Radost beze slov

Introit: 133
Čtení: L 5,1–11
Text: J 21,1–12
Poslání: Ga 6,2
Písně: 482, 642, 683, 452, 623

Milé děti, milí bratři a sestry,
máme tu apoštola Petra na rybách. Není tam sám! Kolik že tam bylo lidí? Šimon Petr, Tomáš, jinak Didymos, Natanael z Kány Galilejské (tedy nejspíš Bartoloměj), synové Zebedeovi (Jakub a Jan) a ještě dva z jeho učedníků (nejspíš Ondřej a Filip), čili dohromady sedm lidí.

Spojuje je stejné zaměstnání – jsou to rybáři.

Každý se musíme nějak živit, oni chytají ryby, něco snědí, něco prodají a trhu. Mají za sebou Velikonoce, kterým fakt vůbec nerozuměli. Tak se vrátili domů, do Galileje. Ke Galilejskému jezeru, co se mu někdy říkalo Galilejské moře, protože bylo velikánské jako celá Praha. Evangelista Lukáš ho pojmenoval podle toho, jak se mu říkalo v jeho době: jezero Tiberiadské. Dostalo to jméno na počest císaře Tiberia.

Šimon Petr řekl: „Jdu na ryby.“ Takže to neznamená, že si chce odpočinout, ale naopak, že jde do práce. A má noční. To měli ale všichni rybáři. Ve dne praží slunce do hladiny a to ryby nemají rády. K hladině vyplouvají až v noci, ale zato v celých hejnech. Tilapie, co se jim říká „Svatopeterská ryba“, cejn kineretský, nějací ti cípalové a když se zadaří, tak i tolstolobik.

A tak v noci rybáři vyjedou na jezero, opatrně veslují, aby ryby nerozplašili, a pak házejí síť. Dodnes se tak rybaří, dá se to najít na YouTube. Když se síť hodí šikovně, tak se ve vzduchu rozprostře a na jedno hození se pak do ní chytí celé to hejno rybiček. Ty se vtáhnou do lodě, vyhází se mrňavé, vyhází se spousta dalšího neřádstva, jako řasy, klacky a kdo ví co dalšího. Anebo také jen ten čurbes. Ať tak či onak, potom se srovná síť do ruky a hází se znovu. A znovu. A znovu. Celou noc.

Tuhle noc jim to ale nevyšlo. Ani mřenka. Říká se: „Bez Božího požehnání – marné naše namáhání.“ Možná to tak na ně Pán Bůh nastrojil, co my víme.

No a pak stojí kdosi na břehu a přes hladinu na ně huláká, jestli nemají něco k jídlu. Asi nějaký chudák, co si chce vyprosit rybu. Kdyby byla noc úspěšná, nejspíš by mu nějakou dali. Oni o jednu dvě ryby nezchudnou a ten člověk na břehu nemá asi vůbec nic. Jenže tentokrát mu nepomohou. Sami nemají.

A ten člověk jim ještě radí! Asi fakt má hlad. „Hele – zkuste to ještě jednou. Hoďte tu síť na pravou stranu lodi! Tam určitě něco bude!“ Co se budou s člověkem hádat. Jeden z nich se rozmáchne, profesionálním grifem hodí, síť dopadá na hladinu, její kraje zatížené závažíčky klesají rychle ke dnu. Zároveň už rybář tahá za šňůru, která je těmi závažíčky provlečena. Asi nečeká nic víc, než zase jen větvičky, vodní řasy a možná jednu dvě malé rybičky, které stejně hodí nazpátek do vody. Jenže – ejhle! Ryb je tolik, že se ta síť ani nedá vytáhnout do loďky.

A teď je to zajímavé. Co se stalo vzápětí? Jan poznal, že ten na břehu je Pán Ježíš. Jak to? Podle čeho ho poznal?

Zavzpomínejme na první čtení. Co že to bylo? Z evangelia podle Lukáše z 5. kapitoly jsme slyšeli příběh o povolání prvních učedníků To tak jednou byli Šimon a Jan s bráchou na rybách. Namáhali se celou noc – ale nechytili vůbec nic. Ale shodou okolností se tam pohyboval jeden rabi. Takový sympatický asi třicetiletý muž. Z Petrovy lodi chvíli něco vyprávěl lidem a pak Petra vyzval, aby ještě jednou odrazil od břehu a hodil síť. Všichni rybáři věděli, že to je to hloupost. Slunce bylo vysoko a ryby už byl dávno ukryté někde u dna. Ale Petr tenkrát souhlasil, hodil síť – no a sotva to dokázali všechno pobrat.

Od té doby uplynuly už více než tři roky, ale tohle nešlo zapomenout. Bylo to první setkání s Pánem Ježíšem a toho dne se stali jeho učedníky.

A teď je to tu zas. Jako to bylo tenkrát.

Tenkrát je povolal jako učedníky – co jim tím chce říct teď?

Zůstáváte učedníky. Pokračujeme dál. Mysleli si, že je konec, ale nic neskončilo.

Poznal ho Jan. Zjevně má cit pro situaci, má intuici. Petr na tom s intuicí tak dobře není, ale když už mu něco dojde, tak do toho jde naplno. Razantněji, než by to udělal jiný apoštol, Jana nevyjímaje.

V lodi byli samí chlapi, navíc příbuzní, takže nejspíš byl úplně nahatý. Na nějaké vymódění není čas. Rychle si přes sebe přehodil vlněný plášť (což ho na holé tělo muselo děsně kousat!) a už se brodí vodou. Není to daleko, těch 200 loket je asi tak jako od kostela k Vltavě. Je pravda – nechal tím pádem ostatní, aby odvláčeli tu síť plnou ryb. Ale to už je Petr. Nejdřív něco dělá, pak teprve přemýšlí. (Někdy ani potom ne.) Není to nejlepší vlastnost, ale i takového si Pán Ježíš dokáže použít – když bude Petr učedník. Když bude poslouchat Pána Ježíše. A fakt se snaží! Když Pán Ježíš řekne, aby přinesli nějaké ty nalovené ryby, je to Petr, kdo jako první letí k síti. Pravda – kterou ke břehu dotáhli všichni ostatní. Ale chtěl by být učedníkem. Tak, jak tenkrát před lety nechal lodičku lodičkou a šel za Ježíšem, tak by šel zas.

Je rád, že tam Pán Ježíš je. Že je všechno tak nějak jako tenkrát před lety. Úplně ho vidím, jak to prožívá, že už jim zase jejich mistr láme chleba a dává a nějakou rybu. To tu taky bylo! Když byly nasyceny zástupy lidí pár chleby a rybičkami. I poslední večeři to taky trochu připomíná.

No – tady je ryb spousta. 153! Čili bude co jíst, bude co pro rodinu (Petr je ženatý!), bude co na prodej na trhu… Prostě – tak, jak to prožíval poslední tři roky, tak teď se zase Pán Ježíš postaral o to, co potřebují jako zabezpečení k životu.

Petr s Pánem Ježíšem prožil spoustu skvělých věcí. Teď už i toho úplně nechápavého Petra stačí jen maličko „naťuknout“ a on se snaží sám dělat dobré věci. Tohle už mu vydrží. To dobré, co prožil, to se bude pokoušet nějak předávat dál.

Nikdo se Pána Ježíše na nic neptá. Není to potřeba. Petrovi, ale ani dalším učedníkům Pán Ježíš nemusel nic vysvětlovat. Jen si to užívají, že jsou zase pohromadě a je jim dobře. Tenhle důraz na prožitek, který nepotřebuje slova – to bych chtěl, abychom si ho z toho příběhu dnes zapamatovali. Že se dá někomu udělat radost, s někým prožívat radost a jen maličko jsou k tomu potřeba slova. To hlavní je, že jsou lidé spolu a že spolu prožívají něco, v čem je jim dobře.

Mám pro vás jakousi „petrovskou připomínku“. Co jiného by to mohlo být než – rybička. Můžete si jí vybarvit či nechat bílou, strčit do knížky jako záložku. Ale schválně, jestli zafunguje jako vzpomínková rybička – že si při pohledu na ní vzpomenete na apoštola Petra, na jeho radost z úspěšného rybolovu a ještě větší radost, kterou měl z Ježíše. A vůbec k tomu nepotřeboval slova. A třeba Vás v tu chvíli napadne, co (tak, beze slov) udělat, aby i s vámi bylo někomu dobře.

Amen.

K takovému prožitku, který vlastně nijak moc nepotřebuje slova, patří v bohoslužbách večeře Páně. Slavit ji budeme za 14 dní, ale ta následující písnička nám ji aspoň trochu připomene.