Rozkol v první církvi

Písně: 625, 611, 379, 480, 510, 484, 608
Introit: Ž 84,2-5
Čtení: Sk 6,1-7
Text: Sk 6,1 (Český studijní překlad): V těch dnech, kdy přibývalo učedníků, nastalo reptání Helénistů proti Hebreům, že při každodenní službě jsou jejich vdovy přehlíženy.
Poslání: Žd 10,24

Milí bratři a sestry,

bude to dnes o problémech ve sboru a o tom, že je potřeba je řešit. O lidských konfliktech, o „člověčině“, které se nemůžeme vzdát, a která přináší spory. Bolestí dnešního příběhu bude „přehlížení“. Tohle slovo se nám bude dnes vracet znovu a znovu. Okamžik, kdy někdo má problém, ale je „přehlížen“. Ztrácí se vnímavost pro jeho trápení. Jestli něco může člověka fakt deptat, tak je to situace, kdy nás druzí neberou vážně.

Dnešní hlavní čtení nás přivádí do Jeruzaléma někdy v létě roku 33 po Kristu. Je jen pár měsíců od Velikonoc. Historicky se ocitáme v samém centru nejstaršího křesťanského dění. To, čemu se říká „prvotní církev“, je ověnčeno nimbem dokonalosti. A najednou nastalo reptání Helénistů proti Hebreům.

Ejhle, už první měsíce existence sboru – a jsou tu spory. Správně podotýkají ve svých komentářích již v 16. století překladatelé Bible kralické, když hovoří o „zvláštní chytrosti satanově“. Ďábel „…samy domácí zrotil, aby ten milostný jejich svazek, jenž jest svatá láska, roztrhl.“ Rozhádat lidi, vnést do sboru rozkol – to je mnohem účinnější ďábelská metoda, jak sbor zničit, než vnější pronásledování.

Jako důvod sporu vidíme v Jeruzalémě vnitrosborovou sociální výpomoc. V těch dnech, kdy přibývalo učedníků, nastalo reptání Helénistů proti Hebreům, že při každodenní službě jsou jejich vdovy přehlíženy. Nově příchozí, kteří se snadno rozpoznali podle jazyka (jejich mateřštinou byla řečtina, proto „helénisté“), se nemohli zbavit dojmu, že při společném jídle místní, pro které byla přirozená hebrejština (tedy přesněji aramejština), dávají těm svým větší porce na úkor jejich potřebných. Večeře Páně měla v té době podobu skutečného jídla. Pro sociálně slabé (vdovy byly tehdy zcela na okraji) to mnohdy bylo jediné jídlo, kdy se za den nasytili. Nově příchozí měli pocit, že starousedlíci nadržují těm svým a jejich vdovy jsou na tom škodné.

Je tu nějaký problém, o kterém ti helénisté mluví. Který popisují a chtějí řešit. A teď – určitě tam něco takového bylo, jen mi z toho čiší, že to nebylo to zásadní. Když se snažím do toho konfliktu nějak ponořit, vidím, že to bylo něco reálného. Něco, o čem se dá mluvit, na co se dá ukázat prstem. Jak už to ale bývá, tato konkrétní věc je zástupný příklad, který ilustruje cosi složitějšího. Vychází mi z toho, že se ti „řečtí“ cítili, že jsou tak nějak všeobecně na okraji zájmu. Že při každodenní službě jsou jejich vdovy přehlíženy… Jiné překlady opisují tu situaci: jsou zanedbávány, nedostávají spravedlivý díl, dostávají méně podpory… Soustředí náš pohled na tu menší či větší porci jídla. To původní, že jsou „přehlíženy“ mi ale vyjadřuje víc. To jídlo – to už byl jen vnější prokazatelný projev. To bylo něco měřitelného. To, co měřitelné není, ale je o to zásadnější, to je to, co kraličtí nazvali „milostný jejich svazek, jenž jest svatá láska“. Vztahy ve sboru houstnou. Vytváří se partička původních členů sboru, která se povyšuje nad tu rostoucí skupinu nově příchozích.

Když se ukáže na tenhle talíř a druhý talíř, že na jednom je pět knedlíků a na druhém dva, tak to může vypadat jako malichernost. Z toho sporu o tři knedlíky rozdílu mi ale čiší, že nejde o knedlík ani o tři knedlíky. Jde o vztahy. Berme vážně to hlavní slovo dnešního kázání, totiž že při každodenní službě jsou jejich vdovy přehlíženy. Jako by nebyly. Jak v tom vtipu, kdy pán, co přijde k psychologovi do poradny a říká: „Pane doktore, všichni mě ignorují!“ „Další…“ To se špatně vydejchává, když víte, že ať uděláte cokoliv, tak ti druzí nad tím už nebudou ani přemýšlet. Ani je to nepotěší, ani je to nerozzlobí… Jen mávnou rukou – jo, vždyť jí znáte, neberte jí vážně, takhle brblá pořád…! Je nám jasné, že kořen problému už není v tom, o čem brblá právě teď, v tuto konkrétní chvíli. Právě tak to, že se to pak reálně projeví na těch knedlících a řeší se knedlíky, to neřeší samu podstatu problému. Přehlížení. Ignorance. „Další…“

Zároveň ale – někde se začít musí. Nelze ten problém přehlížet. Nabídnu podobenství: Je to jako plíseň na zdi, kdy víte, že za pár vteřin hotové seškrábnutí toho zeleného neřeší problém ani této konkrétní plísně, protože ta ve zdi zůstane. Už vůbec to neřeší vlhkost v celém domě. Ten malý zelený flíček na zdi se vyřeší jedním rychlým zásahem – ale víme, že to vlastně není řešení. Skutečné řešení je na měsíce, možná roky! Je potřeba okopat barák a obložit ho nopovkou. Nebo podříznout zeď. Nebo udělat drenáže a já nevím, co ještě všechno – všechno je to běh na dlouhou trať.

Zároveň teď a tady je ale ta plesnivá zeď – konkrétní zelený flíček, který se nedá přehlížet. Tak je potřeba najít takové řešení, která bude prvním krokem tohoto běhu. Už od začátku musím koukat k cíli. Při plánování vymýšlet kroky, které k němu vedou. Plíseň nebudu oškrabávat, jen bych ji šířil. Nevezmu bílou barvu, která by zamaskovala výtrusnice, ale aspoň bělící Savo, které bude hubit i její podhoubí v tomto místě.

Rozkol jeruzalémského sboru, který vyhřezl na knedlících, nám ukáže, jak tuto dobrou cestu hledali v prvotní církvi. Volba diákonů a jejich „služba při stolech“ vznikla, protože to ve sboru přestávalo fungovat. Řešila ale hlubší rozkol, který nebyl vidět a který se toliko viditelně projevil na přídělech jídla u sociálně slabých. Nelze přehlédnout, že samotná volba Štěpána a jeho druhů je sice motivována „službou u stolu“, tedy něčím, co je pro nás náplní slova „diakonie“, ale všechny příběhy, které se nám o nich dochovaly, jsou spojeny se „službou slova a svátostí“, tedy s prací kazatelů. Štěpán káže, Filip vykládá Písmo a křtí etiopského dvořana (Sk 8). Právě tak nároky kladené na volené moc neukazují na znalost matematiky či gastronomie. Protož, bratří, vybeřte z sebe mužů sedm dobropověstných, plných Ducha svatého a moudrosti, jimž bychom poručili tu práci. Hledají se muži osvědčení, zkušení, dobří křesťané a zároveň lidé moudří. Tady nejde o knedlíky, ale o nápravu atmosféry ve sboru. Tady jde o to, aby byl slyšen hlas těch, kteří mají (dost možná oprávněný!) pocit, že jsou přehlíženi. Když se podíváme na Štěpána, Filipa, Prochora, Nikánora, Timóna, Parména a Mikuláše z Antiochie, spojuje je jeden společný vnější znak – všichni mají řecká jména. Žádný Šimon, Jakub, Jan, David, Barnabáš… Zvolení diákoni jsou Helénisté. Jeruzalémská komunita přiděluje nové funkce důsledně a bez výjimky těm, kteří reprezentují slabší stranu.

Jejich „služba při stolech“ je taková „výtrusnice“ plísně rozkolu. Je to vnější projev čehosi hlubšího a mnohem bolavějšího, totiž přehlížení. To, že část členů sboru není brána vážně. Jsou tu noví, jsou tu cizí… Starousedlíci, kteří reprezentují tradice Božího lidu v Jeruzalémě, se na ně dívají se směsicí shovívavosti a ne-li že hned pohrdání, tak zdvořilého nezájmu. Tím, že se jim vyjde vstříc v této jedné konkrétní službě, se udělal právě ten jeden krok na dlouhé trati života sboru, kde má být dobře všem.

Připomínám známý Pavlův obraz sboru jako jednoho těla, kde hlavou je Kristus a my jsme různé údy. Trpí-li jeden úd, trpí spolu s ním všechny. (1Kor 12,26) Tím nejpodstatnějším, co Pavel z tohoto obrazu vytěží, je celkový prospěch tohoto těla. Jeho celkové fungování. K tomuto celkovému fungování je ale nezbytně nutná pohoda všech jednotlivých orgánů.

Jeruzalémští se snaží k této pohodě všech dojít velice rozumně. Od těch nejviditelnějších vnějších projevů – ale nezastavit se na nich. Promýšlet, jaké se za nimi skrývají emoce – a s nimi pracovat. Vyřešit počet knedlíků na talíři, ale takovým způsobem, aby to navíc řešilo bolest Helénistů, že jsou ve sboru přehlíženi.

Jistěže to znamená velkou dávku trpělivosti, mírnosti, ochoty sám ustoupit, Ne náhodou po tom obraze sboru jako jednoho společného těla v 12. kapitole 1. listu Korintským apoštol Pavel pokračuje 13. kapitolou – tedy oslavou lásky. Sebelepší obdarování jednotlivce – mluvit jazyky lidskými i andělskými, mít dar proroctví, rozumět všem tajemstvím a obsáhnou všecko poznání, ba třeba i mít tak velikou víru, že bych hory přenášel je fajn, ale lásku bych neměl, nic nejsem. Když to neslouží, je to nanic.

Prvotní církev nám přece jen může být dobrým vzorem. Jasně – jsou to lidé. Šidí se, hádají se, selhávají… Ale v tom apoštolském rozhodnutí volby jáhnů vidím právě lásku, která nezávidí, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit… Apoštolové (všichni jsou Hebrejové – stará parta!) nikoho nejmenují, netlačí na pilu. Nechají místní, ať to pořeší. V jeruzalémském sboru už je mnohem víc Helénistů než Hebrejů. Je jasné, že ten sbor se holt nějak mění. I když se to staromilcům nepozdává, je potřeba se podle toho zařídit.

Protože se po ukamenování Štěpána rozjede pronásledování církve, ono to bude v Jeruzalémě a místním křesťanském sboru za pár měsíců a let zase všechno jinak, ale o to dnes nejde. My se máme naučit, že náš sbor je jedno tělo, ve kterém platí pravidlo, že trpí-li jeden úd, trpí spolu s ním všechny. Jistě, že některé tělesné orgány jsou dobře viditelné, ale reálně právě tak potřebujeme šišinku či Vaterovo–Paciniho tělísko, jakkoliv by člověk mohl chvíli dumat, kde to v tom těle do háje zeleného vlastně máme. Vlastně s drtivou většinou tělesných orgánů přijdeme do kontaktu, až když se porouchají a my musíme tuto poruchu řešit. V tu chvíli je nám ale jasné, že bolest jednoho údu narušuje život celého společenství. Nevnímání jeho bolesti, přehlížení – to je projev hlubšího a mnohem závažnějšího problému, který v konečném součtu ohrožuje celé tělo. Bez šišinky se nevyspíte a bez Vaterova–Paciniha tělíska ztrácíte cit v prstech.

Slovo „přehlížení“ je slovem, které bychom si měli dnes zapamatovat – jako varování. Nepřehlížejme bolesti a stesky druhých, byť nám mohou připadnout malicherné. Ne nutně, ale dost možná nám mohou být signálem, že nám ve sboru něco přestává fungovat. Komunikace, vztahy, společenství… Anebo je to fakt jen ten jeden problém, vyřeším ho a jedem dál. Ale i potom – dobře tak. Problémy je třeba řešit. Pokud si ale přestáváme naslouchat, pokud o našem sboru přestane platit to Pavlovo „trpí-li jeden úd, trpí spolu s ním všechny“, tak to jedno tělo, kterým má náš sbor být, jde do kytek.

Amen.