Ř 9,14–25

Introit: Ex 33,18–19
Čtení: Mt 20,1–16
Text: Ř 9,14–25
Je Bůh nespravedlivý? Tuto otázku, kterou jsme teď četli v Pavlově listu, zodpověděli dělníci z Ježíšova podobenství jednoznačně svým reptáním. Však ten pán, který jim dal práci, je sám Bůh. A lidé – však se tady jedná i o nás – jej pokládají za nespravedlivého, protože dává všem stejně. Pán vinice nešidí své pracovníky, kteří si s ním smluvili svůj plat, ale dává těm posledním, kteří si to takříkajíc nezasloužili, stejně jako prvním. Jsou to jeho peníze a má právo s nimi nakládat podle svého uvážení: „Já chci tomu poslednímu dát jako tobě; nemohu si se svým majetkem udělat, co chci?“ Právě tuto Boží svobodu, která se nedá spoutat lidskými požadavky, apoštol Pavel hájí, když mluví o Božím jednání s člověkem. Už staří řečtí filozofové tvrdili, že člověk je mírou všech věcí, ale apoštol říká něco zcela jiného: mírou všeho je Bůh sám. Proto jen On může určit, co je správné a spravedlivé – a to je přesně to, co mu ve své pýše upíráme. Už to, že se smilovává nad kým chce, jak to řekl Mojžíšovi, budí naše rozpaky; jako by to byla jeho povinnost se smilovat nad každým. Tak to pochopil básník Heine, když říkal: „Odpouštět, to je jeho zaměstnání.“

Ještě více nás dráždí, když slyšíme o tom, že Pán Bůh tu má někoho jen proto, aby na něm manifestoval svou převahu. Tak Hospodin mluví o faraonovi, který nechtěl propustit z Egypta Izrael – a apoštol tato slova cituje: „Vyzdvihl jsem tě, abych na tobě ukázal svou moc a aby mé jméno bylo rozhlášeno po celé zemi.“ O faraonovi sice čteme, že se zatvrdil proti propuštění Izraele ve svém srdci, ale také tam čteme, že Bůh ještě předtím jej zatvrdil, aby neposlechl Mojžíše. Kde je tedy vina? Kdo za to může? A apoštol odpovídá větou, z níž jde až děs: „Smilovává se tedy nad kým chce a koho chce, činí zatvrzelým.“

To není fér, řekneme si, to není spravedlivé. Kde zůstává lidská svoboda, v níž se můžeme rozhodovat, když Bůh rozhoduje za nás? Není svět velká šachovnice, na níž Bůh pohybuje lidskými osudy jako s nehybnými figurkami? „Proč nás Bůh ještě kárá? Může se vůbec někdo vzepřít jeho vůli?“ Když je všechno předem určeno a naplánováno, nemá smysl žádné lidské úsilí – proč Bůh ještě něco po nás žádá? Nesmíme však příliš rychle a uspěchaně dělat tyto závěry o zbytečnosti a marnosti všeho. Kdyby tomu tak bylo, apoštol sám by nedával tolik energie do kázání a zvěstování evangelia. A také by neřekl filipskému žalářníkovi, že má věřit v Pána Ježíše Krista bude spasen on i jeho dům.

Asi bychom špatně rozuměli apoštolovi, kdybychom na všechno rezignovali, protože o všem je rozhodnuto předem a nedá se s ničím nic dělat. Pavel chce nás vést k hluboké pokoře, kterou moc potřebujeme, abychom si uvědomili, kdo jsme. Nejsme mírou všech věcí, nemůžeme Pánu Bohu odmlouvat a něco mu vyčítat, třeba: proč jsi mne udělal takto?

Kdo z nás nezná tuto nespokojenost sama se sebou, se svou povahou vzhledem, možnostmi?

Kdo z nás nikdy nebyl v pokušení Bohu vyčítat to či ono? A do toho zní: „Co tedy řekneme? Je Bůh nespravedlivý. Naprosto ne.“

Bůh může tak jako hrnčíř (řecký text má hezké slovo „keramik“) vytvořit to, co chce. To je jeho nezadatelné právo, aby z jedné hliněné masy udělal nádobu, která se dá na výstavu či strčí pod postel. Bůh má právo zatvrdit faraona, má právo zamítnout ty, kteří propadli jeho hněvu (a tady patrně apoštol myslí na nevěřící Izrael – však celá kapitola je nazvána „Nářek nad Izraelem“). Ale to není všechno a není to ani to nejdůležitější, co apoštol i nám zvěstuje: tím je jeho smilování. V tom je vrchol celého tohoto těžkého oddílu Pavlova listu, že Bůh, který má právo nás všechny zahubit ve svém hněvu, „stejně chtěl ukázat bohatství své slávy na těch, nad nimiž se smiloval a kteří připravil k slávě – na nás, které povolal nejen z židů, ale i z pohanských národů.“ Bůh se nad námi smiloval, přijal nás s celou výbavou našich vad a kazů, tu židovského, tu pohanského původu. Stal se ten div, že na nás zjevil bohatství své slávy, abychom o nás platilo: „Lid, který není můj, povolám za svůj lid a Nemilovanou nazvu Milovanou, a kde bylo řečeno: vy nejste můj lid, tam budou nazváni syny Boha živého.“

Živý Bůh je ten, kterého nemůžeme ochočit ani svou vírou a který jedná tak, jak jedná ve své svobodě. Víme o něm jen to, co zjevil Mojžíšovi i apoštolu Pavlovi, že jsme zcela odkázáni na jeho milost. A jestliže tomu uvěříme, pak i apoštolova slova, která pyšnému člověku kazí náladu, budou pro nás tím nejhlubším potěšením: „Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává.“

Amen.