Ř 8,14–17

Písně: 98, 551, 376, 449, 572, 362, 399, 118, 165, 510
Introit: Ez,36,25–27
Čtení: Sk 2,1–14.22–24.36–39
Text: Ř 8,14–17
Když apoštol mluví v tomto úryvku svého dopisu do Říma o Duchu svatém, neslyšíme o ohnivých jazycích a hukotu prudkého větru, který vyznačuje jeho sestoupení na apoštoly podle podání Skutků. Pavel nám chce ukázat jeho působení v životě křesťana, působení tiché a skryté, bez něhož víra nemůže obstát.

To první, co apoštol zde zmiňuje, je jeho vedení. „Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží.“ Tak veliký titul, který patří samému Ježíši Kristu, je určen i pro ty, kdo se tomuto vedení podřídí. Je to jiný směr, než kterým nás vede naše pýcha a naše sobectví: ten končí ve slepé uličce a v posledu v záhubě. Duch svatý nás vede ve směru, kterým šel náš Pán a který vede k životu věčnému. Dát se vést Duchem není samozřejmé, protože se tomu brání celá naše hříšná přirozenost: takže tomuto vůdci děláme stále potíže. Je to div, že má s námi trpělivost a nevzdal to, ale jako Utěšitel nás chce dovést až do cíle. My však bychom si měli stále opakovat slova žalmu: „Nauč mne činiti vůle tvé, nebo ty jsi Bůh můj, duch tvůj dobrý veď mne jako po rovné zemi.“ (Žalm 143,10).

Duch svatý Boží děti vede, ale on je také učí v radosti volat k Bohu jako k Otci. Když zde apoštol užívá aramejské slovo Abba, připomíná nám, že tak nazýval Ježíš svého nebeského Otce. A když ve stejné důvěře dítěte voláme k Bohu, který stvořil vesmír a je nepochopitelný ve své moudrosti a moci, když víme, že je náš Otec, není to z nás. My bychom k tomu nikdy nenašli odvahu. To působí Duch svatý, jehož jsme přijali, když jsme uvěřili v Ježíše jako svého Pána a v jeho jménu byli pokřtěni. Nemáme takový viditelný důkaz obdarování Duchem svatým, jako apoštolové o letnicích v Jeruzalémě. Ten byl jedinečný a už se v té podobě neopakuje. Ale můžeme volat jako Pán Ježíš „Otče“ – a to z moci Ducha svatého. Když se mohu spolehnout, že mám v nebi Otce, který mě miluje, nemusím žít ve stresu otroka, že se mnou pán zatočí, protože jsem nesplnil jeho představy.

Apoštol sám dobře znal úzkost, že nestačí naplnit Zákon. Duch svatý však od ní osvobozuje. „Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, ale přijali jste Ducha synovství, v němž voláme Abba, Otče!“

Už prorok Ezechiel tlumočil Boží slib, že Pán Bůh učiní něco nečekaného a nového. „Dám vám nové srdce a do nitra vám vložím svého ducha.“ Slib se stal skutečností, když nastal den padesátý, den letnic. Ten Duch působí, že srdce, mrtvé jako kámen, se stane živým a citlivým pro Boží slovo, pro Boží lásku, jež v něm zní. A právě to srdce, tedy náš vnitřní člověk, dostává ujištění, že Bůh to bere s námi opravdu vážně, že je opravdu náš Otec. Není to zbožná představa, není to jen nauka církve, je to jistota, kterou ti nikdo nemůže vzít. A to je právě to třetí působení Ducha svatého, jež apoštol připomíná: „Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti.“ To ujištění se děje osobně – slyšíš kázání, přijímáš dary Kristova stolu a víš naprosto jistě: jsem dítě Boží. Bůh mě přijal pro Ježíše Krista do své rodiny. Není to teorie, je to nejhlubší pravda, na níž chci žít a umřít. Ten Duch, který nás vede, který nám dává odvahu se modlit k Otci, ten našemu vnitřnímu člověku, našemu srdci dosvědčuje, že jsme Boží děti.

Amen.