Široká a úzká cesta

písně: 38, 719, 319, 765, (VP: 399, 404, 253) 384, 295, 714
introit: Ž 27,8–9
1. čtení: Mt 7,13–29
kázání: Mt 7,13–14
3. čtení: Jk 4,7

Milí bratři a sestry,

fakt, že dneska nebude nedělní škola, mi trochu zjednodušil situaci. Dovolil mi totiž prohodit plánované první a druhé čtení. Ne, že by na tom zas tak moc záleželo, ale trochu mi vadilo, že by první čtení bylo výrazně kratší, než základ kázání. A navíc bych se chtěl věnovat především téhle jedné třetině závěru Ježíšova Kázání na hoře, která se nám bude snažit vysvětlit, že se nemáme nechat uhranout názorem většiny. Ježíš od nás očekává osobní následování. To, že budeme každý jednotlivě rozpoznávat jeho vůli pro svůj život, ne, že se povezeme s davem.

S biblickým čtením se ocitáme na kterémsi kopci – turistický průvodce vám za patřičný poplatek jistě rád řekne nejen, který to byl, ale i na kterém kameni Pán Ježíš seděl. Velké zástupy z Galileje, Desetiměstí, z Jeruzaléma, Judska i ze Zajordání ho následovaly a když spatřil zástupy, vystoupil na horu; a když se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. Tu otevřel ústa a učil je… Takto Kázání na hoře začíná (Mt 4/5). Blahoslavenství a pak tři kapitoly plné dalších namnoze nadmíru podivných myšlenek. Blaze těm, kdo pláčou, hladovějí nebo jsou pronásledováni pro spravedlnost. Jak – blaze? Je to tedy výzva k pláči?! Zloba je stejně špatná jako vražda a chtivý pohled jako cizoložství. Aha, takže jsem vrah a cizoložník. Ale co s tím mám udělat? Vyrvi si oko a usekni ruku, když Tě svádí ke hříchu. Opravdu to máme vzít takto, jako to kdysi udělal jistý Origenes? Jasnou logiku má „Oko za oko, zub za zub“, ale Pán Ježíš na to: „Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou; a tomu, kdo by se chtěl s tebou soudit o košili, nech i svůj plášť.“ Tohle Ježíšovo Milujte své nepřátele… to je hodně vysoká laťka. Najdeme tam i vy se modlete takto a následuje Otčenáš – zase by někoho mohlo napadnout, že se tedy jinak modlit nemáme.

Suma sumárum je toho v Kázání na hoře dost, někdy dost podivného, když bychom se podle toho měli co možná přesně zařídit. No a my se teď dostáváme k samotnému závěru. Tři obrazy, známé obrazy, ale málokdy vykládané ve své souvislosti. Tak bychom dnes měli pochopit tuto souvislost a soustředit se na první krok, který je nejdůležitější.

Jsou nám vždycky nabídnuty dvě možnosti: široká brána / úzká brána, dobrý strom / špatný strom, moudrý stavitel / pošetilý stavitel. Je jen logické, že u stavitele vybereme moudrého a u stromu ten dobrý. Ale proč by u všech všudy měla být úzká brána lepší než široká?! Pánem Ježíšem nabídnutý rozdíl nezní moc přesvědčivě. Kam ta která brána a cesta vedou, to uvidíme až na konci a to bude pozdě, v tuto chvíli ji odlišíte jen podle toho, že tou širokou jde hodně lidí a o té úzké nikdo moc neví.

Když se dostanu do neznámého města a chci se dostat někam do centra, je jen rozumné přidat se k většině. Široká brána vede na širokou cestu, která jistě vede někam na hlavní náměstí. Do centra dění a tedy i do centra života toho kterého města. Se všemi těmi houfy turistů, obchodníků i místních se nejspíš dostanu na místa, která stojí zato vidět, navštívit.

Místo toho Pán Ježíš nabídne paradox – tato široká brána a široká cesta za ní, ta vede k zahynutí. Rozumějme – není to tak říkajíc „trestné“! Podobenství o široké a úzké bráně není podobenstvím o posledním soudu. V kontrastu života a smrti, úzké brány a široké brány, si doplňme spíš slovo „budoucnost“. Jít s davem širokou branou nemá budoucnost. Cesta úzké brány budoucnost nabízí.

Ať nechodíme dlouho okolo horké kaše… Ježíš řekl: Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn. (J 10,9). Já jsem ta cesta, pravda i život (J 14,6). V samém závěru svého kázání plného podivných rad a velmi přísných nároků Ježíš tedy podobenstvím o úzké bráně a široké říká: „Tak jste mne slyšeli. Pojďte, následujte mne, protože to má budoucnost. Nenechte se zmást tím, že většina půjde jinudy!“ Tohle se v průběhu dějin pak také naplňuje – církev nikdy netvořila většinu a ti, kteří se opravdu snažili následovat Krista, těch bylo vždycky jako šafránu. Pán Ježíš na to učedníky mnohokrát připravoval.

Pro jistotu opakuji – tohle není podobenství o posledním soudu! Není to o tom, že spaseni budou jen ti, co projdou úzkou branou. Otázku věčného života toto podobenství vůbec neřeší a všichni ti ze široké brány klidně mohou nakonec skončit v nebi. Jak si nás nakonec Pán Bůh přebere, to řeší Pán Ježíš jinde. Jen ti ze široké brány předtím prožijí život, který mohli prožít lépe. Smysluplněji. Ne v honbě za módními tématy, ale v hledání toho, v čem se skrývá skutečná hodnota jejich konkrétního života.

Ta módní témata vůbec nemusí být špatná. Když se řeší otázky ekologie, demokracie a lidských práv, genderové otázky, tolerance…, tak to jsou důležitá témata. Jsem přesvědčen, že se s nimi potkáme i v té úzké bráně. Jen na ně budeme zkoušet nahlížet z jiné perspektivy. Z té, kterou se snažil apoštol Pavel vyjádřit v listě Galatským (2,20) slovy: nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. Po něm pak mnozí další, jako někdy v 15. století Tomáš Kempenský v knize „Následování Krista“ a naposledy nejspíš hnutí „Co by udělal Ježíš“. „Princip úzké brány“ velí přemýšlet ne, co Ježíš říkal kdysi komusi, ale co by řekl mně tady a teď.

Napořád ten zcela praktický problém, že Pán Ježíš nepředal učedníkům žádný seznam skutků, které bychom si mohli každý postupně odškrtávat. Něco jako Jaroslav Foglar a jeho modrý život, když stanovil sedm přikázání (ranní cvičení, čištění zubů, mytí se studenou vodou, slušná mluva celý den, čestné chování, dobrý skutek a radostný prožitek). Víme, že židé byli náročnější – zákoníci vytvořili seznam 248 příkazů a 365 zákazů, tedy dohromady 613 přikázání, která se snažili dodržovat a k jejich dodržování vedli lidi kolem sebe.

Jenže …když Ježíš dokončil tato slova, zástupy žasly nad jeho učením; neboť je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako jejich zákoníci. (Mt 7,28-29). Ježíšův přístup je jiný. Učí jako ten, který má moc. Oproti všem jiným náboženským představitelům, reformátorům, učitelům, guruům, mudrcům, etikům a filosofům přichází v Pánu Ježíši Bůh. Pán Ježíš má moc Ducha svatého a tuto moc dává lidem. Chce nás nejen poučit, ale především nás chce vést. Každého tou jeho cestou.

Potud – když už! – tak dává spíš jakési principy, než že by nabídl konkrétní úkony. Pán Ježíš moc dobře vidí, jak jsme každý jiný a jakákoliv pevně stanovená pravidla mají jen velmi omezenou možnost zasáhnout všechny lidi v jejich konkrétní životní situaci. Když čteme Ježíšovo kázání na hoře a další Ježíšovy výroky, nechápejme je jako katechismus, univerzální učebnici křesťanského chování. Jsou to napořád mnohem víc šipky, které ukazují nějakým směrem. Tomu směru je potřeba porozumět a pak se tím směrem nechat Ježíšem vést v konkrétní podobě té které cesty.

Jenže v tu chvíli je nám jasné, že v okamžiku, kdy hledáme konkrétní Boží vůli pro sebe – to se skutečně nesnadno nalézá. Tuhle úzkou bránu trvalého hledání Boží vůle nalezne málokdo. Je mnohem snazší vzít nějaká obecná pravidla. Církev jich do všemožných konfesí a katechismů sepsala dost a dost. Seznam toho, co křesťan dělá a co nedělá. To je brána široká. Ne nutně špatná, když skutečně Boží vůli neznáme a netušíme, jak na ni přijít, tak je to nejbezpečnější varianta.

Ale není to moc „život“. Jedním ze základních znaků života – učili jsme se na základní škole! – je růst a vývoj. Když budu dělat to, co dělají všichni, nerostu, nevyvíjím se. Šlo by si s tím seznamem pěti znaků života klidně hrát dál. (1) Dýchání – potřebujeme Ducha svatého, in-spiraci, tedy Boží dech, který nás oživuje. (2) Příjem živin – je potřeba stále znovu a znovu čerpat. V modlitbě, čtení Bible a dalších knih, životě v církvi, rozhovorech s lidmi – ne mít celý život jeden seznam toho, co se smí a co se nesmí. (3) Vylučování odpadních látek – tedy pokání, vyznání vin, vzdání se toho, co je špatné. Rozmnožování – tedy misie. Ale především ten (5) růst. Vývoj. Pokud ve svém duchovním životě nerosteme, nejspíš to znamená to, že jsme přešli skrze širokou bránu na širokou cestu, kde se poklidně necháme vést. Splynuli jsme s davem, který nás nese. Už jsem říkal – ne nutně špatně! Ale už to není život.

„Vejděte těsnou branou!“ říká Ježíš. „Najděte mě!“, říká Pán Ježíš každému z nás, protože on je brána a cesta. Tohle trvalé vztahování se k Bohu, každodenní posuzování, co je v mém životě podle Boží vůle a co bych měl opustit – to jsou předpoklady pro všechno další, o čem pak mluví obraz dobrého a špatného stromu i moudrého a pošetilého stavitele. Když se necháme vést Duchem svatým, nenaletíme „lživým prorokům“. To jsou ty špatné stromy, které nesou špatné ovoce. Tím se může stát kdokoliv, kdo by nás chtěl k něčemu tlačit, někam vést, ale bylo by to špatně. Když už se pak budeme schopni rozpoznávat Boží vůli, je potřeba podle toho poznání žít, jinak se dům našeho křesťanského života zboří jako dům postavený pošetilým stavitelem na písku.

Tato pokračování si ale nechme na jindy. Podobenství o úzké a široké bráně nám chce dneska říct, že je na zodpovědnosti každého z nás hledat Boží vůli. Duch svatý sestoupil o Letnicích na apoštoly tak, že ten plamínek na hlavě měl každý jednotlivě. Přes všechnu Petrovu snahu o jednotný postup a udržení struktury dvanácti to šlo pod vedením Ducha svatého úplně jiným směrem a Duch svatý si každého jednotlivého apoštola pak vedl podle svého. Pak se tomu pokusil dát jednotnou štábní kulturu Jakub, bratr Páně, a taky mu to nevyšlo. Ve chvíli, kdy se lidé Bohu otvírají, on už si je pak opravdu vede.

Můžeme tedy mít dobrou víru, že i my tam kde budeme hledat, tam také nalezneme. Že tam, kde budeme tlouct, tam nám bude otevřeno. Tam, kde se budeme snažit přiblížit k Bohu, tam Bůh na tuto naši snahu odpoví a půjde nám vstříc.

Ale to „vejděte“ – ten průchod úzkou branou, vstup na úzkou cestu osobního následování Krista – to je na nás.

Amen.