Ř 12,2-3 – síla křehké víry

1. čtení Mt 14, 22-33

Sestry a bratři, moji milí,

správné evangelické kázání má začít rozborem daného místa v Písmu, pak následuje vysvětlení jeho smyslu pro dnešní dobu a teprve pak, tak trochu nenápadně, může zaznít určitá výzva, určitý apel na posluchače. Tak nějak jsem se to učil v kazatelském kursu. Účinek, kterého chce kazatel dosáhnout nemá být prvoplánový, posluchač na to má spíše přijít sám. Považuji to za dobrý koncept a kázání tak také většinou píšu. Ale dneska to udělám od konce. Hned na začátku řeknu, o co mi půjde.

Budu mluvit především k těm, kteří mají s vírou problém. Mnoha z vás se to jistě netýká, ale snad si přesto z kázání něco odnesete.

Mám jednoho celoživotního přítele, který vyrostl v evangelické církvi, pak se dostal do probuzeneckých kruhů, a léta osciloval mezi vyznavačským přitakáním víře a pochybnostmi. Jeho problém byl, že chtěl mít úplnou jistotu. Nakonec to vzdal, o víře mluvit nechce. Útěchu nachází v hudbě. A měl jsem jiného přítele, francouzského matematika, celoživotního ateistu republikánského ražení, který rok před svou smrtí, aniž by věděl, že v jeho v těle probíhá agresivní bujení, si začal půjčovat klíče od katolického kostela a chodil do kostela hrát na varhany sám pro sebe Bacha.

Jakoby výslovné se přiznání k víře bylo pro některé příliš náročné, chtělo po nich více než mohou odsouhlasit. A přitom je tady nějaké tušení, rozpoznání, že víra se dotýká toho podstatného. Touha být víry účasten se paradoxně může projevit i tím, že církvi vyčítám všechno možné i nemožné.

Když se po první světové válce začalo v Německu hroutit postavení církve ve společnosti, tak to uvedlo v chod myšlení, které se snažilo křesťanství zbavit náboženské tíhy. Jednou z cest je přemýšlet o pojmech jako víra způsobem, jenž se odvolává více na běžnou životní zkušenost než na zjevenou pravdu. Vydejme se tedy nejprve touto cestou.

Jedním z nejvýznamějších prvků výchovy je víra. Totiž víra ve vlastní děti. To je něco, co si uvědomíme často pouze negativně. Totiž, když vidíme ty devastující důsledky chování nerozumných rodičů, kteří svým dětem říkají jednou, že nikdy nic nebudou umět, jindy, že si je nikdy nikdo nevezme, že to nikam nedotáhou, že mají nulový talent atd. Není třeba dávat další příklady, to asi každý zná. Zdravě milujícího rodiče neopouští víra, že to ten náš potomek nějak dá. Navzdory všelijakým selháním věříme, že z něj něco bude. A ten potomek to pozná.

Na víře je podivné, překvapující, že nejde o vztah jedním směrem. Pro ty, kteří myslí v pojmech přírodních vět, bych jako podobenství nadhodil, že víra je něco jako gravitační vlny. Pořádně jim nerozumíme, disponujeme pouze hypotézami, kde se berou, ale jejich účinky jsou nepochybné, o čemž se zvlášť výrazně přesvědčujeme při každém pádu na tvrdé podloží.

Víra je důležitá v rodině i ve škole, včetně té vysoké. Nikdy bych si netroufl pomýšlet na akademickou dráhu, kdybych se nesetkal s učiteli, kteří věřili, že na to mám. Celý dospělý život se cítím tím vázán a snažím se nějak tento dluh splatit.

Mnozí jistě znáte příběhy žáků základní školy, kteří si pokazili pověst, už jim nikdo nevěřil, a pak v jiném prostředí, v jiné škole, rozkvetli. Stejně tak jsou působivé příběhy některých Romů, kteří odešli do Británie či Kanady, a tam, nezatíženi nedůvěrou, zažili úspěch, jenž by ve zdejších podmínkách nejspíše nenastal.

O tom, jak je víra dvoucestný vztah, svědčí i evangelia. U Marka čteme: A nemohl tam učinit žádný mocný čin, jen na několik málo nemocných vložil ruce a uzdravil je. A podivil se jejich nevěře.

Výchozí stav, do kterého jsme postaveni, do kterého je normální se narodit, je milující rodina, v níž rodiče zcela oprávněně věří, že to jejich mimino je jedinečné, mimořádné. Dítě jak roste, tak na tento vztah víry odpovídá a jak dospívá, tak rozpoznává, že to jde ještě dál, přes rodiče k něčemu obecnějšímu, k nějakému závazku, který hledí uchopit. Troufnu si říci, že se střetává s Boží vírou v člověka. Pořád platí, že jsme byli stvořeni k jeho obrazu. Pořád platí, že neseme zodpovědnost za stvoření, do kterého jsme byli postaveni.

Nedávno jsem poslouchal podcast Zjisti víc. Považuji ho za skvělý. A tam se ti dva, Kuba a David, bavili o výpočtu, že ještě někde jinde ve vesmíru je inteligentní život. Na to je vzorec, který má na vstupu různé pravděpodobnosti, z nichž některé můžeme odhadnout docela dobře a jiné pořád neznáme. Takže ta možnost, že lidstvo nemá souputníky, tady pořád je. A ti dva zcela spontánně řekli, že to by se jim moc nelíbilo, že by to znamenalo, že je to jenom na nás.

Ale ono to opravdu je na nás, z té odpovědnosti couvnout nelze.

Nenáboženskou odpovědí na Boží víru v člověka je zodpovědnost, která vyplývá z pocitu, že jsem něco dostal, že mám za co být vděčný. A že to, co jsem dostal, mě k něčemu zavazuje.

Kolik té zodpovědnosti a vděčnosti okolo sebe vidíme? Odpovědi budou různé. Na jedné straně to tak opravdu je, že církev nemá patent na dobro, na druhou stranu lidé přicházejí do církve právě pro to, že nabízí jiný svět, jiné vztahy. Alespoň tedy když je tím, čím by měla být. A čím by měla být? Místem, kde se projevuje moc království Božího. Odpuštění, milosrdenství, láska, společenství těla Kristova.

A teď se dostáváme k otázce – jde to bez Ježíše? Ježíš netvrdí, že jedině skrze něj lze konat dobro. Nikoho nenutí, ale nabízí. Říká „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem volat k pokání spravedlivé, ale hříšné.“ A také „Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo.“

Ježíšův život, jeho působení, jeho zpráva, má jakoby dva póly. Na jednu stranu mluví, jak se často zdůrazňuje, s celníky, hříšníky, pijany vína. Ukazuje jim, že věří v jejich lidství. Setkání s Ježíšem, to, že on jim dává svou důvěru, volá po jejich odpovědi, po tom, aby nalezli sami sebe. Volá i po naší odpovědi. Ta odpověď nemusí mít hned podobu víry ve smyslu nějakého přesvědčení. Může mít podobu křehkého tušení, které od sebe můžeme i odehnat. Je ale lépe, když se tak nestane.

Druhý pól Ježíšova působení je cesta na kříž. Ano, spravedliví nepotřebují pokání. Jenomže lidská spravedlnost má sklon k samospravedlnosti. Je ten sklon nevyhnutelný? Teoreticky vlastně ne. Pro mě je Starý Zákon především výpovědí o tom, že Hospodin zvláštním způsobem jednal s jedním národem, aby vytvořil prostor pro život v odpovědnosti a milosrdenství. A ono to nějak fungovalo, a vlastně i funguje, ne že by se nic nepodařilo. Ale přesto lidský hřích, touha po vlastnění pravdy, prosazování své představy o spravedlnosti, vede k popření i toho milosrdenství, které bývá deklarovaný cílem. Když tohle promyslíme, prožijeme, tak začne křesťanství dávat smysl. Pak pochopíme, proč se říká, že kážeme Krista ukřižovaného.

K nesení odpovědnosti patří i to, že vstupujeme, tak jak každý rozpoznává, i do různých společenských zápasů. Ale současně nás evangelium varuje, abychom neztratili nikoho tím, že ho ponížíme odsudkem, jenž by se dotýkal jeho lidství. To Ježíš nedělal. Volal k pokání, ale neodsuzoval.

Každému je dána jiná míra víry. To znělo v dnešním druhém čtení. Konečně se dostávám k jeho výkladu. Někomu je dána víra jako kdyby se mu náhle otevřel pohled do nové krajiny. Alespoň tak to někteří říkají. Najednou je všechno krystalicky jasné a není co řešit.

Snad. Pro mnohé je ale víra výsledkem dlouhého putování. Z veršů vybraných pro dnešní kázání připomenu slova Nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli. To předchází slovům o víře. V bibli to tak bývá, že souslednost veršů naznačuje i souvislost logickou.

Chtěl bych povzbudit každého, kdo o víru zápasí, aby to nevzdával pro to, že v sobě nenachází přesvědčení, že věci se udály přesně tak, jak je v Písmu popsáno. Spíše jde o to přemýšlet, o čem křesťanství vlastně je. Křesťanství snese i zkoušku experimentem. Jeho pravdivost se v lidských životech potvrzuje.

Jak stojí v našem textu, míra víry je různá. To není řečeno pro to, abychom se poměřovali. Spíše jde o varování, abychom nesoudili. Abychom si nemysleli, že naše porozumění je závazné i pro ostatní. A abychom se netrápili, že naše víra je příliš křehká.

Něco se s ní ale dělat dá. Vztahovat se k našemu Pánu Ježíši Kristu, obracet se k němu, obnovovat svou mysl, nerezignovat, nebát se.

Amen