podobu dodnes používaného Nicejsko-cařihradského vyznání víry, tak zbylo jen to jméno vesničky Aysaluk, což bude zkomolenina od hagios theologos, svatý teolog, označení na památku zmíněného apoštola Jana. Jinak nic. Svícnem bylo pohnuto a to, co ještě svítilo, tak šlo svítit někam jinam. Co nerostlo, to zakrnělo a zaniklo.

Nemuselo! Růst je možný a cesta po žebříku nahoru je stále otevřená. Dobrý cíl, kam můžeme dojít, je pořád ještě připraven pro každého z nás i pro náš sbor: Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím: Tomu, kdo zvítězí, dám jíst ze stromu života v Božím ráji!

Amen.