Sk 1,15–26

Písně: 366, 642, 680, 515 (VP.: 397, 244, 684,) 510, 384, 367

Introit: Ez 37,9b
Čtení: J 13,1–10c
Text: Sk 1,15–26
Poslání: J 7,39a.37–38

Křestní kázání
Milá Haničko, Bětko, bratři a sestry

tenhle příběh o umývání nohou čteme v Janově evangeliu v části těsně před zatčením. Jsme ve „večeřadle“, tedy místnosti, kde Ježíš slaví s učedníky Hod beránka. Tam, kde bychom ale čekali slova ustanovení, tedy to, jak Ježíš vzal chléb, díky činil a lámal atd., tak tady najednou čteme příběh o umývání nohou.

Jan si takhle s biblickými příběhy hraje moc rád. To, co lidé znají z jiných evangelií, to už nepíše, zato připomene nějakou drobnost, kterou ostatní zapomněli, nebo neznali. Chce říct ale úplně to samé, jako ostatní evangelisté. To, že Ježíš přišel, aby sloužil, to Matouš, Marek a Lukáš ukáží na slovech „toto je mé tělo“ a „toto je má krev“. Pán Ježíš dává sám sebe učedníkům. Jan to, že Pán Ježíš chce učedníkům sloužit, ukáže na mytí nohou. Tam, kde ostatní evangelisté popisují Pána Ježíše lámajícího chléb a podávajícího kalich s vínem, tam má Jan Pána Ježíše umývajícího nohy. Obsah příběhů je ale stejný. Pán Ježíš slouží. Vydává se učedníkům. Nejde mu o sebe samotného, ale o ně.

V tom příběhu pak zazněla jedna věta a tu zopakuji. Ježíš řekl Petrovi: „Kdo je vykoupán, nepotřebuje než nohy umýt, neboť je celý čistý.“ Když chtěl umýt nohy Petrovi, tak ten se cukal, že ne. Pán Ježíš řekl, že když si od něj nenechá posloužit, tak nepřijde do nebe. Na to Petr, že tedy chce být vykoupán úplně celý – no a na to mu Pán Ježíš řekl, že vykoupaný už je. Potřebuje jen umýt nohy. Jenže – kdy se Petr koupal? Před poslední večeří na to moc času nebylo a když by se koupal přímo v tom domě, kde slaví poslední večeři, tak by si umyl i ty nohy a nestihl by si je ušpinit!

To by nebyl Jan, aby se za tím neskrývalo něco obrazného. Za umýváním nohou se skrývá večeře Páně. To už víme. Za tím celým umytým Petrem se skrývá křest. Křtem už Petr umytý byl. To základní, to už má. Všechen hřích už z něj byl umytý a byl by nesmysl to opakovat.

Petr to teď nechápe, ale pochopí to. Člověk i když se umyje, tak se časem ušpiní. Ne celý, ale tak trochu. To Pán Ježíš ukazuje na těch špinavých nohou. Pozor – i ty nohy umývá Pán Ježíš. Ani z toho všedního hříchu se nedostaneme bez něj! I ty každodenní hříchy je potřeba vyznat a přijmout od Pána Boha jejich odpuštění. Proto máme (aspoň!) před Večeří Páně vyznání vin. Litujeme toho, co jsme udělali špatného a přijímáme, že nám To Bůh odpouští. Evangelista Jan by tenhle okamžik vyjádřil slovy: necháváme se od Pána Ježíše umýt nohy. Hlavu a celé tělo nám Pán Ježíš umyl při křtu, teď je potřeba jen to, co se ušpinilo. Nohy.

Ty Haničko dneska přijmeš to „umytí hlavy“. Tu vodu budeme lít my, lidé a Pán Ježíš Tě v tu chvíli umyje od každého hříchu, budeš čistá jako anděl. Ten příběh z Janova evangelia o umývání nohou Ti pak chce připomenout, že i když se ti v budoucnu někdy stane, že se nějak ušpiníš hříchem, pořád máš před sebou šanci se modlit k Bohu a přijmout jejich odpuštění.

Amen.

Pravidelné kázání
Milí bratři a sestry,

slavíme sice Svatodušní svátky, ale chtěl bych se vrátit o pár dní před ně. Když už jsme si po celé velikonoční období ukazovali, jak se učedníci měnili pod vlivem setkání s Ježíšem, dotáhněme to dokonce. Podívejme se, co dělají těsně před Letnicemi. Těsně předtím, než dostanou dar Ducha svatého. Poté, když ho dostanou, takto známe dobře – Petr káže, tisíce lidí se obrací a nechávají se pokřtít. Ale co zvládnou bez Ducha svatého? Jak to vypadá? A vidíme něco zcela zoufalého a tristního. Budiž nám ten dnešní příběh naprosto zásadním doplňkem kázání minulých. Je důležité setkat se s Ježíšem, vtáhnout lidi do Ježíšova příběhu tím, že uvidí, jak jsme do něj vtaženi my. Jak zápasíme sami se sebou. Jak přinášíme odpuštění do života druhých – ale bez Ducha svatého je to stejně všechno na houby. Nemáme a nebudeme mít v ruce nástroj na obracení lidí. Můžeme v nejlepším případě připravovat polínka pro plamen Ducha svatého (jak to geniálně vyjádřil kterýsi kazatel), ale bez toho plamene z nebe to neblafne. V minulých nedělích jsme se učili, jak vnášet Ježíše do tohoto světa. Připomínali jsme si, že pro Kristovu přítomnost v tomto světě stačí vlastně hrozně málo – ale pořád to ještě nic nezaručí. Ani okolo Pána Ježíše se neobracely zástupy. I pod dojmem kázání a skutků samotného Pána Ježíše Krista tu stále ještě zůstala spousta těch, kteří byli proti němu. Kteří ho odmítli. Kteří se nepřidali mezi jeho učedníky. Misie nefunguje bez Ducha svatého. Nefunguje bez přímého Božího vstupu. Pán Ježíš nám dal velkou moc, ale bohy z nás neudělal. Nedal všechno v našich rukou. Je to Bůh sám, kdo si k sobě lidi obrací. Proto se tomu říká „milost“ a proto teologové tak často přemýšlí o slově „předurčení“ a dumají, jak to tedy je, že někdo uvěří a někdo ne. To je převelice tenký led a tak se na něj pouštět nebudeme. Nám bohatě stačí si zapamatovat, že se můžeme stát spolupracovníky na Božím díle, že můžeme být nástroji, které si Bůh použije pro naplnění svých záměrů v tomto světě – ale vždycky to bude jeho rozhodnutí a jeho dílo, když někdo uvěří. Z našich vlastní sil, byť by to byly síly, které vychází z mocných a od Boha přijatých duchovních darů, z těchto lidských sil neobrátíme nikoho. Dnešní těsně před-letniční příběh bude vyprávěním právě o tom, jak to dopadne bez Ducha svatého. Jak to dopadne, když si budeme myslet, že to zvládneme sami. Představme si tedy pěkný křesťanský sbor. Nic malého – od boku střelím,že se schází asi tak 120 lidí! Vidíme je pěkně na bohoslužbách, kazatel zrovna káže. Bibli má otevřenu, cituje právě něco z žalmů. Ale žádná „historicko-kritická metoda“, přátelé! Ne, kdy vznikaly Davidovy žalmy a kdy byla kde jaká revize či co. Ani v jaké situaci byl David, či davidovský pisatel, když tento žalm psal. Tento kazatel je v pochopení Písma velmi dobře zakotven v Písmu samém. Chápe a posluchačům vysvětlí, že v žalmech jde o hlas Ducha svatého, který mluvil skrze Davida. Ne o Davida jako takového, ale o Davida, který žije před Boží tváří, modlí se a v této modlitbě zápasí o Boží Slovo. V takové situaci vznikala Bible – když se lidé modlili, hledali Boží Slovo a my věříme, že Bůh se jim dal nalézt A kazatel jde rovnou k aktualizaci. Co nám to slovo chce říct dnes. Slovo pro nás, do dnešní situace. Slovo o tom, co se stalo, co se děje a co se má stát. A protože je to živý sbor, tak od slov k činům není daleko. Nejsou to jen posluchači, ale i konatelé Slova. Když Bůh k něčemu vyzývá, tak je potřeba poslechnout. Nic neodkládat! Společenství se okamžitě zařizuje podle slov Písma. Na modlitbách! Jsme v církvi, tak se nic neděje bez modlitby! Na modlitbách přece Boží Slovo vzniklo a tak jen ve spojení s modlitbami také může promluvit. Stát se živým Božím Slovem, které vede člověka v nejposlednějším konkrétním problému, který má. Kdybychom neznali situaci, v jaké se to konkrétně děje, tak by tento popis mohlo provázet nadšené tleskání. Jenže jsme stále ještě před sesláním Ducha svatého. Jsme až po krk ponořeni do člověčiny. Proto to všechno vypadá, jak to vypadá,. To jediné, co mi připadá dobré, je samotný začátek. Je to shromáždění bratří… Je to církev, která je pospolu. Čekají, jak jim Pán Ježíš řekl, aby čekali. Nu – a pak Petr povstal a spustil… Že se slovo Písma musí splnit, o tom nemám žádnou pochybnost. Jisté pochybnosti ovšem mám o tom, že Duch svatý ústy Davidovými mluvil o Jidášovi. A to, co je mi z duše protivné, je ten okamžik, kdy Petr své kázání postaví na rozdělení „Jidáš špatný, my dobří“. Takhle to nikdy nebylo a právě Petr by měl být první kdo by měl mít cit pro lidské selhání. První, kdo by měl vědět, jak snadno nejen do člověka vstoupí satan (jak se stalo Jidášovi), ale jak se sám satanem stane (což potkalo Petra). Jidáš – to je náš problém! Ne problém jednoho chlapíka, co před dvěma tisíci let něco nezvládl, ale problém nás, kteří si ze vztahu s Ježíšem děláme kšeft. Vynechám teď všechny námitky, které lze vykladačsky mít proti evangelijnímu popisu Jidáše. Jde mi o otázku, kde se v Petrovi vzala potřeba otevírat a pitvat celé to jidášovské téma. A vzápětí pak volba Matěje, aby „Dvanáctka“ byla zase kompletní. A to zdůvodnění! Někdo … musí se spolu s námi stát svědkem Kristova zmrtvýchvstání. Muselo se splnit slovo Písma (Jidáš zradil a je mrtev) … musí se spolu s námi stát… (Matěj bude novým členem „Dvanáctky“). Jsou dva možné důvody, proč připomínat Jidáše. Jeden z nic používá ve svých listech apoštol Pavel, když píše o Izraelcích jdoucích pouští a o tom, jak hřešili a Pán Bůh je trestal (1Kor 10,1n): To, co se jim stalo, je výstražný obraz a bylo to napsáno k napomenutí nám, které zastihl přelom věků. A proto ten, kdo si myslí, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl. Jistě by mohlo být prosloveno mnoho dobrých kázání o Jidášovi a v nich by pak zaznělo oprávněné varování, že odpadnout od Ježíše může jednoho potkat raz dva! Že právě ti, kteří jsou významní, důležití, kteří mají církevní či světské funkce, tak že ti si musí dávat o to větší pozor, aby v tomto úkolu obstáli a neselhali. Ne nadarmo apoštol vyzývá k modlitbě v první řadě za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc (1Tm 2,1-2) Ten druhý možný Petrův důvod by lépe než já popsali psychologové – co že nás motivuje k rozpitvávání cizích hříchů. Jak se hned cítíme lepší a čistší, když si vybavíme nějaké obzvlášť velké hříšníky a padouchy. Ty naše hříchy před nimi vyblednou. I tu volbu Matěje chápu. Považuji ji za naprostý nesmysl, který vůbec nebyl nutný, ale myslím, že rozumím Petrově motivaci a tomu, proč tvrdí, že to „musí“ být. To jsme prostě my lidé. To je starý Adam v nás. Jak si nenecháme organizovat život Bohem, velmi záhy začneme my organizovat život druhým. Prázdnotu, která vznikne tam, kde jsme odvrhli či nevpustili do svého života Boha, tu potřebujeme nějak zaplnit. Tohle dělali Adam s Evou, hned, jak přestali poslouchat Pána Boha – hned se vrhli do nějaké zbytečné činnosti. Tenkrát to byly nějaké ty suknice z listí. Petr bez daru Ducha svatého organizuje sborový život. Ještě štěstí, že mezi Nanebevstoupením a Letnicemi je jen deset dní a za tak krátkou dobu se toho zas tak moc pokazit nedá. Je příznačné, že tohle je poslední místo v Bibli, kde slyšíme o Jidášovi a kde slyšíme od „Dvanáctce“. Po Letnicích už se to nikdy neobjeví jako téma. Neřeší se to ve Skutcích apoštolů, neřeší to ve svých listech apoštol Pavel, neřeší to ve svých listech žádný z dalších apoštolů. Tuto problematiku ale nebudou řešit ani autoři pozdější. Nový Zákon představuje dvě až tři generace, ale nikde to není téma, které stojí za řešení. To až v další generaci Papias z Hierapole někdy po roce 100 vypráví, jak okolo Jidášova hrobu musí všichni chodit se zacpaným nosem, protože jeho mrtvola strašně páchne. Bible to neřeší a potud se nemohu zbavit dojmu, že to není téma k řešení. Netřeba dumat, jestli máme vytvářet nějaké kolegium, které by bylo obdobou dvanácti apoštolů. Není třeba dumat, co se muselo či nemuselo stát v těch okolnostech Ježíšova zatčení a ukřižování. Prostě jeden čas tu bylo Dvanáct, které povolal Ježíš. Jedním z Dvanácti byl Jidáš, který byl právě tak jako jiní povolán, který právě tak, jako jiní slavil poslední večeři a který dozajista měl významné postavení, protože omáčel s Ježíšem v míse a tak při té poslední večeři musel ležet někde blízko něj. Dost možná to byla ta společná pokladna, kterou měl na starosti. Ježíš, který věděl, co si kdo myslí, nejen, kdo co dělá, tak hádám věděl, že si z ní Jidáš ukrádá pro sebe. Nevíme, že by jakkoliv zasáhl. Připadne mi to pro Ježíše typické a naprosto příznačné. Pán Ježíš má jinak nastavená měřítka, než bylo v jeho okolí obvyklé. Má je nastavené jinak i v tom, co je vážný hřích a co přejde mlčením. Ukrádat peníze ze společné pokladny, to nestojí za hádky. Ale připomeňme si tu scénu, kdy se o Jidášově zlodějině dozvídáme. Je to v Janově evangeliu, krátce před zatčením (J 12,1n): Lazarova sestra Marie pomazala Ježíšovi nohy půl kilem drahého oleje a Jidáš se začal vztekat: „Proč nebyl ten olej prodán za tři sta denárů a peníze dány chudým?“ A co na to Ježíš? Copak opravdu nevěděl, jaké jsou Jidášovy motivy? Proč mu to neřekl?! Proč ho neusvědčil z pokrytectví, o kterém ví apoštol Jan?! (To řekl ne proto, že by mu záleželo na chudých, ale že byl zloděj: měl na starosti pokladnici a bral z toho, co se do ní dávalo.) Ježíš místo toho vezme Jidášova slova naprosto vážně. Vezme je jako bernou minci a polemizuje s tou nutností starat se o chudé a starat se v tuto chvíli o něj. Tohle pro něj důležité je – aby nikdo byť jen slovem neubližoval Marii, která to myslela dobře a také to, že tu jde o přípravu jeho pohřbu, tedy že se tímto pomazáním naplňuje část Boží vůle. Byť to Marie neví a neví to nikdo z přítomných, jen samotný Ježíš. Starost o Marii, starost o naplnění Boží vůle. Milovat člověka, milovat Boha. Dvojpřikázání lásky – to je Ježíšovo gró. Jestli někdo ukrádá prachy pro sebe, nebo neukrádá, to je až daleko daleko za tím. A právě tak je daleko daleko za tím, jakou bude mít církev strukturu a teologické kličky o tom, co se stát může a co se stát musí. Po Letnicích to dojde i Petrovi. Duch svatý ho odvede od podružností k tomu podstatnému. Tu a tam ho to ještě trochu chytne a bude zkoušet organizovat život jiným lidem. Tomuto riziku se tedy nikdy úplně nevyhneme. Už víme, že tyto příběhy v Bibli máme, abychom se dozvěděli, jak je to s námi. Jsou Svatodušní svátky, Letnice. Dneska slavíme svátek události, která to všechno změnila. Jestli tedy za něco musíme prosit, tak je to právě toto neustálé Boží vedení. Nejen jednorázově, byť by to bylo spojeno s jakýmkoliv prožitkem a se získáním jakýchkoliv darů. Každý den je potřeba nově hledat, co to znamená milovat bližního a milovat Boha. Co je v našem životě důležité a co podružné. Na to nikdy nebude jedna odpověď, která prostě platila, platí a nadosmrti platit bude. Budeme-li na to spoléhat, dopadneme, jak Petr před Letnicemi. Když se ale dáme Bohu do rukou, můžeme mít dobrou naději, že nás čeká to, co prožil Petr po Letnicích – že uvidíme tisíce těch, kteří budou hledat Boha, budou vyznávat své hřích a budou přijímat křest na jejich odpuštění.

Amen.