Ř 1,7–15

Písně: 425, 694, 640, 167 (320, 639, 549) 510, 255, 346

Introit: Ž 67,1–6
Čtení: Sk 28,13–31
Text: Ř 1,7–15
Poslání: Ž 103,2b–4

Milí bratři a sestry

těch několik týdnů, které nás čekají do Velikonoc, projdeme v prvních čteních adresáty Pavlových listů. V Novém Zákoně máme 12 dopisů apoštola Pavla, když odečteme jeden Korint, jednu Tessaloniku (protože do obou máme dva listy) a Filemona (kterého jsme vykládali před pár týdny), máme před sebou devět listů na devět týdnů až před Květnou neděli.

A na začátek – Řím. Pokusíme se alespoň trochu porozumět Pavlovu vztahu k obyvatelům tehdejšího hlavního města a uvidíme, že to, co si stanovil za cíl apoštol Pavel, tak je dobrý vzor i pro nás. Stanovil si v Římě dva cíle. Tím prvním je setkat se s římskými křesťany a vzájemně se posílit a povzbudit a tím druhým je zvěstovat evangelium obyvatelům hlavního města.

Nejprve ale píše dopis. Trochu jako sebepředstavení, trochu jako vysvětlení svých postojů k tomu, co bylo zrovna v Římě horkým tématem, neměl úplně pevnou pozici mezi Jeruzalémskými křesťany a bylo by fajn mít krytá záda v Římě, v případě osvobození u soudu se Řím mohl stát dobrým zázemím pro další misijní cestu na západ. Píše dlouhý list, nejdelší ze svých listů. Svým stylem navíc list výjimečný. Ostatní listy píše Pavel do míst, kde působil, kde křesťanské společenství založil. Řím ne. Vůbec nevíme, kdo a jak křesťanství do Říma přinesl. Až někdy před rokem 200 napsal kdosi, že ho tam přinesli společně Petr s Pavlem, což je zjevný nesmysl. Ještě o pár století později píše jiný autor, že v Římě „přijali víru v Krista podle židovského stylu, aniž by viděli mocné činy některého z apoštolů“. Tak můžeme usuzovat na některého z nově pokřtěných o Letnicích, kdo do hlavního města přinesl velikonoční příběh o Ježíšově smrti a zmrtvýchvstání, ale nic moc dalšího. Nejspíš došlo ke sporům v jednotlivých židovských společenstvích, jestli tedy Ježíš je Kristus, nebo není Kristus. Vnitrožidovské spory o jakéhosi „Chresta“ zachytil i tehdejší pohanský historik. V každém případě jsou počátky života křesťanského sboru v Římě věcí více či méně pravděpodobných dohadů. V těch nám trochu napomáhá obsah Pavlova listu, který se hodně věnuje židokřesťanským sporům. I z toho můžeme usuzovat, že to v Římě bylo téma, které hýbalo životem sboru. Nám se tyto otázky promítly i do prvního čtení, kde je zmíněno Pavlovo misijní působení mezi židy. Ještě se k němu dostaneme.

Nemáme-li informace o počátcích křesťanského života v Římě, o to podrobněji jsme zpraveni o příchodu apoštola Pavla. Roky jsou nejasné – jsme někdy mezi lety 58-61 po Kristu. Každopádně ovšem na jaře, protože zimu prožil Pavel a ostatní na Maltě. Z jara vypluli projeli okolo východního pobřeží Sicílile a přijeli do dnešního Reggio Calabria – to už jsme na samém jihu Apeninského poloostrova. Tak, jak si představíte tu pomyslnou botu na jihu Itálie, tak z její špičky podél jejího nártu plují ještě dva dni a jsou někde „nad kotníkem“ – v Puteoli (dnes Puzzoli), tedy v přístavu v Neapolském zálivu. Tam už je dálnice A1 a za 200 kilometrů jste v Římě, autem co by dup. Pavel jde ovšem pěšky. Tak to bude nějaký čas trvat. Navíc se ještě týden zasekli u nějakých křesťanů.

Podotýkám – Pavel je tu poprvé. Jestli ho někdo zná, tak jen z doslechu. Ale připomnělo mi to vyprávění jednoho starého pána, který byl na vojně začátkem padesátých let a ať byli posádkou kdekoliv, vždycky tam měl nějakého „strejčka“, kterému se ozval a on ho pak zval na návštěvu. „Velká rodina!“ mysleli si, ale to spoluvojáci netušili, že „strejček“ a „tetička“ bylo standardní oslovení starších lidí v organizaci Snaha a v CB, ke které měl blízko. Jde mi o tu samozřejmost, s jakou byl cizí člověk přijat do domu, prostě proto, že to byl křesťan.

Ještě zajímavější musely být Pavlovy rozhovory se setníkem Juliem, který měl Pavla do Říma dopravit a který byl celou tu dobu s ním. Jen si snažím představit tu situaci, když ho představuje nějaké té křesťanské rodině: „Víte, to je policajt, který mne hlídá, jdeme k soudu.“ A pak k němu: „Pane policajt, nezůstaneme tu pár dní? Nic nás nehoní, popovídáme si s lidmi a za týden zase půjdeme dál!“ Někteří vykladači dokonce usuzují, že už se ze setníka Julia stal křesťan a proto se tomu nijak nebránil.

Nám už se tady projevil ten první cíl apoštola Pavla – jsou-li již někde křesťané, je dobré se s nimi setkat, poznat se a povzbudit se vzájemně. To je aktuální výzva i dnes! Když někam přijedeme, tak tam zajít do kostela a popovídat si s místními. Ale také do každého města, do každého křesťanského společenství zní tento Pavlův apel, abychom se vzájemně poznávali. Abychom se setkávali, hovořili spolu. Seznamovali se spolu, jestliže se neznáme. To je zcela křesťanské jednání! Vždyť jde o to vzájemně se povzbuzovat, sdílet se o různé dary, které máme. Nikdo z nás není duchovní superman. Dokonce ani apoštol Pavel se za duchovního supermana nepovažuje. Proto mluví o tom, že se chce vzájemně posilovat. Že chce nejen posilu přinášet, ale také posilu přijmout. Nemá tedy smysl si namlouvat, že my nic takového nepotřebujeme.

Podívejme se ještě podrobněji, jak to Pavel prožívá. Nějaký 75 kilometrů před Římem je Appiovo fórum. Ty dva – tři dni cesty vyrazili někteří křesťané z Říma, protože se doslechli, že Pavel přichází. Další se přidali nějakých 50 kilometrů před Římem u Tres tabernae, Třech hospod. Když je Pavel spatřil, zaradoval se. Text čistě gramaticky připouští výklad, že Pavel vzdával díky Bohu a nabyl odvahy, protože viděl tři hospody, ale jistě je správný výklad, že ho tak povzbudilo uvítání ze strany římských křesťanů.

Tohle je po mém soudu opravdu důležité. Ten okamžik, který stál Lukášovi za zmínku, že Pavel vzdal díky Bohu a nabyl odvahy, když spatřil římské křesťany, jak mu jdou vstříc. Pavel děkoval Bohu a nabyl odvahy, když viděl, že ti lidé jsou ochotni něco udělat a vlastně jen jemu ku radosti. V ničem mu nemají jak pomoci, jen mu přišli naproti. Pavel je křesťanem už desítky let. Je vzdělaný v Božích věcech. Je pevně ukotvený ve víře. Má za sebou nejen mnoho pozemských zkušeností, ale třeba také mystické zkušenosti vidění Páně – a takovéhoto (řekli bychom) „ostříleného křesťana“ povzbudí setkání s kdoví jakými neznámými křesťany? Zjevně ano! Zjevně stojí zato nezanedbávat tyto zcela lidské laskavosti. I pro tak kovaného křesťana, jakým byl apoštol Pavel, bylo povzbuzením, dodáním odvahy i důvodem k díkuvzdání docela obyčejné lidské setkání a přijetí.

Došli do Říma. Podle některých náznaků se můžeme dohadovat, že kostel, který se jmenuje San Paolo alla Regola, opravdu stojí na místě, kde Pavel bydlel. Víme z Pavlových listů, že dost dbal na to, aby nebyl živen z darů, ale na své živobytí si vydělával jako výrobce stanů, což v té době znamenalo spolupráci s barvíři a koželuhy. Kostel je na místě, které v té době bylo za městem, u písčité zátočiny u Tibery, tedy ideálním místě pro takovou práci. Našlo by se toho víc, my se tím nemusíme zas tak trápit.

Festovo hlášení o Pavlovi asi skončilo někde v moři při ztroskotání na Maltě, ale pořád tu byl důstojník Julius, který nejspíš podal dobré reference. Pavlova vazba je extrémně mírná. Bydlí v bytě s jedním vojákem, který ho hlídá. Standard byl, že by měl být přivázaný za levou ruku k jeho pravé. To platilo i pro významné vězně. Jak to ale konkrétně vypadalo u Pavla, nakolik nešlo hlídajícího vojáka přesvědčit, že to fakt nemusí být celý den takto – to jsou věci, které se můžeme jen dohadovat. Určitě tam ten voják by celou dobu přítomen. Poslouchá, o čem je řeč. Možná je i Pavlovou inspirací… V této římské vazbě píše Pavel třeba svůj list do Efezu a já mám konkrétně na mysli slavnou zbroj víry (Ef 6,13n). A tak si představuji, jak tak Pavel chodí po místnosti, po očku okukuje toho pretoriána, co stojí u dveří a diktuje písaři, který sedí za stolem: Stůjte tedy ‚opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti, obuti k pohotové službě evangeliu pokoje‘ a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého. Přijměte také ‚přílbu spasení‘ a ‚meč Ducha, jímž je slovo Boží‘. Jasně, to už se pouštím na hodně tenký led fantazie. Každopádně Pavel nebyl ve vězení. Mohl bydlet v pronajatém bytě, kde mohl nejen psát své dopisy, ale kde mohl také volně přijímat návštěvy.

To bylo podstatné pro tu druhou práci, kterou si v Římě předsevzal. Nejen, že se chtěl sdílet se s křesťany, ale chtěl také misijně působit mezi nekřesťany. Jeho židovští bratři – tak se k nim ve svém listu stále hlásí! – kteří už o křesťanství slyšeli a v posledku nic dobrého. Zatím tedy žádné zprávy konkrétně o Pavlovi, ale zato o křesťanské víře ano a nic moc to tedy není. Abych je ocitoval v ekumenickém překladu: „… je nám známo, že všude jsou proti této sektě.“ Proti této „hairésis“, této herezi. To slovo samo o sobě může znamenat prostě nějakou filosofickou školu, myšlenkový směr, ale je dost dobře možné, že stejně, jako to české slovo „sekta“, tak už v sobě neslo nějaká negativní nádech. To nevíme. Zřetelně z něj ale vyplývá, že je křesťanství stále ještě chápáno jako jedna židovská větev. Je to myšlenkový proud uvnitř židovství. Pavel se tomuto pochopení nebrání. Naopak! Říká: Vždyť jsem v těchto okovech pro to, v co Izrael doufá! Pavel své utrpení pro Krista popisuje jako utrpení žida, který je pronásledován pro svou židovskou víru. Rozhovor se pak nesl v duchu klasické židovské učené disputace. Pavel přesvědčoval židy o Ježíšovi důkazy z Mojžíšova zákona i z proroků.

Někteří jeho argumenty přijali, někteří ne. Pavlův misijní každopádně naplněn byl. Sklidil i mezi římskými obyvateli nějaké to ovoce. Podle některých proudů v církevní tradici byl po dvouleté vazbě odsouzen a popraven. Podle jiných byl osvobozen, s podporou římských křesťanů došel až do Španělska a až teprve poté znovu zatčen a popraven. Evangelista Lukáš, autor knihy Skutků, ale dál nepokračuje. Je to na první pohled zvláštní, protože Lukáš psal tento spisek s odstupem času a tak logicky věděl, jak to s Pavlem dopadlo. Tady ale nejde o příběh Pavla a ta kniha nese název „Skutky apoštolů“ dost nepřesně. Nejde o příběhy apoštolů, ale o příběh evangelia. O to, jak se šířilo evangelium o Ježíši Kristu. To, co začalo v Římě vydáním Augustova příkazu sečíst všechen lid, to nyní v Římě vrcholí, když do hlavního města přišla čistá a nefalšovaná křesťanská zvěst a Lukáš končí tím, že tedy, v hlavním městě, už se učí o Ježíši bez bázně a bez překážek. Teď už se zvěst evangelia nedá zastavit.

Nás ale ten Pavel a jeho působení v Římě zajímá a tak jsou pro nás z Pavlova římského zvěstování evangelia důležité ještě nějaké postřehy. Zvěst evangelia přišla s Pavlem do Říma zcela ježíšovsky – v poutech a bezbranná a přece v síle, kterou nelze umlčet. Ne na triumfálním shromáždění, ale v soukromých rozhovorech. S úspěchem u několika jednotlivců. Ale přišla. Je to tu. Je tu sůl, je tu kvas, je tu světlo ve tmách. Takových věcí stačí málo. Stačí špetka soli, troška kvasnic, jediná svíčka a celé jídlo bude prosoleno, všechno těsto bude prokvašeno a do každé temnoty zazáří paprsek Božího slova. Proto ten Lukášův konec – ne-konec. Kniha Skutků končí, ale příběh pokračuje dál, protože Pavel předal sůl víry, kvas evangelia, plamen vlastní křesťanské zkušenosti, to všechno předal dalším.

Pavlovi se s příchodem do Říma splnily dva cíle: (1) vzájemně se posílit a povzbudit s jinými křesťany a (2) zvěstovat evangelium nekřesťanům. Tyto dva cíle se mohou stát dobrou inspirací i pro nás. A to i s tou Pavlou realizací! Žádné bombastické skutky, dokonce v souvislosti s Římem nečteme ani o žádných mocných Pavlových činech.

Jen o tom, že mu jiní křesťané vyšli vstříc a on z toho měl radost a povzbudilo ho to. Povzbuzujme se tedy tím, že budeme spolu. Služme si vzájemně těmi dary, které my máme a druzí je nemají.

Prvními nevěřícími, kteří Pavlovo svědectví v Římě slyšeli, byli náhodní vojáci, kteří ho hlídali. Kolikrát už jsem se dostal do rozhovoru o náboženství se zdravotnickým personálem jen proto, že mne předtím slyšeli mluvit o Ježíši s někým, koho jsem byl navštívit! Dalšími Pavlovými posluchači byli římští židé. Tedy lidé blízcí, spřátelení. Pavel neměl rodinu, ale židovská obec byla z principu něco, jako rodina. S nimi pak Pavel mluvil právě tak, jak to bylo v této „rodině“ obvyklé. Někteří to vzali, jiní ne. Nebojme se tedy mluvit o své víře před nevěřícími i s těmi svými blízkými, kteří naši víru nesdílí. Můžeme mít dobrou naději, že aspoň někteří to vezmou.

Tak jako tehdy v Římě Pavel, tak i my tím předáme dál ten kousek soli, kousek kvasu, kousek světla. Náš příběh zůstává otevřený, právě tak, jako zůstal otevřený Pavlův příběh v Římě a tak i my, jako Pavel, můžeme sůl, kvas a světlo evangelia poslat zase o kus dál.

Amen.