Ř 14,17–19

Písně: 273, 642, 163, 275, 250, 636

Introit: Ž 24,7-10
Introit: Mt 1,18-24
Čtení: Iz 7,1–17
Text: Ř 14,17–19

Milí bratři a sestry,

dnes jsme z Písma opět slyšeli liturgická čtení. Tentokrát ovšem s malou obměnou – prohodil jsem pořadí, aby řeč přišla na Izajáše a jeho proroctví a ne na toho tradičního Matouše. Především proto, že tenhle text z Matoušova evangelia známe všichni. Když člověk čte jen ten evangelijní text, je všechno jasné a srozumitelné. Ústy proroka bylo prorokováno, že panna počne a porodí Syna. Panna Maria tu je, Syna porodila – tak je všechno jak má být.

Lehce nám tam zahapruje, že miminko se má jmenovat Ježíš, čímž se naplní proroctví, že se má jmenovat Immanuel. Ve větě Bible ale jména mají svůj význam. Není výjimkou, že se někomu jméno během života změní. I zde jde spíše o titul, než o jméno. Jde o to, co toto jméno vyjadřuje, co znamená a nakolik nositel tento význam svého jméně plní. Immanuel, tedy „s námi Bůh“ – protože v Ježíši Bůh skutečně přichází, a Ježíš, aby bylo vyjádřeno proč přichází – Jehošua, tedy Hospodin je spása. To je úkol, který má tento chlapec splnit. A také ho splní. Právě proto, že je nejen Jehošua, ale také Immanuel. Takových Jehošuů bylo v dějinách Božího lidu spousta. Jozue, Izajáš… Ze spisů Ježíšovy doby víme o desítkách dalších nositelů tohoto jména, včetně jednoho velekněze. Ježíš Nazaretský se od nich odlišuje tím, že je zároveň Immanuel, tedy Bůh s námi.

Fajn tedy. Všechno do sebe velmi pěkně zapadá. Josef je muž spravedlivý, což v biblické mluvě znamená člověka, který v sobě spojuje lásku k Božím, řádům a zároveň lidské milosrdenství. Chápe Mariinu vinu. Je těhotná, i když s ní nic neměl, takže závěr je jasný. Nevěra je dostatečný důvod k přísnému trestu, ale Josef se spokojuje s tím, že ji prostě nechá v tichosti odejít. Nechce si hojit svoji uraženou chlapskou ješitnost. Na andělův pokyn ale nejen, že Marii nevyhodí, ale dokonce přijme dítě jako vlastní. Josefovi se vůbec stojí zato věnovat intenzivněji, protože to je neprávem opomíjený článek v řetězu Božího milosrdenství. Ono „být spravedlivý“ nemusí vždycky být zas taková švanda a ustát to vyžaduje hodně pevné nervy, protože to vyžaduje upozadit sám sebe a hrát druhé či třetí housle.

V rámci evangelijního příběhu ale Josef tuto roli hraje a hraje ji věrně a poctivě. Nechme to tedy tak. O to pisateli evangelia šlo, o tenhle celkový dojem, že všechno šlape tak, jak má šlapat. Že ozubená kolečka dějin do sebe poklidně zadají a že tak koloběh běží přesně tak, jak bylo skrze proroka předpověděno. Vždyť jsme slyšeli, že to všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka…

Jenže – co že se to tu vlastně plní?! Jak je to s tím Izajášovým proroctvím?! Podívejme se na to Izajášovo proroctví pořádně. Přesuňme se tak do roku 730–740 před Kristem. Asyrská říše se na východě rozpíná, malé státečky v okolí Božího lidu se pokouší o koalici. Aramejci, Sidón, Týr… Přidal už se i severní Izrael. Judskému králi Achazovi se nechce, jenže na jeho zapojení čekají další – Edóm a Moáb. Teprve půjde-li do toho Jeruzalém, je šance, že se koalice rozroste i o tyto dva další spojence. Tak se vznikající protiasyrský spolek snaží buď Achaze dotlačit ke spolupráci, nebo sesadit a na jeho místo dosadit někoho ze svého středu. Po předchozích válkách Achaz ví, že všem těmto nepřátelům neodolá, tak co s tím…

Achaz dumá, přemýšlí – a vychází mu z toho, že s někým se spojit musí. Na straně jedné protiasyrská koalice. Kdyby šel do holportu s nimi, musel by přiznat, že se téhle party bojí a to by mu k uhájení nějaké dobré pozice nepomohlo. Tak se rozhodl hledat spojence na druhé straě barikády – v Asýrii. A v tuhle chvíli přichází prorok Izajáš a vyřizuje slovo Hospodinovo: neboj se nepřátel. I bez pomoci Asýrie obstojíš. Nespoléhej na paktování se s mocnými. Jen věř Bohu. Prorok dokonce nabízí Achazovi cosi zvláštního, se v Bibli jinak téměř neobjevuje, totiž nabídku Božího znamení. Achazi, vyber si, vymysli si, řekni si – co chceš jako znamení, že Bůh stojí za tebou. Jak říkám – není to nic častého, ale čas od času se to objeví – u Gedeóna dokonce několikrát za sebou, do podobné situace se dostane Achazův syn Chizkijáš.

Achaz odmítá. Odmítá s velmi zbožným argumentem – Achaz odpověděl: „Nechci žádat a nebudu pokoušet Hospodina.“ To zní jako zjevný ohlas Mojžíšova (Dt 6,16) „Nepokoušejte Hospodina, svého Boha, jako jste ho pokoušeli v Masse.“ Ale přece jen je toto Achazovo rozhodnutí špatně! O co tu jde, co se děje?! Vždyť to víme. Achaz už má promyšlenou strategii. Má plány hotové – podřídí se Asyrské velmoci a s její pomocí se postaví komukoliv. Tenhle Izajáš, tenhle náboženský šílenec, který se ohání poslušností Bohu – ten prostě nechápe, kam se hýbá svět. Je to zbožný, hodný, fajný chlap – ale nemá ponětí o tom, jak funguje politika. V politice se nehraje na bohy, ale na silné spojence. Nějaké hraní si se znameními, to zavání jen průšvihem. Jeden si něco přeje, stane se kdo ví co, někdo to nějak vyloží, další se o tom dozví a nějak ten výklad předá. Tohle ne, děkuji… Jedinou pomocí od Hospodina, o kterou Achaz stojí, je poklad z Hospodinova chrámu. Ten Achaz vybrakuje na zaplacení si asyrské podpory.

Toto je za Achazovým odmítnutím Boží vůle. A já jen připomínám – zbožným odmítnutím. Odmítnutím podle Mojžíše. Odmítnutím podle Písma. Na to, abychom odvrhli Boha stačí někdy prostě vzít Bibli a držet se jí doslova. Když umíte rychle sypat z rukávu veršíčky, tak si ani Boží prorok neškrtne. Tohle je důležitý motiv a bude dobře, když si ho zapamatujeme. To, že něco je podle Bible, to ještě neznamená, že to v tu kterou konkrétní situaci je nejlepší řešení. Achaz jedná přesně podle Mojžíše, ale my už vidíme, jak si jen účelově používá nařízení, protože hledání Boží vůle by mu mohlo překazit jeho plány. Mohlo by mu narušit jeho obraz světa.

Hospodin pošle znamení tak jako tak, ale v tuto chvíli to bude znamení nejen Hospodinovy moci, ale také soudu nad Achazem. „Pokoušíte Boha – proto přijde znamení.“ Nepřehlédněme tu souvislost! Znamení má promluvit do tehdejší situace. Hospodinovo znamení ohlášené skrze Izajáše, reaguje na blížící se válku všech těch pronárodů okolo, ba i Izraele na severu proti Achazovi v Jeruzalémě. Jak ukazují další slova proroka Izajáše, tak tuhle válku Achaz prohraje a jeho majetek bude odnesen do Damašku.

Následují obrazy na první poslech nesrozumitelné. Chlapec bude jíst smetanu a med, aby dovedl zavrhnout zlé a volit dobré… K jídlu bude mléko, smetana či tvaroh, prostě něco tučného a med divokých včel. O co že tu jde? Prorok pak mluví o neúrodě a o tom, že tato strava čeká každého v té mizerné době, kdy zůstane dobytek, protože ten se dá odehnat a podojit někde v horských úkrytech. Zůstane med, protože divoké včely se tam také dají někde najít. Vinice budou zničeny a pole budou zpustošena. To všechno zaroste bodláčím. Umět dovedl zavrhnout zlé a volit dobré, to znamená dosáhnout věku, kdy se tak říkajíce „bere rozum“. Prostě aby neumřel jako malé děcko. Aby ten malý chlapec Immanuel vůbec vyrostl, bude jíst smetanu a med. Bude na útěku, bude sdílet nouzi spolu se všemi ostatními.

V tomhle chlapci ale přijde pro Izraelce něco nového. Něco, co tu dlouho nebylo, totiž Bůh se opět přikloní ke svému lidu. Tento hoch zprostředkuje něco, co lid potřebuje. Ještě za jeho dětství proběhnou velké války, Asyřané vyplundrují území nepřátel Izraele. Ale pak se ujme vlády on a v době jeho vlády bude mít Judea klid. Po Achazovi nastoupí jeho syn Chizkijáš. Dvanáctý judský král – už to číslo by nás mohlo navnadit k něčemu pěknému. Chizkijáš byl skutečně jeden z vzorových panovníků – tedy až do doby, kdy si na Pánu Bohu vymodlil 15 přidaných let života. Během těch to s ním šlo snad tedy ne od desíti k pěti, ale od desíti k osmi, to docela určitě.

Tohle už můžeme nechat stranou, protože dobové pozadí nám Izajášovo proroctví zasazuje do jasných souvislostí velkých válečných konfliktů, ve kterých jeden král neobstojí, protože na Boha spoléhat nechce a tak si Bůh povolá jeho syna. Ten poslouchat bude a proto obstojí. Bude vyčištěn chrám, obnovena bohoslužba. V Chizkijášových reformách se bude lid vracet v pokání k Hospodinu a Hospodin se bude vracet ke svému lidu. Asyrský král skutečně vyšle vojsko proti Judsku, ale Bůh zasáhne a tento útok ztroskotá. Za Chizkijášova panování bude s lidem Bůh.

Můžeme tedy říct – porozuměli jsme Izajášovu proroctví, tak, jak ho Achazovi prorokoval. Jenže – kam se podělo Matoušovo evangelium?! Kde je Ježíš? Aha…! Úplně z toho vypadl. Kde to vlastně Matouš vzal, že to je proroctví o Ježíši? Nu – buď to má od Boha, nebo si to vycucal z prstu. A jsme u jádra problému. Psaná litera je jedna věc. Doslovný význam, byť jasný a srozumitelný – to je pořád ta samá jedna věc. Bůh a jeho vůle – to je ta druhá. Může být s tou první totožná a zcela evidentně také nemusí. Jestliže v tom kterém okamžiku Boží vůli neznáme, je potřeba se držet Písma, protože to je pevný bod. Záchytné místo. Základní tábor, do kterého se dá sestoupit, aby byl člověk v bezpečí. Ale vrchol to není. Bůh nás může vést dál a výš, kam už nás samotné Písmo (byť Písmem vykládané) nedovede.

Tohle poznal Izajáš na Achazovi – Achaz se drží striktně Písma a díky tomu si spokojeně protlačuji svoji vůli, aniž by se nechal Boží vůlí jakkoliv omezovat. Aniž by se snažil ji poznat – vždyť ji má v ruce! Má Písmo! Má Mojžíše a ten jasně říká: Nepokoušejte Hospodina, svého Boha, jako jste ho pokoušeli v Masse. Žádné zázraky, jako je voda ze skály, aby se ukázalo, jestli s námi Hospodin je nebo není (Ex 17,7). Měl by Achaz vůbec věřit nějakému Izajášovi, který mu říká, že tedy fajn, píše to Mojžíš, ale ty, Achazi, ty jednej jinak. No – měl by. Ale těžko se vysvětluje nějak logicky. Prostě buď Achaz uvěří, že Izajáš to nemá ze své hlavy, ale od Boha, nebo tomu neuvěří.

Stejnou zkušenost má evangelista Matouš. Kdyby se držel striktně Písma, tak by Izajáše rozhodně necitoval. Prolétl by kontext a bylo by mu všechno jasné. Takhle je to psáno a tím je všechno také jasně dáno. Achaz bude mít nějakou mladou manželku, ta mu porodí kluka. A zatímco Achaz nestál za nic a kvůli jeho hříchům přijde hodně zla, tak tenhle jeho syn to zase s Pánem Bohem srovná. Proto dostává jméno – opakuji, spíš něco jako titul – Immanuel, tedy s námi Bůh, protože za jeho vlády s lidem Bůh opravdu bude. Jenže Matouš vůbec nevzal v potaz, jak to naprosto evidentně myslel Izajáš a vztáhl kousek z těch slov na Ježíše Nazaretského. Měli bychom uvěřit nějakému Matoušovi, který nám říká, že tedy fajn, takhle to za Izajáše, ale my to máme číst jinak. No – měli bychom. Ale těžko se vysvětluje nějak logicky. Prostě buď uvěříme, že Matouš to nemá ze své hlavy, ale od Boha, nebo tomu neuvěříme.

No – a co dál… Co když někdo přijde s podobným nárokem dneska. Že fajn, něco říká ne Mojžíš, ne Izajáš, ale teď už evangelista Matouš, apoštol Pavel, Pán Ježíš – ale my bychom měli uvěřit tomu komusi, že je fajn že to či ono Matouš, Pavel či Pán Ježíš říká, ale my máme dělat něco jiného. Nebude proto mít žádný logický důvod. A my mu prostě buď uvěříme, že to ten kdosi nemá ze své hlavy, ale od Boha, nebo tomu neuvěříme.

Zní to divně, že jo…?! Ale jde to v přímé linii proroka Izajáše a evangelisty Matouše. Konec konců i Pán Ježíš nejednou použil argument, že „slyšeli jste, že bylo řečeno otcům, ale já vám říkám něco jiného a to teď platí. Jakkoliv to zní divně, tak si to nedokážu postavit tak, že dějiny Božího oslovení člověka se zastavily s poslední kapitolou knihy Zjevení Janova. Sedm set let po Mojžíšovi to Izajáš viděl jinak, než Mojžíš. Sedm set let po Izajášovi to Matouš viděl jinak, než Izajáš. Ale teď už ani náhodou! Dva tisíce let za námi, ale my to budeme vidět pořád stejně! Tehdejší Boží pohled nám musí stačit.

To jádro problém už jsem zmiňoval, řeknu ho ještě jednou: Psaná litera je jedna věc. Doslovný význam, byť jasný a srozumitelný – to je pořád ta samá jedna věc. Bůh a jeho vůle, to, co nám Bůh chce říct – to je ta druhá. Může být s tou první totožná! A zcela evidentně také nemusí. Jestliže v tom kterém okamžiku Boží vůli neznáme, je potřeba se držet Písma, protože to je pevný bod. Záchytné místo. Základní tábor, do kterého se dá sestoupit, aby byl člověk v bezpečí. Ale vrchol to není.

Bůh chce, abychom se dostali na vrchol. Abychom poznávali jeho vůli přímo. Z nejrůznějších důvodů toho nejsme schopni a proto nám dal tento „základní tábor“ – Písmo. Budeme-li se ho pevně držet, v drtivé většině případů neuděláme chybu. Ale někdy třeba také ano. Přinejmenším se nedostaneme nikam dál – no a čas od času ustrneme na nějakém výkladu či důrazu, který nejen, že nás neposune nikam dál, ale naopak nás od Boha odvede. Sloužíme přece nové smlouvě, která není založena na liteře, ale na Duchu. Litera zabíjí, ale Duch dává život. (2Kor 3,6). K tomuto přístupu nejsou povoláni jen někteří! Izajáš byl nóbl pán, šlechtic, Matouš byl ouřada, který pracoval na kase v berňáku. Je jedno, co jsme zač. Apoštol Pavel píše jen o pár veršů dál za tím textem o nadřazenosti Ducha nad literou, že na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě – to vše mocí Ducha Páně (v. 18).

O tohle tu jde to je cíl. Aby nás Duch Páně proměňoval k Božímu obrazu. Písmo je nástroj, který Duch velmi často používá. Je to základní tábor, ke kterému se vždycky můžeme vrátit, jakmile si nebudeme jisti, kudy že vede cesta. Proto je potřeba Bibli číst a znát. Ale zároveň je potřeba osahávat, kudy ta cesta vede dál. Až jednou budeme v plnosti v Božím království, nepoznáme to podle toho, že najednou budeme umět Bibli nazpaměť, ale protože budeme poznávat Boží vůli přímo.

Tohle království Boží je mezi námi. Ne až po smrti, ale už na tomto světě Pán Ježíš otevřel před každým z nás cestu ze základního tábora až na vrchol. Stojí zato tuhle cestu hledat.

Nejsme v tom sami. Pán Ježíš slíbil svoji přítomnost až do skonání tohoto věku, slíbil Ducha svatého, který nás uvede do pravdy.

Amen.