Ř 8,28

Písně: 33, 694, 680, 703, 163, 486

Introit: Ž 33,12
Čtení: Gn 12,10–20
Text: Ř 8,28
Poslání: Ř 8,38–39

Milí bratři a sestry,

tento Pavlův citát se nám dnes bude prolínat s Abrahamovým příběhem z prvního čtení. Abraham je totiž nadmíru dobrou ilustrací toho, že milujícím Boha všecky věci napomáhají k dobrému, totiž těm, kteříž podle uložení jeho povoláni jsou, jak tento verš překládají Kraličtí. Je-li kdo povolán Bohem, nemusí se bát. Ať už se děje cokoliv, nakonec to poslouží k dobrému. Byť to tak chvílemi ale opravdu vypadat nemusí. Může! Čas od času vypadá! Ale čas od času ani náhodou.

Jasně, že Abrahamovi poslouží k dobrému, když na to Boží povolání správně odpoví. Tak, jak jsme si to povídali minulo neděli. Abrahamovi prospěje to, že vyjde z pohanského prostředí svých předků. Že se dokáže vzdát toho, co by ho na cestě za skutečným Bohem zdržovalo. A pak samozřejmě to, že všude, kam přijde, slouží Hospodinu. To jsou samé hezké a příkladné věci.

Ale co tento abrahamovský příběh číslo dva?! Jak v té dnešní historce hledat příklad a vzor?! Nu – ten příběh nám poslouží ne jako příklad a vzor Abrahamova jednání, ale jako ilustrace toho, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí.

Hledat si v Abrahamově sestupu do Egypta a následném jednání nějaký vzor, to by opravdu bylo přinejmenším diskutabilní. Po vzepětí víry a nadmíru příkladném jednání přichází cosi, co je „fráglich“. Rozhodně dnes u Abrahama jen těžko budeme hledat něco, co by pro nás mohlo být příkladem. To už spíše ten faraón, ale k podrobnostem příběhu se ještě dostaneme. Zatím jsme u Abrahama a vidíme, že co do konkrétních skutků jeho život není trvalým příběhem vzorného a příkladného věřícího. Otec věřících je člověk z masa a kostí, s lidskými starostmi, pochybnostmi a také s lidským hledáním a selháváním.

Právě tak je dobré si hned na začátku také všimnout, je, že ani Abraham není v trvalém rozhovoru s Bohem. Dokonce ani v době tak kritické, jako je období hladu, za Abrahamem Bůh nepřichází. Neradí mu, co má Abraham dělat. Nechává Abrahama, aby se s nastalou situací nějak popral sám. Má zkušenost setkání s Bohem, má příslib Boží pomoci a požehnání – ale nějakou hmatatelnou podporu 24 hodin denně opravdu ne.

Jen ale nezapomínejme – stále je Bohem povolán. A všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí.

Co měl udělat, když v zemi jemu zaslíbené nastal hlad? Má v posledku tři možnosti – vrátit se domů, zůstat, nebo hledat štěstí jinde. Co by z toho bylo správné?! A opět nadmíru zajímavá věc – Písmo Abrahamovo rozhodnutí nijak nekomentuje. Jakýsi náznak můžeme vidět ve slovese „sestoupil“ do Egypta. Tohle bylo pro Izraelce dost důležité, že cesta do Egypta je sestup. Tedy nejen geografický, ale i duchovní. Jenže to je opravdu jen náznak, který je vzápětí vyvážen tím, že Abraham sestupuje do Egypta jako host. Nejde mu o to se v Egyptě usídlit, nepohrdl Božím zaslíbením, nechce se vzdát země, kterou má dostat on a jeho potomstvo. Je nejen Bohem povolán, ale také Boha stále miluje. A všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí.

Mnohdy se tedy můžeme dostat do situací, kdy se musíme velmi vážně rozhodovat. Žádná podružnost, ale dost možná tak, jako u Abrahama, půjde o otázku přežití! Tak jako u Abrahama pak ale také žádný Boží hlas nepřijde a neřekne nám, která varianta je ta správná.

Věřme tedy, že se nemusíme bát prostě jednu z těch variant vybrat a jít si za ní. Víme přece, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí. Čeho bychom se měli bát?! Jestli se nevzdáme toho, že nás Bůh povolal a jestli se nevzdáme své lásky k němu, tak to nemůže dopadnout špatně. Dokonce i v takových volbách, kde volíme mezi různými úrovněmi zla – to je přesně ta Abrahamova situace! – tak to platí. Abraham má na výběr buď návrat do pohanského rodného města, smrt hlady v Kenanánu, nebo Egypt, o kterém si ani on nemyslí nic dobrého. Četli jsme, že vidí v Egypťanech potencionální vrahy, kteří ho budou chtít připravit o život, aby z jeho krásné ženy udělali krásnou vdovu. Navíc je to nejspíš nesmysl, protože ti Egypťané se nakonec ukáží jako slušňáci. Nu – jedno špatné rozhodnutí vede druhého – a přece i z valné části špatné rozhodnutí mu nakonec poslouží k dobrému. Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí.

Abraham a Sáraj tedy sestupují do Egypta. Následuje cosi, co se nazývá „zatajení pravdy a vnuknutí nepravdy“. Je to, jako když se maminka zeptá svého syna, co dělal celý večer, že přišel domů tak pozdě. A on na to odpoví, že zítra je písemka z matematiky, tak šel za kamarádem Karlíkem, který se výborně učí, aby se na tu písemku společně připravovali. Maminka je spokojená, jak má pilného synka a netuší, že Karlík nebyl doma a tak šel synek za kamarádem Pepíkem, s tím pak celý večer hráli počítačové hry a po nějaké matematice pochopitelně ani nevzdechli. Nelhal – jen to bylo ono „zatajení pravdy a vnuknutí nepravdy“. Jak říkal jeden kněz: nemá smysl se zpovídat, že jste ukradli provaz, když neřeknete, že na konci toho provazu byl přivázaný kůň. „Zatajení pravdy a vnuknutí nepravdy“. Sáraj je Abrahamova nevlastní sestra. Stačí jen zatajit pravdu, že je zároveň také jeho manželka.

Abrahamovi je jasné, že to je švindl. Z toho rozhovoru se Sáraj to úplně čiší, jak je mu to samotnému trapné, ale donutí svoji ženu, aby tuhle frašku sehrála. U Sáraj těžko posoudit její míru zavinění. Neodhadnu, nakolik měla šanci postavit se nápadu svého manžela. Rabínské výklady vidí velmi úzkou spolupráci s cílem Egypťany přechytračit. Moc blízké mi to ale není. Nějak v tom nevidím žert, ale obyčejný švindl ze strachu o vlastní krk. Nu – pro jednu malou lež se snad nic moc nestane…

Stane. Na jedno zlo začne nabalovat další a je tu problém. Ze zla lži se stane tuplované zlo smilstva, protože Sáraj skončí ve faraónově harému. Ani náznak, že by s tím Abraham chtěl něco udělat! Přátelství s faraónem, královské dary, které posílal, pohodlí, klid. Abraham se zachoval jako nejobyčejnější orientálec té doby. Manželka je obchodní komodita. Ještě v Desateru to prozní v posledním přikázání: „Nebudeš dychtit po domě svého bližního, po jeho manželce, po jeho otrocích, po jeho dobytku…“ Manželka jako součást majetku muže. Právě tak to vnímá faraón. Z jeho pohledu se neděje nic špatného. Vždyť za Abrahamovu sestru jejímu bratrovi daroval brav a skot a osly i otroky a otrokyně i oslice a velbloudy!

A pak to celé prasklo. Bible nepopisuje jak. Máme jen ten jeden jediný verš: Ale faraóna a jeho dům ranil Hospodin velikými ranami kvůli Abramově ženě Sáraji. Snad nějaká epidemie, vyrážka, vředy… Takové věci tehdy byly i mezi pohany vnímány jako působení božských sil. Faraón se tak zcela logicky ptal všech kolem sebe, co že se to děje a napadá mne, že to byla snad přímo samotná Sáraj, kdo faraónovi řekl celou pravdu o svém rodinném stavu. Ona velmi věděla o zaslíbeních, která dal Bůh jejímu manželovi a faraón si řekl, že s tím jejich Bohem si není radno zahrávat. Jestli má tento Bůh nějaké plány s Abrahamem, Sáraj a jejich potomstvem, tak on z toho velice rychle couvá. Nechal Abrahamovi všechno, co mu do té doby dal a šupito presto ho poslal za hranice.

Rozhodně mi z příběhu vychází mnohem lépe faraón, než Abraham. Tedy alespoň tím běžným lidským pohledem viděno. Faraón je slušňák, který navíc ještě respektuje Abrahamova Boha. Možná ze strachu, ale pořád nepoměrně lepší reakce, než jakou bude v obdobném strachu předvádět jeho nástupce za nějakých 300 let za časů Mojžíšových. Tento faraón se okamžitě snaží dávat věci do pořádku.

Pohanský slušňák. Jo, to se stává. Je takových docela dost a mělo by nám být stydno. To, že nás nevěřící čas od času zahanbují svým vysokým morálním kreditem, v nás ale nesmí oslepit poselství příběhu, které se skrývá v té již tolikrát opakované větě. Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí. Může nám být za Abrahama stydno, jak neskutečně mírně z toho celého vyvázl. Jenže o to v tom příběhu jde. To je lekce, kterou si Abraham touto egyptskou anabází prošel. Tímhle příběhem mu Bůh zopakoval a potvrdil, že Abraham je vyvolený. Je povolán podle Božího rozhodnutí. Stojí to za to, aby miloval tohoto Boha, který si ho vyvolil a povolal, protože tento Bůh to s ním myslí dobře. Děj se co děj, Abrahamovi má vše napomáhat k dobrému.

Není to tak jednoduché, že by se Abrahamovi prostě dařilo ve všem, na co sáhne! Nezapomínejme, že příběh začínal hladomorem a Bohem, který se v té době Abrahamovi nezjeví! Abrahamův egyptský švindl pak také nezůstal bez důsledků. Ohromný majetek, co získal v Egyptě, tak ten povede k hádanicím v rodině. Synovec Lot se od strýčka také zjevně naučí jiné věci, než spoléhat na Hospodina. Za Sáraj dostal Abraham od faraóna i nějaké otrokyně – Egypťanka Hagar, se kterou bude mít syna Izmaele, byla dost možná jednou z nich. Konec egyptského dobrodružství je jen zdánlivě tak šťastný a pohodový. Abrahamovým švindlováním bylo zaseto mnoho zla a to bude ještě dlouho klíčit, dozrávat a vydávat zlé plody.

Všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí – ale dobro zůstává dobrem a zlo zlem. Nemá smysl si namlouvat že je jedno, co budeme dělat, když nám to stejně poslouží k dobrému. ‚Všecko je dovoleno‘ – ano, ale ne všecko prospívá. ‚Všecko je dovoleno‘ – ano, ale ne všecko přispívá ke společnému růstu, napíše apoštol Pavel do Korinta (1K 10,23). Podtrhuji ten společný růst – jestli nám nejde jen o vlastní prospěch, ale také o lidi kolem nás, je potřeba i u vyvolených Božích k milování Boha ještě přihodit milování bližního. On Pán Ježíš moc dobře věděl, proč tato dvě přikázání dal tak těsně dohromady.

Amen.