Ř 11,25–36

Zvuková podoba kázání bohužel není k dispozici

Introit: Ř 2,18–20
Čtení: Sk 19,23–40
Text: Ř 11,25–36
Stará legenda vypráví, že biskup Augustin mnoho přemýšlel o tajemství svaté Trojice. Když jednou šel podél mořského břehu, spatřil malé dítě, které v lastuře přenášelo z moře vodu a lilo ji do malého důlku v písku. Na otázku, proč to dělá, dítě řeklo důležitě: „Chci přelít moře.“ S nadřazeností dospělého se starý muž usmál: „Myslíš, že se ti to podaří?“ A slyšel odpověď, kterou nečekal: „A podaří se tobě, Augustine, pochopit svým rozumem svatou Trojici?“ Dítě zmizelo a církevní otec už věděl, že uchopit největší Boží tajemství svou moudrostí je právě tak pošetilé, jako přelít oceán do své jamky.

Apoštol Pavel se v přečteném oddílu z jeho listu do Říma ovšem vůbec nezmiňuje o svaté Trojici. Každý křesťan je křtěn ve jméno Otce, Syna i Ducha svatého, ale v celém Novém zákoně není žádná definice tohoto trojího jména jediného Boha. Církev od samého počátku na tomto spojení trvá, nedovede je však vyjádřit, natož pochopit. A právě to, byt“ v jiném ohledu, zdůrazňuje apoštol Pavel: „Abyste nespoléhali na svou vlastní moudrost, chtěl bych, bratři, abyste věděli o tomto tajemství.“ Naše moudrost, inteligence a úsudek nestačí na to, co činí Bůh. Nemůžeme to vysvětlit, můžeme jen o tom vědět a sklonit se před tím.

Jestliže Augustina trápil problém svaté Trojice, pak Pavla trápil vztah Izraele k evangeliu. On sám jej zvěstoval pohanům, kteří uvěřili, ale jeho židovští bratři je odmítli a zatvrdili se proti Mesiáši, který umírá na kříži. Ale to, co je teď, není a nebude tou poslední skutečností. A toto tajemství Božího jednání připomíná apoštol jistě i sobě: „Část Izraele propadla zatvrzení, avšak jen do té doby, pokud nevejde plný počet pohanů. Pak bude spasen všechen Izrael.“

To je to veliké tajemství, že Pán Bůh i lidský vzdor užívá k tomu, aby uskutečnil své záměry. Když Izrael odmítl zvěst o spáse v Kristu, šlo evangelium k těm, kteří si vyráběli své modly a modličky jako ti zlatníci v Efezu. Pohané poznali živého Boha, poznali jeho lásku v Ježíši Kristu a právě v Efezu, baště modloslužby, vznikl křesťanský sbor. Nic tedy není náhoda, ale Boží řízení. Jemu jde o to, aby pohané i židé došli slitování, jedni dřív, druzí později. To, co se zdá nemožné, je skutečností: pohané se stávají Božími dětmi a ti, kdo jsou dosud nepřátelé, totiž židé, jsou Bohu milí pro své praotce, s nimiž uzavřel smlouvu. Jedni i druzí, židé i pohané, celé lidstvo „komplet“ Boha nebralo vážně ve své neposlušnosti a Bůh je jakoby do tohoto vězení neposlušnosti zamkl, protože to si lidé sami vybrali. Ale tady, v téhle hladomorně nekončí ani židé, kteří mnohokrát „…činili to, co je zlé před očima Hospodinovýma,“, ale ani pohané, kteří „…klanějí se a slouží stvoření místo Stvořiteli.“ (Ř 1,25) A to je to největší tajemství, že Bůh takovým lidem otevírá nový život. „Bůh uzavřel všechny pod neposlušnost, aby se nade všemi slitoval.“

Ten až oslepující výhled naděje pro lidsky beznadějné případy, to je tajemství Boží, na které nestačí náš rozum. Nechápeme život Otce a Syna v Duchu svatém, stejně tak nerozumíme Božím cestám, které nám někdy připadají klikaté a nepřehledné, ale jsou vždycky moudré. To je to tajemství, které nemůžeme uchopit, že Pán Bůh nedělá omyly, ale všechno vede k dobrému konci, jímž je smilování pro všechny. Je tak veliké jako to moře, které nelze přelít do ubohých důlků našich omezených představ. Nevíme, co je svatá Trojice, ale jsme pokřtěni v trojím jménu. To stačí. Neznáme tajemství Božího života, ale věříme v jeho smilování – pro sebe i pro druhé. Ano, to úplně stačí k tiché radosti, že Bůh má poslední slovo – a to je milost, spása, vykoupení. „Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystopovatelné jeho cesty!“

Není třeba nic vysvětlovat, jen chválit a děkovat v nezměrném úžasu, k němuž nás i tento text dnešní neděle trojiční vybízí. „Vždyť z něho a skrze něho a pro něho je všechno. Jemu bud“ sláva na věky.“

Amen.