Ř 5,18–19

Písně: 493, 692, 505, 512, 248, 623

Introit: Ž 32,1–6a
Čtení: Gn 3 (celá kapitola)
Text: Ř 5,18–19
Poslání: Ko 3,12–13

Milí bratři a sestry,

příběh Adama a Evy vrcholí v asi nejznámější scéně. Člověk učiněný k obrazu Božímu selhává ve svém úkolu. Svůj úkol dostává, poznává – ale nenaplní. Jak už jsme si mnohokrát opakovali, ani zde nejde o vyprávění o tom, jak kdysi kdesi kdosi cosi udělal či neudělal. Bible má ambici být živým Božím slovem, které chce promluvit k nám tady a teď. Kolotoč hříchu, který se roztáčí v hříchu Adama a Evy, máme číst jako příběh o nás. To jsme my, kdo s pomocí sobě rovnou, tedy muži i ženy, máme být obrazem Boha v tomto světě. Jako Boží obraz máme – ovšem bez ubližování – vládnout všemu stvoření a žít ve společenství. Leč nejde nám to. Vláda nám nejde a bez ubližování už vůbec ne. Žít ve společenství sobě rovných taky moc ne. A takovýto způsob života přináší hádky, spory a nakonec i smrt.

Jak nám to ale avizuje i dnešní hlavní čtení, tak u té smrti to nemusí skončit. Ovšem – jistě může. Žijeme k smrti, protože to je pointa tohoto příběhu. Tedy aspoň první kapitoly ze dvou. Tato první kapitola ukazuje náš život jako život k smrti. Ne proto, že Darwin, ne proto, že souboj druhů, ne proto, že evoluce a přežití silnějších, vymírání starých druhů a jejich náhrada za jiné. To je zase jiný příběh, jiné vyprávění. Je hodně příběhů a hodně vyprávění o nás. My si dnes budeme vyprávět jen jedno z nich. Má dvě kapitoly. Příběh o životě ke smrti a pak příběh o smrti k životu. To první je a to druhé může být i náš příběh.

Náš příběh začíná, když rozpoznáváme svůj lidský úkol. Milovat se a množit se, ovládnout svět a panovat nad celým stvořením. Ale nekořistit. Neublížit živé duši. Naopak žít ve společenství. To je náš rajský začátek. Příběh právě teď začíná. Tady a teď s námi Pán Bůh počítá. Tady a teď Adame, tady a teď, Evo, jeden jako druhý jste pány tohoto světa a jaký pán, takový krám. Co do tohoto světa vnesete, takový ten svět bude, protože to tam budete vnášet s autoritou pána. Co tam vneseme? Co tam vnášíme tady a teď ve svých myšlenkách, ve svých pocitech, ve svých rozhodováních? Splníme-li svůj úkol a vneseme-li milování, život a naplněnost, bude svět naplněn živou láskou.

Nad tímhle dumá Adam a Eva a zatím to jde. Byli stvořeni k obrazu Božímu – vypráví ten příběh. Náš příběh. To jsme my, kteří svoji identitu odvozujeme od Boha. Chceme-li poznat tu nejdokonalejší míru našeho určení, pak tam někde proznívá „Jste bohové, všichni jste synové Nejvyššího“ (Ž 82,6) a také jako je svatý ten, který vás povolal, buďte i vy svatí v celém způsobu života. Vždyť je psáno: „Svatí buďte, neboť já jsem svatý.“ (1Pt 1,15–16). Byli jsme stvořeni k obrazu Božímu. Máme být jako Bůh, to je naše konečné určení, to je náš cíl. Ale jak dosáhnout cíle, když na něj nehledíme?! Pokud budeme hledět, pak při pohledu upřeném na Krista, dokonavatele naší víry, (Žd 12,1) tedy při pohledu upřeném na Boha, se budeme milovat a množit a přece zachováme harmonii v různosti. Tak, jako ji zachovává Bůh, který od věčnosti plodí svého Syna a skrze Syna dává světu svého Ducha. Různost osob a přece dokonalá harmonie v této vnitřní různosti jediného dokonale harmonického Boha.

Leč náš příběh ale vypráví, že nám to moc nejde. Do příběhu přichází had. Příběh nevypráví, kde se vzal, nevypráví, proč tu byl a kdo to byl. Snad jiné příběhy někde jinde, které také žijeme, ale ty si v tuto chvíli nevyprávíme. Náš příběh vypráví, jak snadno se necháme zblbnout. Jak byl vnějšně na první pohled zachováván cíl, ale v jádru je to špatně. Jsme stvořeni k Božímu obrazu. Máme být jako bohové…

Budete jako bohové znát dobré i zlé!

Dá se naplnit Boží vůle tím, že ji přestaneme poslouchat? Budeme chytřejší, než Bůh, když vymyslíme zkratku, která ani Boha nenapadla? V pravdě ďábelské pokušení myslet si, že jsem chytřejší, než Bůh! Že skrze neposlušnost uděláme lépe, než skrze poslušnost. Já Adam, já Eva – odvracím svou tvář od Hospodina Boha v představě, že toto odvrácení mne k Bohu dovede ještě rychleji. Když se to takto řekne, zní to jako absurdní a nelogický blábol. Je to absurdní a nelogický blábol, ale hřích prostě je absurdní a nelogický blábol. Do světa, který je dobrý a mezi lidi, kteří jsou velmi dobří, tak odvrácení od Boha vnáší absurditu a nelogičnost. Adam s Evou najednou dělají bláznivé věci. Ale stále je dělají s autoritou pána stvoření, a jaký pán, takový krám.

Tam, kde jsem zapomněl na Boha, protože mi to v tu chvíli připadalo lepší, tak jsem vnesl do tohoto světa cosi, co s ním zle zamávalo. Hřích. Najednou nepoznávám sám sebe ve svých skutcích. Vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím! (Ř 7,13n) Tohle tak dobře znám, že chci dobro, ale nedělám ho. Je to absurdní a nelogické, ale jsem na druhé hnusný a už v tu chvíli mne samotného to mrzí. A tak jsem ještě naštvanější na sebe a na druhé. Ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím; když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl, a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy. Jak ubohý jsem to člověk!

Náš příběh pokračuje, ale už je zašmodrchaný hříchem. Už jsou v něm všude dohledatelné stopy té absurdní a nelogické frašky, že víme, že máme být jako bohové, chceme být jako bohové – a přece se před skutečným Bohem ukryjeme. Víme, co je v našem životě zlé, protože jsme to sami tak zle udělali – a přece na první dobrou ukážeme na svoje partnery či na kohokoliv druhého, že to ne my, ale to oni. Jakoukoliv blbost, i kdyby to měl být fíkový list, tak jsme ochotni hledat a použít, abychom ne vyřešili, ale zamaskovali to, co na sobě najednou poznáváme a samotným je nám to trapné. Obraz nahoty je velice srozumitelný. Asi jako kdybychom tu náhle byli všichni nazí. Jednou mne to pronásledovalo jako sen – byl jsem náhle nahý uprostřed společnosti. Ani v tom snu jsem nechápal, jak a proč se to stalo, ale i v tom snu mi bylo neskutečně trapně. Je trapné, když se náhle v plné nahotě veřejně ukáže nějaká naše nedokonalost. To si dokážeme představit, jak je nám v takovou chvíli trapně. Jak by ne, když je to pořád náš příběh.

Máme úkol v lásce tento svět naplnit a vládnout mu, aniž bychom ublížili živé duši. Abychom byli jako bohové. A nám nejde bez ubližování ani to milování, ani to naplňování a ta vláda už vůbec ne. Protože si hrajeme na bohy podle vlastních pravidel. Den co den se jako Adam a Eva rozhodujeme svévolně a tak den co den zaplétáme tento svět do sítí absurdity a nelogičnosti. A třebas i někdy víme, co by bylo správné udělat, stejně máme najednou po ruce jen nějakou hnusárnu, kterou pak odnese nějaká ta duše vedle nás.

To je náš problém, že neposloucháme Boha a vnášíme do tohoto světa hřích, zlo, smrt. Adam a Eva je náš příběh, o tom, že když neposloucháme Boha, tak to přináší zkázu. Rozbitý vztah s Bohem vnáší rozkol a zánik do harmonických vztahů mezi lidmi navzájem i mezi lidmi a stvořením. Byli jsme stvořeni k obrazu Božímu. Dostali jsme neskutečný potenciál dokonalého a harmonického vztahu s Bohem, s lidmi kolem sebe i s celým stvořením. A to vše s výhledem věčnosti. To je Adam a Eva v ráji. To jsem já, Ty, každý člověk… K tomu jsme byli stvořeni, to je prvotní určení člověka stvořeného k obrazu Božímu. Láska naplňující zemi. Dokonalá harmonie v různosti, jak k tomu ukazuje vnitřní harmonie Boha v Trojici osob.

Všichni v sobě máme stejně neskutečný potenciál – a všichni selháváme. Rozkolem s Bohem vznášíme rozkol do mezilidských vztahů i do vztahu s celým stvořením. Takhle pokračuje příběh Adama a Evy přes Kaina a Abela až k Noemovi. Pozor, i to je pořád ten jeden příběh o nás. Jen je dlouhý a tak už začínám přeskakovat, abych se dostal i k druhé kapitole. Z té první jen připomenu neschopnost dát to do pořádku. Lidské pokusy opravit vztah se stvořením a s lidmi a odtud pak i vztah k Bohu nedokážeme. Můžeme trochu vylepšovat, ale do ráje se nedostaneme, zastavíme se nejpozději u cherubů s plamennými meči u rajské brány. A tam zemřeme. Trest, který je zároveň Boží ochrana stvoření. Ochrana před tím, že bychom s absurditou a nesmyslem hříchu začali kombinovat věčnost.

A pak začala kapitola druhá. Přichází Kristus, člověk, nový Adam, který měl také takový potenciál, ale neselhal v něm. Jako starý Adam žil ke smrti, jako nový Adam zemřel k životu. Jeho vzkříšení z mrtvých je vyjádřením toho, že smrt je překonána. Je obnoveno to, co je primární: vztah člověk – Bůh. Rozkol mezi Bohem a člověkem, člověkem a druhými lidmi i člověkem a stvořením, je překonán z Boží strany.

Do tohoto příběhu se můžeme nechat pozvat. Tento příběh se může stát i naším příběhem. V našem naplňování příběhu Adama a Evy přestáváme zkoušet to lidské fíkové flikování, které jen zakrývá a tak oddaluje řešení samotného jádra problému. Tím samotným jádrem je rozbitý vztah s Bohem. Od něj se odvíjí rozbité vztahy s bližním, rozbité vztahy ve stvoření. Tento vztah je tedy potřeba napravit. Na místě Kristově nás apoštol prosí: Dejme se smířit s Bohem! (2K 5,20)

Bůh stojí o toto smíření. Už v ráji o něj stál a dával Adamovi a Evě šanci, ale oni ji nevyužili. Nedali se na pokání a místo toho se jen vymlouvali a shazovali vinu jeden na druhého. Ani tehdy je Bůh nezavrhl. Vyřešil okamžitý problém nahoty koženými suknicemi. Přislíbil konečné vyřešení celého problému v příchodu Mesiáše, který rozdrtí hadovi hlavu. Neopustil potomky Adama a Evy, byť donekonečna opakovali příběh svých prarodičů, ale posílal jim své posly, aby je tímto světem vedli. Když se pak naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny. (Ga 4,4–5)

Bůh nás vrací přímo do středu ráje a otevírá tak prostor k tomu, abychom si ten příběh prožili ještě jednou. A ještě jednou. A ještě jednou. Znovu a znovu. V neustálém očišťování Kristovou krví (1J 1,7) znovu a znovu máme šanci prožít ten příběh konečně správně. Nejde nám to. I spravedlivý sedmkrát padne. Dokonalé společenství s Bohem, lidmi i stvořením zcela v intencích příběhu té první kapitoly znovu a znovu boříme. Nově ale přichází Boží milost v Kristu. Odpuštění, stále nové vracení do rajské zahrady, kterou hříchem svévolně opouštíme.

Odpuštění jako nástroj, který mění minulost. To dokonalé Kristovo odpuštění, která znamená naprosté smazání a zapomenutí toho, co bylo. Tak jistojistě, jako po nás tekla voda křtu, tak jistojistě, jak pijeme víno a jíme chléb, tak jistojistě bylo za nás vydáno Kristovo tělo a prolita jeho krev. Tak jistojistě nás krev Beránka Božího očišťuje od hříchu a jako tenkrát v Egyptě zachraňuje před andělem smrti a otevírá zase cestu k naplnění našeho prvotního úkolu. Být bohové. V lásce naplnit zemi a vládnout jí, aniž bychom ublížili živé duši.

No, jde nám to jak psovi pastva, ale poznali jsme Boží nástroj na léčbu nesmyslu a absurdity hříchu. Odpuštění. Adame, Evo – buďte bohové. Odpouštějte, jako Bůh v Kristu odpustil vám (Ef 4,32). V odpuštění darovaném a přijatém začíná cesta rájem.

Amen.