Ř 5,12–14.17–21

Introit: Ž 8
Čtení: Gn 2,15–16 a 3,1–13.22–24
Text: Ř 5,12–14.17–21
Když apoštol Pavel chtěl římským křesťanům ještě více přiblížit tajemství spásy, jež se stala skutečností v Ježíši Kristu, o jeho životě, smrti a vzkříšení, začal od Adama, od samého začátku Bible. Tento příběh jsme dnes slyšeli i my. Je to vyprávění, jež je obecně známé a pro mnoho lidí je to docela zajímavá báje, ne-li pohádka pro děti, které se teprve později poučí o vývoji člověka podle vědeckého poznání. V něm ovšem není místo pro ráj, pro pokušitele a tím méně pro Boha, který s člověkem mluví.

I pro věřícího křesťana toto vyprávění, jež – ač na začátku – patří spíše k pozdějším částem Bible, není úplně jednoznačné. Už proto, že slovo Adam, Člověk, může být označení jednotlivce, ale také celého lidského společenství. Tento příběh nechce zřejmě být historickým pojednáním, spíše chce – kromě jiného – upozornit na nebezpečí, jež nám hrozí, když chceme přesáhnout své lidské určené a být jako Bůh. Toto nebezpečí lidstvu hrozí stále a dnes ještě víc než dříve.

Apoštol si tento příběh však vybral proto, aby ukázal důsledky Adamovy neposlušnosti pro celé lidské dějiny. „Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili.“ Jistě můžeme namítnout, že to je přehnané, aby kvůli Adamovi jsme na to doplatili my všichni. Ale apoštol počítá realisticky s tím, že první Adam reprezentuje celý lidský svět, že máme v sobě jeho krev, jeho náturu udělat pravý opak, než co chce Pán Bůh. A proto k nám patří hřích a také smrt. Je tu však o tom tragickém Adamovi, na němž všichni máme podíl, zvláštní a nadějné slovo: „On je protějšek toho, který měl přijít.“ Je to protějšek, spíše předobraz toho, který přijde, aby rozdrtil hadovi hlavu. Už v prvním vyprávění o člověku je skryta naděje, a ta apoštolu Pavlovi ukazuje k Ježíši Kristu. „Jestliže proviněním Adamovým smrt se zmocnila vlády skrze jednoho člověka, tím spíše ti, kteří přijímají hojnost milosti a darované spravedlnosti, budou vládnout v životě věčném skrze jednoho jediného, Ježíše Krista.“

Takže to, co vypadá jako pohádka, je smutná skutečnost lidského rodu, kde je hřích a smrt domovem. Začalo to jedním, s nímž jsme si všichni podobni jako vejce vejci, ale i když Adamova neposlušnost stále má své varianty a smutná pokračování, je tu darovaná spravedlnost Kristova a jeho život. Proti Adamovi stojí Kristus Ježíš. V Adamovi jsme všichni vyhnání z ráje, v Ježíši Kristu máme otevřené Boží království. A to jsou vlastně celé lidské dějiny; na jedné straně hřích a pokřivené lidství v Adamovi, na straně druhé spása v tom, který přišel do našeho světa, aby jej naplnil milostí a nadějí. A tu naději vyjadřuje apoštol nadmíru zřetelně: „Kde se rozmohl hřích, tam se ještě mnohem víc rozhojnila milost.“

Z vyprávění prvních stránek Bible o pádu člověka se můžeme jen zdeptat, neslyšíme-li tuto zvěst naděje, že i tam, kde je vidět jen zlo, působí milost snad neviditelně, ale trvale. Nevítězí Adam, ale Ježíš Kristus.

Amen.