první neděle adventní

čtení: Ž 24,1–10 + Iz 9,1–6 + J 1,1–18
kázání: J 8,12 + Mt 5,14–16
poslání: Mt 5,14–16

Je tma a mlha k tomu. Malá rybářská loď se vrací domů. Rybáři dobře vědí, jak zrádné je moře na pobřeží Baltu. Je plné mělčin, plné ostrých skal skrytých mělce pod vodou. V mlze, která je obklopila, jejich loď ztratila orientaci. Námořníci v téhle nepřátelské, podivně temné noci neví kudy kam. Myslili si, že tuhle část moře znají jako své boty. Matoucí mlha, neklidný, ze všech stran dorážející vítr a temnota, ve které uvázli, je dokonale zmátly. Svírají je obavy, že, stejně jako mnozí před nimi, skončí rozbití na některé z podmořských skal. Tmou najednou proniklo světlo. Objevilo se na neočekávaném místě kdesi na pravoboku. Pak znovu a znovu. Maják? A tady? Nezdá se nám to? O žádném majáku v této oblasti nevěděli. To světlo v dáli však byla jejich jediná, byť slabá naděje. A tak loď otočili a pluli za tím světlem. Sílilo a bezpečně je vedlo zrádným mořem. Dopluli k malému ostrovu a zakotvili. Ráno s údivem zjistili, že ten maják je zároveň kostelem. Začal svítit teprve před několika dny.

Takovýchto příběhů se od té doby, kdy se na malém ostrově Tuňáků u severních břehů Dánska rozsvítil před několika staletími maják na kostelní věži, odehrálo bezpočet. Kostel, který je zároveň majákem ukazuje cestu lodím dodnes. Dodnes je i místem, kde lidé mohou naleznout světlo, které dává bezpečnou orientaci jejich životům – Pána Ježíše Krista.

Spojení kostela a majáku bylo v době, kdy se stavěl kostel pragmatickým rozhodnutím stavitelů. Využili k obojímu vlastně jediné vhodné místo na ostrově, který má rozlohu necelých 5 kilometrů čtverečních.

Když jsem ten kostel viděl v červenci na vlastní oči, to spojení majáku a kostela mě hluboce zasáhlo. Jakoby mně tím Bůh říkal: „Tady vidíš zhmotnělou mou vůli pro každý kostel, každou modlitebnu, každé místo, kde se schází můj lid!“

Došlo mi, víc než kdy před tím, že jak církev Kristova tu nejsme sami jen pro sebe, pro to, abychom si užívali vzájemné hezké společenství, naslouchání kázání, studovali společně Písmo a dělali mnoho dalších skvělých věcí. Smutná pravda je, že naše světlo je zatím hodně schované za zdmi kostelů, modliteben nebo far. Jen zřídka kdy se jeho záblesk dostane za jejich zdi.

Žijeme v době, kterou pohlcují se vzrůstající rychlostí temnoty strachu, obav z budoucnosti, nejistoty, zda ještě zítra budu schopen naplnit alespoň základní materiální potřeby své rodiny, zda budu schopen splácet hypotéku, poplatit dětem kroužky, zaplatit energie. Ještě větší síly temnot čekají v pozadí – válka, ideologie, které se snaží vnutit lidem ještě větší porci strachu, které se snaží odcizit děti rodičům, které matou a relativizují všechny hodnoty, o které se opíraly životy lidí.

V tomhle zmatku nejrůznějších cest a nabídek máme my, Kristův lid jasný zdroj orientace a světla nejen pro naše životy – Pána Ježíš Krista. Na začátku adventní doby si připomínáme ta úžasná slova proroka Izaiáše o světlu, která jednou zazáří do nejhlubších temnot lidu beznadějně uvázlému ve stínu smrti. To světlo přišlo na svět a nepřestalo a nepřestává svítit – Pán Ježíš je tu s námi v Duchu svatém stále.

Síly temnoty se snaží ovládnout i nás. Snaží se nám namluvit, že jsme slabí, bezmocní, naprosto k ničemu. Ať nejlépe zalezeme do svých děr, tedy pardon, do svých kostelů a modliteben, a nemateme lidi řečmi o Bohu, o tom, že něco je pravda a něco lež, něco dobré a něco ne. Vždyť přece každý má nárok na svou pravdu a hodnotový žebříček a na chování a jednání, které mu vyhovuje. A vůbec, lidé mají dost svých starostí, tak proč je ještě znepokojovat takovými hloupostmi, jako je Bůh, hřích, nebo pokání.

A když takové přesvědčování nestačí, dostaneme naservírovaná znepokojující témata: třeba jak zvládneme financovat provoz sboru, nebo jak dokážeme zajistit opravy, eventuálně jaké skvělé kulturní a sociální a jiné programy dělat. Hlavně abychom se nezačali zabývat takovými nepříjemnými otázkami: K čemu a proč nás tu náš Pán Ježíš Kristus chce mít, co je Jeho svatá vůle pro nás? Proč dary Ducha svatého jsou mezi námi přítomny v tak malé míře? Jak moc je na nás navenek znát, že patříme Kristu? Je pro nás Pán Ježíš tak drahý, že o něm máme touhu vyprávět a svědčit druhým lidem?

Díky Pánu, existují společenství živá a pestrá. Ale při návštěvě některých sborů nejen naší církve mám pocit, že jsou plné rezignace na situaci, kdy do shromáždění skoro nikdo nechodí, nejsou zde děti, není zde mládež ani střední generace. A temnota okolního světa a jeho tlak jsou tak velké, že už to vypadá, že není naděje na změnu. Někdy mám ze všeho dojem, že si sami stavíme mezi ten zdroj životodárného světla a sebe tlusté clony. Někdy to vypadá, že nechceme, aby nám Pán Ježíš do našich životů a činností svítil a mluvil, že nestojíme o to, aby si na nás pořádně posvítil a ukázal nám, co se mu líbí a co ne.

Je to velice dobře vidět na tom, jaké máme problémy s misií, jako církev i jako jednotlivci. Dělá nám potíže být těmi, jejichž světlo září i mimo stěny modlitebny a kostela. Přitom to je hlavní důvod, proč tu jsme, hlavní smysl naší existence. Kde však začít? Kde vzít odvahu, zápal a energii i inspiraci?

Povím vám pro inspiraci ještě jeden příběh. Je starý skoro 160 let. Hlavní postavou tohoto příběhu je mládenec ve věku 19 let, který z venkova přišel do Londýna, aby pracoval 16 hodin denně v textilní továrně s desítkami dalších jemu podobných. Ti mladí lidé, kteří s ním pracovali, neznali víc než práci a chlast. Žili ztracený, beznadějný a bezbožný život v malých ubytovnách, které skoro nikdy neopouštěli jinam, než do dílny. Konkrétně v místnosti číslo 14, kde on bydlel, jich takto žilo 100. V celém Londýně tehdy v podobných podmínkách pracovalo přes 150 tisíc mladých mužů.

George Williams to viděl a bylo mu z toho smutno. Do svého deníku si poznamenal později, že zde nenalezl žádnou známku milosti. On sám byl sice hluboce věřícím křesťanem plně vydaným Pánu Ježíši. Byl ale neprůbojný a nesmělý. Proti bandě již značně otrlých mladíků by neměl se zvěstí evangelia moc šancí. Jedinou zbraň, kterou měl proti temnotě, která ho obklopovala, byla modlitba. Začal se za své spolupracovníky modlit, jmenovitě a jednotlivě. Modlil se také za to, aby mu Bůh poslal někoho, kdo by tento boj vedl s ním. Ani ne za měsíc přišel do továrny mladý muž, kterému bylo 24 let. Stejně jako George byl živým a oddaným křesťanem. Začali se spolu modlit, studovali Bibli v prostředí malé ložnice, kde bylo mnoho dalších, kteří jim z počátku nebyli zrovna nakloněni.

Zanedlouho se začala situace měnit. Přidávali se další a další. Uvěřili i majitelé firmy, ve které všichni pracovali. Nadšeně svědčili svým kolegům, majitelům jiných továren, o tom, jak veliká proměna nastala v jejich životech a v životech jejich zaměstnanců. Modlitební a biblické hnutí se rozšířilo rychle do dalších továren. Pak už ložnice pro shromáždění nestačila, nestačil ani malý sál, který si pronajali. Nastala doba skutečných zázraků. Čtyři roky po té, co George přišel do Londýna, 6. června 1844 se v místnosti č. 14 sešlo 12 mladých mužů. Mělo to být modlitební shromáždění, ale nakonec se toto malé shromáždění stalo jakousi zakládající schůzí nového hnutí, které mělo a dodnes za poslání šířit světlo Kristova evangelia především mezi mladé lidi.

Tohle hnutí se pak šířilo jako oheň, napřed po Londýně, pak po celé Velké Británii, do jejích kolonií a pak do celého světa. Ovlivnilo a ovlivňuje doposud desítky miliónů lidi po celém světě. A ovlivnilo a ovlivňuje i dnes životy tisíců lidí různého věku i u nás.

Není to pohádka ani jiná fikce. Je to skutečnost, která se jmenuje YMCA. Na mnoha místech její větve zesvětštily, ale její jádro zůstává křesťanské a má stále silný misijní náboj.

Přitom vše začalo tím, že jednomu mladému muži, teenagerovi, nebyli lhostejní ti, se kterými sdílel práci i místo k spánku. Stáli mu za to, aby se za ně začal vytrvale a jmenovitě modlit. Stal se v jejich temnotách světlem, které zapalovalo další a další.

Tohle je cesta schůdná i pro každého z nás. Máme kolem sebe lidi, které máme rádi a kteří žijí bez Boha, životy, které jsou pod tlakem temnot tohoto světa. Když za nimi přijdeme se zvěstí Evangelia, tak nás asi nebudou moc brát. Modlit se za ně však jmenovitě můžeme. Bůh se pak postará o ostatní.

Nejprve je však potřeba, abychom si Pána Ježíše pustili „ k tělu“. Zcela osobně v modlitbách, při studiu Bible, při bohoslužbách a nakonec v celém životě. Potřebuji si ve svém životě ujasnit, co znamená: „Věřit v Pána Ježíše.“ a zodpovědět si otázku: „Kým pro mne Pán Ježíš je?“, a to ne naučenými frázemi, ale uvnitř ve svém srdci.

Bez něj totiž nebudeme mocni být světlem světa. S ním však není pro nás nic nemožné, jak on zaslíbil: 12 Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které činím já, a bude činit ještě větší skutky než tyto, neboť já jdu k Otci. 13 A oč byste požádali v mém jménu, to učiním, aby byl Otec oslaven v Synu. 14 Požádáte-li mne o něco v mém jménu, já to učiním.“

Teď nastává doba, která více než jiné nám nabízí možnost se k Pánu Ježíši přiblížit. Advent je totiž postní doba. Postní doba odedávna byla a stále je příležitostí, kdy se lidé vzdávali toho, co jim jinak zabíralo čas, síly i mysl. Dělali to a dělají proto, aby se uvolnili k modlitbám, ke společným shromážděním, aby se přiblížili k Bohu, udělali si na Něj čas. Advent je čas, kdy se můžeme a máme odpoutat od všeho, co nám jindy zabírá spoustu času – může to být televize, internetové zprávy a sociální sítě, zběsilé shánění dárků a přípravy na dokonalé Vánoce, počítačové hry i všelijaké jiné záliby. Čas, který tak získáme, můžeme věnovat hledání společenství s Hospodinem Bohem, Otcem, Synem i Duchem svatým.