Sk 10,34–44

Introit: 1S 2,6–8
Čtení: L 24,1–48
Text: Sk 10,34–44
„Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není zde byl vzkříšen.“ Tato slova slyšely ženy, které přišly pomazat Ježíšovo mrtvé tělo. Když s tím přišly za učedníky, těm „ta slova připadala jako blouznění a nevěřili jim“ To je podle Lukáše reakce na zvěst o zmrtvýchvstání, které přesahuje lidskou zkušenost. Teprve když se vzkříšený Pán setkává se svými učedníky na cestě do Emauz a vykládá jim Písmo, začínají ti dva něco tušit. Ale teprve když jim láme chléb u stolu, otevřou se jim oči a poznají ho. A evangelium pokračuje vyprávěním o tom, že tentýž den ti ostatní učedníci jsou zděšeni, když se náhle objeví mezi nimi. Mají strach, že to je duch, pak sice mají radost, ale stejně tomu nemohou věřit. Teprve když je požádá o něco k snědku a oni mu podají kus pečené ryby (některé mladší rukopisy přidávají i plást medu), už si jsou jisti. Jídlo, které v Emauzích přijímají z jeho rukou, stejně tak jídlo, které naopak si teď bere od nich, je dosvědčením, že je živ.

V oddílu ze Skutků apoštolských jsme slyšeli slova Šimona Petra, jednoho z těch, kteří toho prožili. Je to vlastně kázání pro římského důstojníka Kornelia a jeho přátele; není to Žid, ale pohan a Petr by do jeho domu nikdy nevkročil, kdyby mu to nebylo výslovně přikázáno. I v Petrovi bylo něco z pýchy člověka, který patří k lidu Hospodinovu; od mládí byl vychován v tom, že Bůh mu dává přednost před všemi ostatními národy. Teď však začíná velice pokorným vyznáním: „Nyní skutečně vidím, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je mu milý ten, kdo v něho věří a činí, co je spravedlivé.“ Teprve u vědomí, že Bůh nedělá rozdíly mezi lidmi, může Petr kázat o Ježíši Kristu, který, jak říká hned na začátku, je Pánem všech. A nemluví o jeho učení, ale o jeho životě, o činech pomoci a uzdravování všech, kteří byli v moci ďáblově. Bůh byl s ním, ale „oni ho pověsili na kříž a zabili.“

Ale právě teď může říci Petr tu největší zvěst, které sám nevěřil, když přišly v to nedělní ráno k učedníkům ženy od prázdného hrobu, zvěst o živém Ježíši. Tady je vlastní střed jeho kázání: „Bůh jej třetího dne vzkřísil a dal mu zjevit se – nikoli všemu lidu, nýbrž jen svědkům, které on k tomu napřed vyvolil, totiž nám; my jsme s ním jedli a pili po jeho zmrtvýchvstání.“ Jídlo o němž jsme slyšeli v evangeliu, společné jídlo s živým Ježíšem je pro Petra osobním ujištěním toho největšího divu. Každá Večeře Páně, kterou nám vysluhuje On sám, dává totéž ujištění: jíme a pijeme nejen spolu, ale v přítomnosti Zmrtvýchvstalého, tedy s ním. Nevidíme jej jako Petr a ostatní učedníci, ale protože jsme jim uvěřili jako svědkům vzkříšení, je to pro nás stejně skutečné jako pro ně.

Ježíš se zjevil ve svém vzkříšeném těle. Ale ne všem, jen určeným svědkům. Je to jen pár lidí, zatímco všichni ostatní Zmrtvýchvstalého nikdy neviděli. „Bůh nikomu nestraní“ – tato slova platí a právě Petr, svědek vzkříšení, tím začíná své kázání. Pán nestraní ani apoštolům, třebaže si je vyvolil. Nemají výsady, ale zodpovědnost: „uložil nám, abychom kázali lidu a dosvědčovali lidu, že je to on, koho Bůh ustanovil za soudce živých a mrtvých.“ Oni stejně jako každý z nás jsou lidé všem bídám poddaní, a stejně pro ně jako pro nás platí to, co Petr řekl o Kristu: „pro jeho jméno budou odpuštěny hříchy každému, kdo v něho věří.“

To bylo celé kázání: zvěstování smrti a vzkříšení toho, který je Pánem všech, i těch apoštolů, i shromážděných pohanských posluchačů. Je soudcem živých i mrtvých, ale pro jeho jméno budou každému věřícímu odpuštěny hříchy. A tuto zvěst si smíme i dnes opakovat a potvrzovat chlebem a vínem Kristova stolu.

Amen.