Ř 8,26

Písně: 98, 551, 433, 572, 362, 165, 399, 510
Introit: Ez 36,25–27
Čtení: Sk 2,1–39
Text: Ř 8,26
Duch svatý byl padesátý den po vzkříšení Páně seslán učedníkům. Stali se Ježíšovými svědky a z jejich mocného svědectví vzniká první křesťanské společenství v Jeruzalémě. Seslání Ducha svatého je naplnění Ježíšova slibu, který jim dal před svým nanebevstoupením; teď se stalo skutečností to, o čem ujišťovali proroci: Pán Bůh vloží lidem do srdce svého Ducha a to srdce už nebude tvrdé jako kámen, ale citlivé pro Boží vůli.

Ta událost, kterou nám tak živě připomíná dnešní svatodušní neděle, byla jedinečná: už nikdy se neopakoval hukot větru a nikde v Písmu nečteme, že by na někom dalším spočinul oheň. Ale celá apoštolská zvěst naprosto jistě počítá s tím, že Duch svatý vstoupil do života církve a působí v ní. Překonává propastné rozdíly mezi lidmi a tvoří jednotu, která je jinak nemyslitelná (apoštol Pavel mluví o Židech a Řecích, o otrocích a svobodných, kteří jsou Duchem pokřtěni v jedno tělo Kristovo). A nejen to: on dává věřícím v Krista své dary, jimiž buduje Církev a zároveň v nich přebývá. Od prvních letnic je v Církvi trvale přítomen, ale přesto o jeho přítomnost trvale prosíme, třeba v písni: „Otče náš, milý Pane, dej nám Ducha svatého.“

Už to naznačuje, že jde o skutečnost, která přesahuje naše schopnosti, zařadit to největší tajemství Boží přítomnosti do svých systémů. Je to jako bychom chtěli spoutat vítr, který slyšíme a nevíme, kam jde. Právě lidské uvažování o Duchu svatém, o tom, zda vychází z Otce a Syna či jenom z Otce, způsobilo v 11. století roztržku mezi východní a západní církví, z níž se křesťanstvo dosud nevzpamatovalo. Hostina lásky, Večeře Páně, se stala vinou lidské domýšlivosti příčinou rozdělení mezi konfesemi. Když se chceme zmocnit toho, oč můžeme jen pokorně prosit, když své pochopení Božích tajemství chceme vnutit druhým, zarmucujeme Ducha svatého.

A tady jsme vlastně už v našem textu. Slyšíme tu o své slabosti a o tom, že nevíme, jak a za co se modlit. Tato slova neříká nikdo jiný, než velký modlitebník, jímž byl apoštol Pavel. Možná, že v římském sboru tím leckoho zaskočil; modlitební život první církve byl nepochybně velmi bohatý. O to jako je to správné, aby nás hříšné lidi Pán Bůh slyšel, protože nás sráží naše lidská slabost – to slyším z Pavlových slov a moc mu rozumím. Ale právě tehdy, když si to přiznáme, děje se něco nezměrně velkého: „Duch přichází na pomoc naší slabosti.“ Ne jen někdy, ale stále a trvale. A když ty naše modlitby jsou tak roztržité, prázdné a bezradné. On do toho vstupuje sám – z toho nevyslovitelného lkání je cítit všechna jeho příchylnost k nám – a přimlouvá se za nás.

Za nás, kteří jako Kristův lid bychom měli být silní v lásce. Rozdělení církví, naše haštěřivost a směšná důležitost ukazuje však právě tu slabost, jíž je svět zklamán. To je však evangelium pro církev, potvrzené všem slabým chlebem a vínem. „Duch přichází na pomoc naší slabosti.“

Amen.