S ženami u hrobu

Písně: 341, 665, 350, 510, 660, 346
Vstup: Ž 16,9-11a (Kral.)
1. čtení: Sk 2,22-32
Text: Mk 16,1-8
Poslání: Ř 6,4

Milí bratři a sestry,

na Květnou neděli nás provázel Jidáš, na Velký pátek Petr – a na den Kristova vzkříšení to budou hned tři ženy najednou: Marie z Magdaly, Marie, matka Jakubova, a Salome. Tři ženy, které toho s Pánem Ježíšem jistě za ty roky prožily dost. Něco dokonce ještě intenzivněji než učedníci. Na rozdíl od učedníků se s nimi setkáváme i v příběhu Ježíšova ukřižování a vůbec v rámci těch tří velikonočních dnů jsou zřetelně aktivnější, než muži, kteří zůstávají ukrytí za zamčenými dveřmi

I jejich příběh ale opět bude příběhem o lidské slabosti a nedokonalosti, se kterou přísloveční sloni v porcelánu šlapeme v Božím díle. Tentokrát to ale bude o to zřetelněji i příběh o tom, že Bůh si svoje dílo zhatit nenechá.

Bude to on, kdo bude mít poslední slovo, i když mu to my lidé budeme mařit sebevíc. To bude první poučení, že na Boha je prostě spoleh.

Tím druhým pak povzbuzení. Ujištění, že tato pevná a jistá Boží moc je s to nás posilnit, abychom to Pánu Bohu nemařili.

Slyšeli jsme prapůvodní závěr Markova evangelia. Nepopiratelná skutečnost řady setkání se vzkříšeným Ježíšem vedla poměrně záhy ke vzniku různých variant závěrů a doplňků k tomuto textu. Původním záměrem autora ale bylo skončit zde a myslím, že pro to měl důvod právě sdělit to první poselství. Ujistit nás o tom, že na Boha se přes všechnu naši slabost spolehnout můžeme.

Přesuňme se kamsi na okraj Jeruzaléma. Tři ženy jdou na hřbitov s touhou dokončit pohřební obřady, které byly v pátek večer provedeny velmi narychlo. Rozhodně ne tak, jak bylo v té době obyčejem, tedy především jak zajistit, aby rozkládající se tělo nepáchlo. Po povinném sobotním klidu využívají první příležitosti, aby Ježíšovo tělo pomazaly vonnými mastmi. Už to jasně svědčí, že ani ony s žádným vzkříšením nepočítají. Potud si nemají s učedníky co vyčítat.

Jejich starost o to, kdo jim odvalí kámen od vchodu do skalního hrobu, pak svědčí o zmatečnosti a nepřipravenosti akce. Zjevně ji nijak nekoordinují ani s Josefem z Artimatie, ani s ostatními učedníky, to by s nimi nějaký silný chlap vyrazil.

Záhy ovšem zjišťují, že právě tento problém již někdo vyřešil za ně.

No – a pak je tu ten mládenec v bílém rouchu. Nevíme o něm nic – kde se vzal, kdo to je…? Jen to zděšení žen a jeho první slova „Neděste se!“ ukazují na to, že to je anděl. Tak už v Bibli setkání s anděly vypadají. Je-li to ovšem anděl, pak není třeba dumat nad tím, kde se vzal a kdo to je… To jediné podstatné je pečlivě naslouchat tomu, co vyřizuje. Takže co říká? „Neděste se! Hledáte Ježíše, toho Nazaretského, který byl ukřižován. Byl vzkříšen, není zde. Hle, místo, kam ho položili. Ale jděte, řekněte učedníkům, zvláště Petrovi: `Jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte, jak vám řekl.´“

Uklidňování zděšených žen oním „neděste se“ můžeme nechat stranou, to je zjevně jen řešení aktuální situace. Panikařící žen mohly zapomenout pořádně poslouchat a třeba by neudělaly to, co jim anděl řekne. Což ovšem bude – jak víme – nakonec smutný výsledek celé té andělské evangelizace.

Ženy hledají Ježíše, toho Nazaretského. Ježíš bylo běžné jméno, ale teď už není pochyb, že je řeč právě o tom jednom. O tom, který byl ukřižován, zemřel, chvatně a bez pomazání zabalen do pláten a právě do tohoto hrobu byl položen.

Jo – tak ten tu není.

Aby snad nebylo mýlky, že snad tělo někdo odnesl pryč: Byl vzkříšen. To místo, kam ho položili, je prázdné, protože vstal z mrtvých.

Jo, ženy jsou na správném místě! To je důležité, protože myšlenka, že si spletly hrobové místo a Ježíšovo tělo by mělo ležet někde jinde – ta by byla celkem pochopitelná. Tenhle hrob by mohl patřit lidem, se kterými má něco společného tento mladík. Ale tak tomu není. Hle, místo, kam ho položili… Jo – tady ho v pátek večer dávali a ještě včera večer tady byl! Ale byl vzkříšen, není zde. „Jo, udělaly jste maximum, co bylo v míře Vašeho pochopení situace a co bylo ve Vašich lidských silách, abyste Ježíše našly. Ale lidské pochopení situace a lidské síly jsou evidentně málo, když se člověk setkává s Božím působením, s Boží mocí. Byl vzkříšen.

A tím bylo řečeno vše podstatné.

Ten, kdo se rozhodl podle svého nejlepšího vědom a svědomí hledat Ježíše, toho Nazaretského, který byl ukřižován, tak má slyšet právě to, že tento Ježíš byl vzkříšen – a vlastně nic moc víc slyšet nepotřebuje. Kdyby tady Markovo evangelium skončilo, tak to nejdůležitější o Pánu Ježíši víme. Jakkoliv se to vymyká naší běžné lidské zkušenosti a do značné míry se to vymyká i naší představivosti. Ježíš, ten Nazaretský, který byl ukřižován, byl vzkříšen. Když toto přijmeme, tak máme dobrý základ pro další promýšlení toho, co to pro nás znamená

Všechny ty další historky o setkání se vzkříšeným, to už je jen svědectví o Boží dopomoci slabosti lidské víry učedníků. Jak řekne Pán Ježíš Tomášovi (J 20,29): „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ V době, kdy Marek píše své evangelium, už není možno jít do Galileje a tam Ježíše spatřit. Snad proto svoje Evangelium ukončil tady, aby podtrhl, že Pán Ježíš už svoje vzkříšení tělesným zjevením nedokazuje. Že zvěst o vzkříšení je záležitostí naší víry a důkazy k dispozici nejsou a nebudou, dokud před tím vzkříšeným Pánem nebudeme stát v Božím království. Do té doby nám musí stačit andělova slova, že byl vzkříšen. Z toho pak ovšem můžeme vyvodit mnohé další:

Ježíšovo vzkříšení je dotvrzení, že Bůh je mocnější než smrt.

Ježíšovo vzkříšení je dotvrzení, že Ježíšovo dílo Bůh schválil.

Ježíšovo vzkříšení je dotvrzení, že dobro je mocnější než zlo.

Ježíšovo vzkříšení je dotvrzení, že všechno dobře skončí a jestli to teď není dobré, tak to prostě jen ještě není konec.

Tomu všemu ale buď věříme, nebo nevěříme.

Nemáme důkaz o tom, že Bůh je silnější než smrt. Ale stojí zato tomu věřit, protože pak přestane být smrt strašákem. Bude z ní (jak říkal svatý František) „dobrá sestřička smrt těla“, která má Boha chválit a blaze těm, které nalezne spojeny s Boží nejsvětější vůlí, neboť druhá smrt jim neublíží.

Nemáme důkaz, že Ježíšovo dílo Bůh schválil. Ale stojí zato tomu věřit, protože následování Ježíše a konání jeho díla proměňuje tento svět k lepšímu.

Nemáme důkaz o tom, že dobro je silnější než zlo. Ale stojí zato tomu věřit, protože pak má pořád člověk důvod postavit se jakémukoliv zlu, co ho jen v tomto světě je.

Nemáme důkaz o tom, že všechno dobře skončí. Ale stojí zato tomu věřit, protože optimismus není „opium lidstva“ (jak píše kdesi Milan Kundera), ale posila v naději, že život má smysl.

Stojí zato věřit, že Ježíš byl vzkříšen a pak jít za ostatními, jako měly ženy jít za učedníky a zvláště za Petrem.

Ženy šly a utíkaly od hrobu, protože na ně padla hrůza a úžas. A nikomu nic neřekly, neboť se bály.

To jsme my, lidé. Myslím, že Bůh s tím už dávno počítá – teď jde o to, abychom s tím počítali my. Abychom počítali s naší lidskou křehkostí a nedokonalostí. Abychom nespoléhali na to, že neselžou lidé kolem nás. A samozřejmě abychom si nenamlouvali, že nikdy neselžeme my. Jidáš, Petr i Marie z Magdaly, Marie, matka Jakubova, a Salome – to jsou naše příběhy lidské slabosti. Do těchto příběhů lidské slabosti ale zní evangelium o tom, že Ježíš byl vzkříšen a s ním pořád to dnešní první poučení. Bůh bude mít poslední slovo, i když mu to my lidé budeme mařit sebevíc. Na Boha je prostě spoleh. Boží slovo platí. Není ani křehké, ani nedokonalé. Je právě tak jisté, jako byl jistě prázdný hrob, ve kterém Marie z Magdaly, Marie, matka Jakubova, a Salome hledaly Ježíše, toho Nazaretského, který byl ukřižován.

Může se stát, že budeme stejní, jako byly Marie z Magdaly, Marie, matka Jakubova, a Salome. Že se právě tak i my budeme bát lidem říct, že Ježíš byl vzkříšen. Ženám řekl, že se s učedníky sejde v Galileji, ale nikomu nic neřekly, neboť se bály. Nám říká, že se se všemi svými následovníky sejde v Božím království. Ale je možné, že i my se budeme čehosi bát a nevyřídíme lidem, že i na ně Pán Ježíš čeká s otevřenou náručí u nebeské brány. Církev byla, je a bude společenstvím nedokonalých lidí, kteří selhávají v plnění Bohem daných úkolů.

Ten prapodivný useknutý a otevřený závěr Markova evangelia nám ale chce říct, že ta „Ježíšova věc“ bude pokračovat i přes lidskou nedokonalost a hříšnost. Jistě nás toto rozpoznání bude zbavovat i toho strachu, ve kterém se bojíme evangelium světu vyřizovat. Vždyť tady sice končilo Markovo evangelium, ale ne zvěst o vzkříšení.

To je konečně i to druhé poselství dnešního kázání. Povzbuzení a ujištění, že tato pevná a jistá Boží moc je s to nás posilnit, abychom to Pánu Bohu nemařili.

Všechny ty pozdější doplňky k Markovu evangeliu, i závěry ostatních evangelií, vyprávění Skutků apoštolských i listy apoštola Pavla a dalších – to vše jedním hlasem dosvědčuje, že ta „Ježíšova věc“ opravdu pokračovala. Že učedníci vyšli z místností, kde se skrývali za zavřenými dveřmi a po seslání Ducha svatého o Ježíšově vzkříšení pak svědčili v Jeruzalémě, Samaří, Judsku a pak až na sám konec světa.

Bůh, který Ježíše, toho Nazaretského, který byl ukřižován, vzkřísil z mrtvých, tak je silnější než naše lidská slabost a náš lidský strach. Evangelium se nese tímto světem už skoro 2000 let, což svědčí o tom, že přes všechnu lidskou slabost, strachy a selhávání to pořád ještě funguje. Tak jistě, jako byl Ježíš vzkříšen, tak byl i seslán Duch svatý a ten nás až podnes posiluje, abychom světu předali zvěst o Ježíšově vzkříšení i o jeho otevřené náruči připraveného přivítat v nebi úplně každého.

Amen.