Ř 14,7-12 – i na Silvestra patříme Pánu

Milí bratři, milé sestry,

Proč jsme se tady vlastně sešli? Scházíme se o Vánocích – to je jasné. Připomínáme si, že Bůh vstoupil do našeho světa. Stal se jedním z nás. A nejenže si to připomínáme. Pokoušíme se to vtělení vtělit do naší vlastní zkušenosti. Stavět na tom, že Bůh je blízko. Scházíme se o Velikonocích, Díkůvzdání, Svatodušních svátcích a koneckonců každou neděli, která je každý týden takovou malou oslavou vzkříšení, vítězstvím života nad smrtí. Vnímáme Boží skutky, jeho věrnost, jeho proměňující sílu a naději. Připomínáme si příběhy boží věrnosti, aby se staly úhelnými kameny našeho vlastního života, naší vlastní zkušenosti. Bůh je s námi. Za nás se obětoval. Pro nás byl vzkříšen. I k nám sestupuje Duch svatý…

Jak do toho ale zapadá dnešní den? Slavíme… kalendář? Další oběh Země kolem Slunce? Nové období pro daňové poplatníky? Možná bychom mohli slavit svátek papeže Silvestra, což je docela zajímavá postava. Ale jinak nic zvláštního. Je to takový svátek spíš k vypnutí. Hodně jídla, hodně alkoholu. Hodně hlasitých oslav s ohňostroji. A i o ty jsme letos navíc přišli.

Musím říct, že i já sám jsem z toho byl napřed trochu bezradný. Nevím, jestli jsem vlastně někdy vůbec předtím psal silvestrovské kázání.

Ale pak se mi vybavil ten text, který jsme spolu četli. Nikdo z nás nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá. Žijeme-li, žijeme Pánu, umíráme-li, umíráme Pánu. Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu.

Pánu Bohu nepatříme jenom v těch chvílích, kdy je co slavit. Když přijdeme do kostela. Patříme mu, když jsou Vánoce i když už je po nich a přichází všední dny. Jsme jeho o Veliké noci, když se můžeme nadechnout boží svobody, ale patříme mu i o všech malých nocích, kdy nás svírá úzkost a nejistota. Jsme napjatí a někdy až nepříjemně rozrušení, když kolem nás vane Duch svatý, ale on je tu s námi i když nám se zdá, že je kolem spíš zatuchlo a temno.

A je v tom možná i trochu nebezpečí. Že si vytvoříme jakýsi dvojí svět. Dvojí život – ten kostelní, kdy slavíme bohoslužby, máme se rádi, usmíváme se na sebe, připomínáme si to důležité, víme, proč tu jsme. A svět obyčejný, kam Pána Boha moc nezveme, kam nepatří, kde jsou ta jeho přikázání a slova nepraktická, až příliš krásná, než aby mohla něco změnit.

Pojďme tedy slavit silvestra jako svátek všech našich malých chvil a okamžiků všedního dne a všedního života. Jako připomínku, že Pánu Bohu patříme i tam, kde na něj moc nemyslíme. Že je nám blízko i když my bychom si ho chtěli odložit na lepší časy.

Začneme tím nejobyčejnějším, co se na Silvestra dělá – totiž bilancováním. Co důležitého se událo v tom uplynulém roce? Na co si vzpomenete?

Možná na nějaké velké události. Nástup Donalda Trumpa do úřadu. Nebo naše volby do poslanecké sněmovny. Pokračující válka na Ukrajině.

Nebo to budou nějaké místní věci, které se odehráli ve vašem okolí. Třeba změna faráře v branickém sboru. Změny ve vaší práci, ve škole. Povedený tábor pro děti nebo dovolená.

Někdo vzpomene na rodinné události, které pro něj budou připomínkou tohoto roku. Narození dítěte, svatba, rozvod, nebo naopak rozloučení s někým, koho jste měli rádi.

Anebo osobní věci. Radost z nějakého setkání, dobré zážitky, úspěch, drobné osobní vítězství. Nebo naopak nemoc, ztráta, bolest.

Zkuste se každý sám v tuto chvíli probrat uplynulým rokem. Měsíc po měsíci, týden po týdnu, den po dni.

…

A teď si zkuste znovu připomenout ta Pavlova slova. Žijeme-li, žijeme Pánu, umíráme-li, umíráme Pánu. Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu.

Někdy je to snadné – to, když prožíváme radost a můžeme za ní děkovat. Někdy ty velké radosti, které jsem tu už zmiňoval. Někdy radost tkví v tom, že si člověk umí všimnout věcí, které jiní berou za samozřejmé.

Ale někdy to i tak skřípe. Třeba když máme škodolibou radost, že došlo na někoho, kdo se chová jako zmetek. To bychom asi do modlitby nedali. Ale, když se člověk koukne do žalmů?! Bože, přeraz paži svévolníka. (Ž 10,15) Bible to klidně řekne naplno. V třeskuté naději, že spravedlnost je silnější než úmysly sebesilnějšího a sebevyzbrojenějšího zlého člověka. Nebo nám třeba taková modlitba pomůže ovládnout se, abychom my sami nepřerazili toho svévolníka, který je zrovna vedle nás.

A někdy je to vyloženě těžké. Ale i tak je nám povoleno i naříkat, nadávat a skučet, když nevíme jak dál. Když se věci nemění. I tehdy patříme Pánu. Jak dlouho ještě, ptá se prorok Jeremiáš, jak dlouho ještě vás mám snášet říká Ježíš svým natvrdlým učedníkům. A my patříme Pánu i když se ptáme: Jak dlouho ještě musím snášet nemoc, blbýho šéfa, nespravedlnost, zpupnost, chudobu. Můžeme se takhle ptát, protože přece i tehdy patříme Pánu. I když se nám to zrovna nezdá, nejsme mu ukradení. Patříme mu přece když žijeme, ale dokonce i když umíráme. Patříme Pánu, i když si zoufáme: Bože můj, proč jsi mě opustil.

Patříme Pánu i když jsme něco nezvládli, podělali, zvorali co mohli. Něco by nám o tom mohl vyprávět třeba marnotratný syn milosrdného otce. I tehdy patříme Pánu. A to znamená jediné – odvahu přiznat se ke svým chybám. Tak jako ten marnotratný syn, který šel do sebe, a nakonec se vydal zpátky za otcem. Jako král David, který plakal a litoval, že nechal sprostě zavraždit svého soka v lásce, tak jako Petr, který brečel, když si uvědomil, že zradil Krista.

Mlčel jsem a moje kosti chřadly, celé dny jsem pronaříkal. Ve dne v noci na mně těžce ležela tvá ruka, vysýchal mně morek jako v letním žáru. (Ž 32) Tak se podle žalmisty vede tomu, kdo svou vinu nepřizná, kdo mlčí, kdo svádí na druhé. Právě ten, kdo mlčí k tomu, co provedl se zhroutí pod tíhou svých vin. A naopak: Svůj hřích jsem před tebou přiznal, svoji nepravost jsem nezakrýval, řekl jsem: „Vyznám se Hospodinu ze své nevěrnosti.“ A ty jsi ze mne sňal nepravost, hřích můj.

Zkuste si tedy pro sebe třeba ještě dneska znovu projít ten uplynulý rok. S vědomím, že Žijeme-li, žijeme Pánu, umíráme-li, umíráme Pánu. Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu. Postavte si před oči chvíle dobré, na které se fajn vzpomíná, ale i chvíle, které bychom si v kostele nikdy nepřipomínali. A dokonce i chvíle plonkové, zlé, mizerné, které bychom nejraději vygumovali ze svého života.

Závěrem – všimněte si ještě poslední maličkosti. Patříme Pánu.

Plurál. Množné číslo. Stejně jako já patřím Pánu, patří mu i ti, které potkávám. I když žijí, daří se jim, i když se hroutí, nedaří se jim na co sáhnou. Stejně jako já bojuju se svou povahou, situací, hříchem, tak i oni. To je původní kontext Pavlovy řeči, ve které mluví o nesouzení. Proč tedy, ty slabý, soudíš svého bratra? A ty, silný, proč zlehčuješ svého bratra? Všichni přece staneme před soudnou stolicí Boží.

Jde vědomí, že před Boží tváří jsme na tom všichni stejně. Ale také o naději, že nás ta boží blízkost a milost proměňuje a dává nám sílu, abychom byli lepšími lidmi a svět kolem nás lepším místem k životu. Vždyť proto Kristus umřel i ožil, aby se stal Pánem i mrtvých i živých.

amen