Ř 10

Introit: Kaz 3,11
Čtení: J 3,1-21
Text: Ř 10,17
Slovo poslání: Ř 12,2
Slovo požehnání: Sd 18,6
Písně: Ž 25, Ž 42, 196, 504, 559

“Zástupové přicházeli pro uzdravení nemocí; pro nasycení; pro divy; proto aby slyšel jeho slova.” Říká o víře v Krista Hus.
Se všemi variantami musíme v životě víry počítat, ale na tu poslední si máme dát pozor. Proč? Protože: „Víra je tedy ze slyšení zprávy a tou zprávou je slovo Kristovo.“

A právě toto Pavlovo vyznání, bratři, sestry a přátelé, se stalo základem reformačního učení o opuštění toho starého a přijetí nového. “… kdekoli”, míněno v Písmu, jak se svěřuje John Wicllif ve svých spisech, “poznám mínění správnější, ihned opustím od svého méně správného a pokorně a radostně příjmu názor odůvodněný lépe, věda, že to, co víme, je nepatrným zlomkem toho, co víme.”
Jako by v tomto Wicllifově tvrzení zaznívalo slovo z knihy Kaz 3,11; “On všechno učinil krásně a v pravý čas, lidem dal do srdce i touhu po věčnosti, jenže člověk nevystihne začátek ani konec díla, jež Bůh koná.”

Není a nikdy nebude, pokud budeme jen poslouchat a ne naslouchat.
A o to jde! Nestačí totiž být jen v Ježíšově přítomnosti, ale je potřeba velmi bedlivě naslouchat jeho učení, protože on je, opravdu zvláštní osobnost.
Mluví v obrazech a jak jsme mohli slyšet, ani Nikodém mu nerozuměl, když mu v soukromém rozhovoru objasňoval právě onen počátek i konec díla, jež Bůh jeho přítomností pro lidi koná.

Ježíš je tedy opravdu úplně jiná liga.
Jako jediný na světě se nenarodil ani z vůle muže, ani ženy.
Jeho jméno, mu nevybrali ani Josef, ani Marie, ale bylo mu určeno samotným andělem Gabrielem (Mt 1,21; Lk 1,31;). Přesto žalmista o jeho právem jménu právem vyznává: „Oslavujte jméno tvé veliké a hrozné, nebo svaté jest.“ (Ž 99,3;) jak bychom mohli číst v kralickém znění. Možná proto se tituluje Syn člověka.
Pozornému Písmáku v onom rozhovoru s Nikodémem jistě neušel nominativ plurálu maskulina, který máme v 11 verši 3 kapitoly evangelia podle Jana zaznamenán: „…, že mluvíme o tom, co známe, a svědčíme o tom, co jsme viděli, ale naše svědectví nepřijímáte.“

Ježíš, ten syn tesaře z Bechetléma a Marie je tedy úplně jiná liga, protože v jeho učení k nám promlouvá sám Nejvyšší “adonáj-elohejnú” – abychom dobře rozuměli Pán-Bůh náš.

Jeho učení tedy není z tohoto světa. Snad proto mu většina jeho “vrstevníků” nerozuměla. My bychom mu rozumět ale mohli, protože všechno, co ke svému spasení potřebujeme znát, máme zaznamenáno u evangelisty J 3,1-21; 14, 1-11;

A to je to, co jsem nám všem chtěl připomenout. Že máme všechny potřebné indicie k tomu, abychom právě v tom Ježíši z rodu Davidova rozpoznali svého osobního Spasitele. Abychom jej nenásledovali jen proto, že jsme byli svědky nějakého zázračného uzdravení, nebo jiného viditelného zázraku, jak to zmiňuje Hus. Ale pro ten nejúžasnějsí zázrak světa, kterým je proměna našeho nejniternějšího “já”.
Proměna, o které se v jednom ze svých spisů zmiňuje John Wicllif, kterého jsem tu již v úvodu také zmiňoval: “… kdekoli poznám mínění správnější, ihned opustím od svého méně správného a pokorně a radostně příjmu názor odůvodněný lépe, věda, že to, co víme, je nepatrným zlomkem toho, co víme.”

Co tedy máme udělat, abychom správně porozuměli a pochopili jeho učení jako Petr, Pavel a mnoho a mnoho dalších jeho svědků, z nichž některé jsme si nedávno připomněli?

Přestože bohatý mládenec pro množství svého majetku u Ježíše neuspěl, (Mk 10,17-22;), přesto nám jeho otázka: “Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?” budiž mustrem, jak

1) přeformátovat svůj softwareový životní program, byť bychom při tom všem přišli o všechna svá dosavadní data.

2) Nainstalovat si nový a upgradovaný plán spásy a nejbezpečnější antivirový program, který je nám našim Nejspravedlivějším a Nejsvětějším skrze své druhé Já, (tedy Ježíšem), narozdíl od pozemských softwareových společností, nabízen a to zcela zdarma.

3) Ale jistě ne v poslední řadě pravidelně jak aktualizovat všechny své nově nainstalované upgradované programy tak, abychom ze všech indicií, které máme k dispozici mohli vystihnout počátek i konec díla, jež náš Nejsvětější koná (Kaz 3,11;).

Že se nám to jeví jako zcela nemožné? Možná. … Možná úplně stejně, jako se to 6. července LP 1415 jevilo nemožným i Lukáši Pražskému, když se v Kostnici ve zbabělém strachu z plamenů nepřihlásil k učení svého věrného přítele Jana Husa a zbaběle přihlížel na hranici, na které v plamenech umíral.

Nic není nemožné. A proto se i my, bratři sestry a přátelé můžeme stát reformátory svých srdcí stejně jako Pavel po damašských událostech. Jako i Hus při svých studiích na teologii. A jistě v neposlední řadě i jako Jeroným Pražský, když se LP 1416 přiznal k Wicllifovu a Husovu učení a byl za to v Kostnici také upálen.

Nemožného totiž dosáhneme jen vírou v to, že je to možné. Jak díky svému otci Charlesovi Kinsleigh v pohádkových příbězích “Alenka v říši divů” a “Alenka za zrcadlem” Alenka několikrát poznala.

A k tomuto poznání nám dopomáhej sám Paraklétos, rozumějme správně utěšitel – Duch svatý, kterého nám Ježíš po svém návratu na Nebesa poslal, abychom poznali, jaká že je pro nás neměnná vůle našeho Nebeského Otce.

Amén.