Ř 8,6

Písně: 164, 675, 660, 500, 673

Introit: Ž 139,7–12
Čtení: Sk 13,1–13a
Text: Ř 8,6
Poslání: Ga 6,1–2

Milé děti, milí bratři a sestry,

Dnes bude řeč o vedení Duchem svatým. Na straně jedné se nechali křesťané v Antiochii, Pavel, Barnabáš a další vést Duchem svatým a bylo to k dobrému. Oproti tomu Elymas Barjezus se nechal vést svým sobectvím a k dobrému to nebylo.

Pavel vyráží na svoji první velkou misijní cestu. Jsme v Antiochii. To bylo tehdejší velkoměsto. V něm byl živý a veliký křesťanský sbor a v tomto velikém a živém křesťanském sboru byli mnozí schopní lidé. Některé dokonce známe jménem, protože je Lukáš přímo jmenuje: Barnabáš, Simeon zvaný Černý, Lucius z Kyrény, Manahem, který býval druhem tetrarchy Heroda, a Saul.

Nás bude dnes zajímat Barnabáš a Saul a tak jen na okraj podotknu, že onen Herodův druh Manahem byl doslova „soukojenec“, což může znamenat, že opravdu měl s Herodem společnou kojnou. Ale tehdy si tak říkali dobří kamarádi, takže jestli máte nějakého opravdu dobrého kamaráda, tak mu můžete říkat „soukojenec“. Určitě bude mít velikou radost!

O těchto lidech jsme slyšeli, jako měli ve sboru funkci. Byli to učitelé a proroci. Učitelé tedy studovali Bibli (tehdy jen Starý Zákon) a vykládali to ostatním, proroci vyřizovali Boží vůli. Prorok je člověk, ke kterému Bůh mluví nějak přímo. Slyšeli jsme „Duch svatý jim řekl…“ Nějak to souviselo s půstem, bohoslužbou, s modlitbami, ale nevíme, jak to probíhalo konkrétně.

Co ale víme je, co že jim konkrétně Ducha svatý přikázal: Oddělte mi Barnabáše a Saula k dílu, k němuž jsem je povolal. Barnabáš a Saul nikde neprorokují, takže myslím, že v Antiochii působili jako učitelé. Jako vykladači Bible. Jako kazatelé, řekli bychom dnes. Bůh usoudil, že už jich v Antiochii není teď potřeba. Antiochijští to zvládnou i bez nich. Je to velký, silný sbor, jako takový by se měl starat nejen sám o sebe, ale také aby o Ježíši slyšeli lidé jinde.

Ještě jednou ale zdůrazním, že Barnabáš a Saul se nerozhodli pro misi sami. Nebylo to tak, že by zašli na nějaké to staršovstvo a řekli: „Podívejte, ta nás to prostě napadlo, že vyrazíme do světa hlásat evangelium!“ Bůh sám těmi lidmi pohnul. Tohle je dobré si zapamatovat, a když se modlíme, tak také prosit Boha, aby dal poznat nám, co máme dělat. Je to výzva i pro staršovstvo, aby se snažilo rozpoznávat obdarování druhých, jako to antiochijští proroci poznali na Pavlovi a Barnabášovi, že tohle je něco, k čemu ty dva povolává Bůh. Proto se za ně potom modlili, proto za ně drželi půst, proto na ně vzkládali ruce.

Tak se Pavel a Barnabáš vydali na cestu. Vyslala je tam církev, protože poznala, že si to Bůh přeje, aby šli. Pavel a Barnabáš jedou na Kypr. Proč zrovna na Kypr? Podle některých vykladačů to bylo prostě proto, že někam jet museli a z Kypru byl Barnabáš. Tak jel tam, kde to aspoň trochu znali. A kde znají jeho… Je to výhoda? Jaké to je vyprávět o Ježíši kamarádům, sousedům…? No – asi jak kdy a jak kde. Ale třeba Pán Ježíš to měl s vlastními příbuznými či sousedy v Nazaretu dost složité. Tím spíš mi připadá, že výzva jet na Kypr byla součástí onoho pokynu Ducha svatého a oni prostě jen poslechli Boží vůli

Barnabáš a Pavel přijíždí na Kypr a přicházíme s nimi do městečka Páf. Tam je palác a v paláci římský místodržitel Sergej Pavel. Ejhle – také Pavel! Ale to je jen náhoda a v příběhu to žádnou roli hrát nebude. Sergej Pavel je člověk vzdělaný, sečtělý. Jenže jak se dozvědět nové zajímavé informace? Nebyla televize ani rozhlas, nebyl internet, nebyly noviny! Nu – takový člověk se musel obklopit jinými lidmi, kteří toho hodně věděli, a nechal si od nich vyprávět. A pak další možnost, totiž že si člověk zval hosty a nechal je vyprávět.

Sergej Pavel byl přesně ten člověk, který se obklopil zajímavými lidmi a další zajímavé lidi zval. Koho si pozval a kdo tam byl? Pozval si Barnabáše a Pavla a na svém dvoře měl židovského kouzelníka, který se jmenoval Barjezus. To jméno můžeme číst jako syn Jozuův, ale také jako syn Ježíšův. Jasně – tehdy to mezi židy nebylo jméno nijak zvláštní, ale stejně je to zajímavé, že se Barnabášovi a Pavlovi postavil někdo, kdo se jmenuje syn Ježíšův.

Jsme v době, kdy lidé přestávali věřit olympským bohům a hledali cokoliv jiného. Zajímali se o nové duchovní směry. Možná, že žijeme v podobné době – hodně lidí se zajímá o posmrtný život, převtělování, léčivé kameny, mimozemšťany, astrologii… Jsou to většinou naprosté hlouposti, ale svědčí to o tom, jak jsou lidé duchovně hladoví. Jak chtějí něco slyšet o záhadách a tajemstvích. To byla tehdy příležitost pro Pavla a Barnabáše vyprávět o Ježíši. Dneska je to příležitost pro nás, abychom vyprávěli o Ježíši. Jenže také je to příležitost pro nejrůznější šejdíře a podvodníky, výřečné šarlatány, co dokáži lidi doslova a do písmene zblbnout.

A jsme u toho Barjezuse, kouzelníka, co se jmenoval „Syn Ježíšův“. Co byl zač? Evangelista Lukáš ho nazývá „Elymas, tedy kouzelník“. V tom označení „Elymas“ proznívá aramejské haloma – vykladač snů, či arabské alim – mudrc. Asi to byl člověk chytrý, výřečný… Dokázal zaujmout. Takových bylo víc. V Samaří uváděl lidi v úžas Šimon Magus, na Kypru Barjezus a v Efezu zase jakýsi Skýva. Jeden vedle druhého lidé, kteří si ze svých schopností udělali výbornou živnost. Dokázali své okolí přesvědčit, že jsou mudrci, proroci, kouzelníci, astrologové, vykladači snů, předpovídatelé budoucnosti, zázrační uzdravovatelé a já nevím, co ještě. A lidé jim věřili, dost je poslouchali, trochu se jich báli – no a hlavně jim platili.

Elymas působil na dvoře římského místodržitele Sergeje Pavla a nejspíš se neměl špatně. Měl jídlo i bydlení, měl peníze, měl vliv na místodržitele. Ale teď přišli Barnabáš a Pavel a začali vyprávět o Pánu Ježíši. O tom, že vstal z mrtvých. O tom, že seslal Ducha svatého. O Boží moci, která jedná v životě každého křesťana. Místodržitele Sergeja Pavla to ohromně zaujalo. Ale tu chvíli vylétl jak čertík z krabičky Elymas Barjezus. Proč? Co mu nejspíš vadilo? Vycítil konkurenci! Co když si Místodržitel nechá u sebe Pavla s Barnabášem a on bude mít po pohodlném živobytí? Tak se začne vztekat, nadávat a co především – odrazovat Sergeje Pavla od toho, co říkají Pavel s Barnabášem. „Neposlouchej je! Jsou to hlouposti! Nevěř jim ani slovo!“ Barjezus je žid, tak může argumentovat tím, že Pavel s Barnabášem Bibli nepochopili, vykládají ji špatně, že Ježíš vůbec není Mesiáš.

Reakce apoštola Pavla je na první pohled divná. Taková „nekřesťanská“. Označí Barjezuse za syna ďáblova, který podvrací Ježíšovu cestu (no, dejme tomu), ale pak ještě na Barjezuse svolá Boží trest – dočasné oslepnutí.

Je to na první pohled divné, protože Pán Ježíš nikdy takto na nikoho Boží trest nesvolal. Když to chtěli udělat učedníci, zakázal jim to. A dokonce i samotný apoštol Pavel píše třeba do Říma: Svolávejte dobro, na ty, kteří vás pronásledují. (Ř 12,14) Nebo do Korinta píše: Jsme-li tupeni, žehnáme, když nám zlořečí, odpovídáme laskavě. (1K 4,12)er Proč se na Kypru této zásady nedrží? Proč to dočasné oslepnutí?

Srovnejme si tyhle dva: Barjezus je žid – jako Pavel je žid. Barjezus se staví proti Ježíši – Pavel se dřív stavěl proti Ježíši. Barjezus stojí proti Ježíšovým učedníkům – Pavel stál proti Ježíšovým učedníkům. Co zažil Pavel, že se změnil, přestal pronásledovat Ježíšovy učedníky a sám začal poslouchat Pána Ježíše? Dočasně oslepnul! Pavel zkouší na Barjezuse stejnou medicínu, jaká pomohla jemu samotnému.

A tak Elymas Barjezus také dočasně oslepnul. Šmátrá rukama na všechny strany a hledá, kdo by ho chytil za ruku a vedl. Ten, který byl dřív vůdcem, učitelem, léčitelem, kouzelníkem… ten je teď sám odkázán na pomoc druhých, protože sám sobě pomoci nedokáže. A třeba ho právě toto trkne! Třeba díky tomu pochopí svůj omyl, obrátí se a uvěří v Pána Ježíše. Dřív Elymas Barjezus vedl místodržícího Sergeje Pavla podle svých kouzelnických švindlů. Tento místodržící Sergej Paulus ale uvěřil v Ježíše, tak možná právě on teď bude moci Elymase Barjezuse vést podle Boží vůle. A třeba když se bude Barjezus Elymas postit a modlit, tak už za tři dni už zase bude vidět, jako to prožil apoštol Pavel. To netuším, tady se nám bohužel už nedochovala vůbec žádná zpráva, jak to pokračovalo. Tak jen doufám, že to dopadlo dobře.

No – i takto vysvětleno je to ale pořád dost divná historka. Není každý apoštol Pavel a i u apoštola Pavla máme v Nové Zákoně jen tento jeden příběh, kdy svolal takovéto zlo na svého protivníka. A to na misijní cestě, kam byl poslán Duchem svatým a v situaci, kdy sám byl plný Ducha svatého, tedy pod přímým Božím vedením. Proto bych se sám za něco takového sám nemodlil a ani to nikomu z vás neradím. Ale je z toho jasné, že ani nepříjemné věci a trápení nejsou vždycky jen a pouze špatně. Můžou nás vést k pokání, jako dočasná slepota vedla k pokání apoštola Pavla a snad tedy dovedla k pokání i Barjezuse Elymase.

Co si tedy z dnešního kázání můžeme zapamatovat (tedy mimo krásného pojmu „soukojenec“)? Dvě věci (pavlovsko-barnabášovská a barjazusovská) a obě souvisí s prosbou o Ducha svatého.

1. Aby nám dal moudrost k poznání, k jaké práci koho povolává, a abychom tyto povolané lidi do těchto služeb vysílali. Jako se modlili v Antiochii, Duch svatý jim dal poznání o Barnabášovi a Pavlovi a oni pak tyhle dva vyslali na misijní cestu. A bylo to dobré.

A ještě jedna prosba o Ducha svatého

2. Aby dal moudrost všem, kteří něčím trpí. Třeba je to trápení má dovést k nějakému poznání sebe samého, dovést k pokání, dovést k nějaké změně.

Amen.