Ř 8,18–25

Introit: Iz 25,6–8
Čtení: Mt 24,32–44
Text: Ř 8,18–25
Pán Ježíš slíbil, že zase přijde. Tak jsme to slyšeli z jeho úst zároveň s výzvou, abychom bděli a byli připraveni. Ani On sám nám však neříká, kdy to bude: „O onom dni a hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec sám.“ (Mt.24,36). On přijde ve své slávě a moci, až nastane Bohem stanovený čas. Ne dřív, ne později. A my jej máme očekávat.

Apoštol Pavel napsal svým přátelům do Říma, co jeho příchod bude znamenat. Mohl by mluvit o soudu, protože On opravdu přijde soudit živé i mrtvé. Ale on mluví o slávě, na níž budeme mít podíl: „Soudím totiž, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena.“ Jako by chtěl říci: na to, co je před vámi, se můžete jen a jen těšit. Víra v přicházejícího Pána není nesena hrůzou, ale radostí a nadějí. Je to dobrý konec, k němuž vyhlížíme. A v tom vyhlížení nejsme sami. „Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, až se zjeví sláva synů Božích.“

Na našem světě to není v pořádku. Vládne tu smrt a zánik, třebaže ve všem živém je touha po životě. Stále je tu nezměrné utrpení a bolest, ze všech stran je slyšet sténání: lidí, zvířat i celé přírody. „Veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje ku porodu.“ Snad nikde v celém Písmu není tak jasně vyjádřena bolestná touha po něčem, co se má na našem světě zrodit z těchto porodních bolestí jako záchrana a spása všech a všeho. Ty všechny trýzně, jimiž je náš svět naplněn, všechna marnost, jež schvátí i ta největší lidská díla, to všechno apoštolu Pavlovi, který vyhlíží Kristův příchod nemůže vzít naději. „Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích.“ Z otročení smrti, která má dosud poslední slovo, má být celé stvoření vysvobozeno: tato svoboda a sláva je na konci všeho. Na konci, který učiní ten, na něhož čekáme. On nepřináší záhubu, ale záchranu celého tvorstva.

Tak veliké rozpětí má naděje, v níž jsme spaseni, jak připomíná tento veliký svědek Kristův. Ale naděje není ještě cíl: je to výhled kupředu. Ještě nemáme nic hmatatelně v rukou, ještě i my „ve svém srdci sténáme, očekávajíce přijetí za syny, totiž vykoupení svého těla.“ I věřící člověk se připojuje k nářku všeho stvoření, protože vykoupení, které vyznává jako jistotu víry, musí být naplněno v setkání s Kristem. Ještě čeká na potvrzení toho, co Bůh slíbil už prorokům. „Hospodin zástupů odstraní závoj, který zahaluje všechny národy, přikrávku, která přikrývá všechny pronárody.“ Lidstvo však dosud pod tímto příkrovem nevidí Boží světlo. Dosud vládne smrt a země je prosycena slzami, i když zaznělo ujištění: „Panovník Hospodin provždy odstraní smrt a setře slzu z každé tváře.“ (Iz.24,8)

A proto rozumíme sténání stvoření, protože sténáme s nám v touze, aby se naplnilo to, co Bůh slíbil. Ještě se to nestalo, ještě nepřišel náš Pán, ještě očekáváme toto naplnění. Bdít znamená – kromě jiného – těšit se na něj v naději, kterou má apoštol. „Doufáme-li v to, co nevidíme, trpělivě to očekáváme.“

Amen.